55 Českých legend - 19 : O zkamenělé svatbě
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na sérii 55 keší, která vznikla podle knihy Aleny Ježkové „55 Českých legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z českých hradů, zámků a měst.
Celá série je tvořena 55 mystery keškami a její délka je kolem deseti kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou naši Českou část republiky, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 55 legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O zkamenělé svatbě
V hlubokém údolí řeky Ohře, mezi městy Loket a Karlovy Vary, se tyčí podivuhodné skalní útvary známé jako Svatošské skály. V 19. století byly oblíbeným výletním místem lázeňských hostů. V době svého karlovarského pobytu je navštívil i nakreslil také německý básník J. W. Goethe. Ke skalám se váže prastará pověst o Janu Svatošovi a zkamenělých svatebčanech, která se později stala námětem opery Hans Heiling německého skladatele H. Marschnera.
V jedné zdejší vesnici žil kdysi kolem roku 1630 bohatý sedlák, který měl dceru Elišku. Když už měla věk na vdávání, zamilovala se do mladého Arnolda. A byl to krásný pár - Arnold byl urostlý a snědý, Eliška měla bílou pleť a vlasy jako obilí. Jejich upřímná láska měla jedinou chybu: zedník Arnold byl chudý jako kostelní myš a Eliška byla nevěsta z bohatého statku.
Každého večera se milenci tajně scházeli v nedalekém hájku na břehu Ohře. Sedávali ve skrytu dlouhých vrbových větví, objímali se a vyprávěli si o společné budoucnosti. Ale jejich láska zatím spíš splétala růžové sny, které měly k pravdě daleko.
Jednoho večera léta páně 1643 se však Arnold rozhodl: „Takhle už to nemůže jít dál. Požádám otce o tvou ruku, Eliško."
„Přece víš, že tě otec jako ženicha nikdy nepřijme..." Elišce se v očích zaleskly slzy.
„Neplač, všechno jsem promyslel. Vím, že mne tvůj otec odmítne. Ale chci mu také říct, že odejdu do města a tam vydělám peníze, abych si tě mohl přivést do nového hospodářství."
Eliška byla smutná, ale věděla, že Arnoldův plán je rozumný.
„Budou mi stačit tři roky. Jen chci slyšet, že na mne budeš věrně čekat. Počkáš...?"
Eliška slíbila.
Nazítří Arnold zašel za Eliščiným otcem a všechno mu vyložil. Statkář byl moudrý. Věděl, že lásce mladých nezabrání, a poctivého Arnolda měl navíc docela rád. Řekl:
„Když jste se s Eliškou domluvili, tak je domluveno. Za tři roky přijď a uvidíme, jestli si mou dceru zasloužíš!"
Brzy potom Arnold odešel. Vody Ohře do nenávratna unášely týdny a měsíce, potom celý rok a po něm druhý. Eliška čekala, ale zpráva od Arnolda nepřicházela,
Zato se do vesnice vrátil muž, který odtud odešel před mnoha lety. Procestoval celý svět, zbohatl a rozhodl se, že se konečně usadí ve svém rodném kraji. Jmenoval se Jan Svatoš. Po vsi se o něm vypravovaly podivné věci, prý mu k bohatství pomohl sám ďábel.
Jan Svatoš se s Eliščiným otcem brzy spřátelil. Často za ním chodíval a vyprávěl mu o svých cestách, o plavbách po moři, o zvláštním životě v dalekých zemích. Starý sedlák si jeho povídání oblíbil. Brzy mu chybělo, když za ním Svatoš některého večera nezašel. Všiml si, že nikdy nepřichází v pátek - to se vždycky zavíral na celý den ve svém domě a neodpovídal ani na klepání sousedů.
Jednou se statkář Svatoše zeptal, co že to každý pátek ve svém domě dělá.
„Je to tak," odpověděl Svatoš, „že jistý slib mě nutí každý pátek se trvat v ústraní na modlitbách."
Sedlák se s takovou odpovědí spokojil a dál se nevyptával.
Eliška však Jana Svatoše vůbec neměla ráda. Nevěděla proč, ale cítila z něj zlo a nebezpečí. Proto se k smrti vyděsila, když se jí otec svěřil, že Svatoš požádal o její ruku.
„Proboha, tatínku...! Přece víte, že čekám na Arnolda!" vykřikla.
„Upokoj se, dítě," řekl sedlák. „Pověděl jsem Svatošovi, že mu od povíš sama."
Eliška se hrozila chvíle, kdy bude muset se Svatošem promluvit. Ale když se tak stalo, zdálo se, že Jan Svatoš odmítnutí přijal rozumně. Vynutil si však na statkáři slib, že když se Arnold do tří let nevrátí, stane se Eliščiným ženichem.
Od té chvíle Eliška neprospala jedinou noc a za dne bloudila po statku jako bez ducha. Měla se proč bát - vždyť třetí rok se pomalu chýlil ke konci a Arnold nikde. Každý den vybíhala na blízkou stráň, odkud bylo vidět cestu k vesnici, a trávila tu celé hodiny vyhlížením svého milého.
Až posledního dne tříleté lhůty se konečně dočkala. Spatřila Arnolda, jak se vrací v průvodu několika mužů na koních, oblečený v nádherných šatech. Letěla ze stráně jako vítr, běžela mu vstříc a šťastná padla do jeho náruče.
Arnoldovi průvodci s dojetím přihlíželi setkání obou milenců. Když se vzpamatovali, začali vyprávět jeden přes druhého. Eliška se svěřila, co by jí čekalo, kdyby se Arnold vrátil jen o pár dní později.
Starého muže v čele průvodu zaujalo jméno, které Eliška zmínila:
„Povídáš Jan Svatoš, děvče...? Ale toho my dobře známe!“
Ostatní s úžasem přisvědčili.
„Ani nevíš, jakému osudu jsi unikla...! Je to darebák, spolčený se samotným ďáblem. V našem městě nadělal mnoho zla a musel utéci před spravedlností. Ale teď pojďme, s tím lotrem se vypořádáme později!“
Když Eliška do statku přivedla Arnolda a s ním průvod vznešených pánů, starý sedlák byl překvapený. Arnold ho uctivě pozdravil a řekl:
„Přišel jsem, jak jsem slíbil. Tři roky jsem pracoval a stal jsem se bohatým mužem. Žádám vás o Eliščinu ruku!"
„A já a mí průvodci přijíždíme, abychom dosvědčili, že to všechno je pravda," řekl bohatý stařec. „Najal jsem Arnolda před třemi lety jako zedníka na svou stavbu a on prokázal takový talent a schopnosti, že se brzy stal mistrem a nejslavnějším stavitelem v okolí. Takovému muži bych s radostí dal vlastní dceru, kdybych nějakou měl...!"
Statkář byl dojatý. Požehnal Arnoldovi a Elišce a potom všechny pozval, aby si po dlouhé cestě odpočinuli u dobrého jídla a pití. Přišla řeč i na Jana Svatoše.
„Ten ničema, kterému jste chtěl Elišku dát, si zaslouží šibenici. Dobře ho známe!"
Sedlák tomu nemohl uvěřit. Ale měl teď veselejší starosti, než pochmurnou minulost Jana Svatoše. Na naléhání Arnoldových průvodců se rozhodl vystrojit svatbu hned na druhý den, aby se jí mohli zúčastnit, než odjedou.
Toho dne byl pátek, svátek svatého Vavřince. Celá vesnice žila svatbou, protože šťastný statkář na ni všechny pozval. Jen dveře domu Jana Svatoše zůstaly zavřené. Po obřadu v kostele se svatebčané odebrali do statku, kde se slavilo až dlouho do noci. Bylo už před půlnocí, když se poslední hosté rozloučili a zůstala jen rodina a nejbližší přátelé.
Sotva však kostelní zvon začal odbíjet půlnoc, zvedla se prudká vichřice. Vítr skučel ohavnými skřeky, rval listí ze stromů a mezi vyděšenými svatebčany se zjevil Jan Svatoš. Jeho tvář byla zkřivená do děsivého šklebu, když volal přímo do větru:
„Ďáble! Ruším tvou službu, ale žádám tě, abys všechny tyto lidi zničil...!"
„Ale potom budeš můj," zavylo to z vichřice.
„Vím!" odpověděl Svatoš. „Od této chvíle ti patřím a očekávám pekelná muka...!"
V ten okamžik se z vrchů přihnaly ohnivé sloupy a jejich žhavý dech proměnil všechny svatebčany ve vysoké skály. Tak, jak byli, stáli tu najednou celí z kamene: ženich s nevěstou v objetí, ostatní s rukama sepjatýma k modlitbě,
„Svatoši," zaburácel ještě posměšný hlas. „Oni zůstanou požehnaní i ve své smrti a patří jim věčnost. Po tobě však na zemi nezůstane ani stopy...!"
Potom vichr jediným závanem vynesl Jana Svatoše do výšky a odtud jím mrštil do zpěněných vln Ohře, která ho se zuřivým sykotem navždy pohltila.
Na druhý den přišly ke statku dívky a mládenci, aby novomanželům blahopřáli. Za nimi šla celá vesnice. S hrůzou hleděli na skály a poznávali v nich podoby svých přátel. Plačící dívky a mládenci položili na skály květiny a slíbili si, že na Arnolda s Eliškou nikdy nezapomenou.
Od těch dob zamilované páry chodívaly ke Svatošským skalám prosit o požehnání a ochranu své lásky. Ten obyčej už dávno zanikl, ale pověst se pořád vypráví.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
Napiš si rok, měsíc a den kdy se smutná událost stala – ve tvaru ABCD E FG. Zjištěné indicie dosaď do finálního tvaru souřadnice a spočítej finální uložení keše.
Finální souřadnice: N50°05,( ABCD – 1038 )
E014°34,( EFG – 191 )
N50°05,
E014°34,