55 Českých legend - 2 : O kouzelném poháru
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na sérii 55 keší, která vznikla podle knihy Aleny Ježkové „55 Českých legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z českých hradů, zámků a měst.
Celá série je tvořena 55 mystery keškami a její délka je kolem deseti kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou naši Českou část republiky, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 55 legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O kouzelném poháru
Kdysi dávno sídlil na Bezdězu rytíř, který se vydal na křížovou výpravu do Svaté země. Jeho paní Brunhilda zůstala na správu panství sama. Ale vedla si dobře. Byla šikovná, moudrá a navíc měla zvláštní nadání: zblízka i zdaleka si k ní lidé chodili pro bylinky, mastičky a odvary, které pomáhaly léčit nemoci a rány.
Jedné noci ji vzbudil zvláštní pocit, jako by s ní v ložnici ještě někdo byl. Když si protřela oči, uviděla u svého lůžka trpaslíka v nádherném plášti a špičaté čapce. Nepolekala se, vždyť věděla, že dobrému člověku žádná kouzelná bytost neublíží.
Trpaslík se Brunhlidě uklonil, rozpačitě se zatahal za svoji bílou bradu a potom řekl:
„Odpusť, že jsem tě vyrušil ze spánku, vzácná paní. Ale přicházím se vzkazem od krále podzemní říše. Jeho dcera je nemocná a žádný z našich lékařů jí neumí pomoci. Můj král tě prosí, zda bys nešla se mnou a nezkusila ji vyléčit. Půjdeš...?"
„Jestli je to tak, půjdu hned," řekla Brunhilda. Za chvilku už byla přichystaná. Všechny léky vzala s sebou do dřevěné skříňky, kterou si brala, když ji volali k některému nemocnému.
Následovala trpaslíka až do hradního sklepení. Kudy procházeli, tam jako zázrakem vzplály louče na stěnách, a když přešli, tak zas pohasly. V nejhlubším sklepě trpaslík špičkou boty vyťukal do země tajné znamení. Podlaha se rozestoupila a objevily se strmé schody do samého středu země – do zámku trpasličího krále.
Na zlatém lůžku tam ležela jeho dcera. Byla velice krásná, ale churavá jako zlomený kvítek. Brunhilda se k ní sklonila, vzala do dlaně její maličkou ručku a vyptávala se jí na to i ono. Princezna poslušně odpovídala hláskem tenkým jako pavoučí vlákno. Za chvíli paní Brunhlida s jistotou věděla, co jí chybí. Poslala trpaslíka pro pohárek s vodou, nalila do něj pár kapek jednoho ze svých léků a dala to princezně vypít.
Sotva se princezna napila, tváře jí zčervenaly a cítila se mnohem lépe. Za chvíli vstala z lůžka a vedla Brunhlidu za svým otcem. Trpasličí král nechtěl věřit svým očím, že se dcera tak rychle uzdravila. Zářil štěstím a Brunhildě srdečně děkoval.
„Rád bych ti dal nějaký dar,“ řekl. „Ale zlato a drahé kameny nejsou to pravé - chvíli je máš, a pak už ne. Nejlepší je vědět, že tvůj život i život tvých dětí bude šťastný. Proto ti dám křišťálový pohárek, ze kterého má dcera vypila tvůj lék. Dokud ten pohárek bude na tvém hradě, vždycky tam bude vládnout štěstí."
Brunhilda poděkovala, opatrně uložila pohárek do skříňky, trpaslík ji vyvedl z podzemí a zmizel jako dým. Unavená Brunhlida došla do své ložnice, padla na postel a okamžitě usnula.
Na druhý den ráno chtěla věřit, že to všechno byl pouhý sen. Ale když otevřela skříňku s léky, blyštěl se v ní křišťálový pohárek. Jakmile se ho dotkly paprsky slunce, házel duhová prasátka na všechny strany.
Tou chvílí na Bezděz vkročilo štěstí. Pole na panství dávala dvojnásobnou úrodu, krávy dojily trojnásobné množství mléka a ovocné sady se prohýbaly pod tíží těch nejkrásnějších jablek, hrušek a švestek v kraji. Největší štěstí však paní Brunhildu potkalo, když se vrátil její muž z daleké země. Dožili pak spolu na Bezdězu šťastně a spokojeně, a po nich tu stejně šťastně žili i jejich děti a vnuci.
Po staletích se pánem hradu Bezdězu stal divoký rytíř Hadmar z Kuenringu.
O správu panství se pramálo staral, se svými pány loupil po kraji a pořádal divoké pitky. Při jedné takové hostině si dal nalít víno do křišťálového pohárku a v opilosti ho rozbil.
Když to viděl starý číšník, který pánům posluhoval, zbledl strachy.
„Copak se ti nelíbí, starochu...!" rozkřikl se na něj Hadmar.
„Milostivý pane, jen jsem si vzpomněl na starou báji, která se na hradě vypráví po celá pokolení. Ten pohárek je prý kouzelný, a jakmile se rozbije, hrad Bezděz navždy opustí štěstí.“
Hadmar se chraplavě rozesmál. „Hloupost...! Hledˇ si své práce, starochu, a nestarej se o babské povídačky, nebo tě dám potrestat!"
Hadmar smetl křišťálové střípky okovanou botou a dal je vyhodit oknem do hradního příkopu. Ale váhu starého proroctví měl už brzy pocítit na vlastní kůži.
Druhý den ráno, když se vyspal ze své opilosti, zjistil, že jeden z hostů násilím unesl jeho dceru. Svolal svou družinu a pustil se za únoscem. V divoké jízdě ze strmého srázu však jeho kůň klopýtl, shodil ho ze sedla a Hadmar byl na místě mrtev.
Brzy potom na Bezdězu vypukl zhoubný požár a hrad vyhořel až do základů.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
Finální souřadnice: N
E