Dva zamilované vysílače
Jednou, není to zase tak dávno, přišla zakázka na výrobu dvou silných velkých vysílačů. Jejich výroba probíhala ve firmě, kde pracovali samí hodní a laskaví lidé. Nebyla tam žádná závist, touha po penězích, ale vyráběli ty vysílače s láskou. Věděli, že budou sloužit dobré věci. Když už byly po půl roce hotové, měly asi něco kolem 20 metrů výšky. Byly krásné. Jejich červeno-bílé pruhy do dálky zářily.
Inu přišel čas je z dílny vypustit do světa. A tak naložili těžké vysílače na velké auto. Tu se najednou stalo něco zvláštního, protože vysílače byly sestrojeny s láskou, najednou ožily. Podívaly se na sebe a hned poznaly, že je jeden pro druhého stvořený. Byla to láska na první pohled. Začaly si povídat a nechtěli se od sebe rozdělit. Když si povídaly, daly si jména. Jeden z nich byl Proužek a druhý Láskovlnka.
Ale co teď? Co když bude každý na jiném místě? Na korbě náklaďáku bylo vysílačům do pláče. Hned se k sobě ještě více strachy přitulily.
Auto jelo dlouhé dny a naše zamilované vysílače se pořád držely a tulily, až se jim z toho propletly anténky. Najednou někde v pustině v noci auto zastavilo. Vysílače se probudily a bály se co nastane. Kousek od nich čekal Jeřáb, i ten měl velmi smutný výraz. Asi proto, že byl sám. V tom se začal řidič nákladního auta bavit s jeřábníkem, předali si nějaké papíry a rozešli se každý svým směrem. Jeřábník zalezl do kabiny a rozpohyboval Jeřáb. Ten se najednou pousmál, jako by ho potěšilo, že má zase práci. Pomalu se začal přibližovat k prvnímu z našich vysílačů. Láskovlnka se hned rozplakala. Nechtěla od svého Proužka pryč. Její vysílané vlny sice měly dlouhý dosah, ale copak věděla, kam Proužek pojede?
„Jeřábe, prosím, nechej mě tady s Proužkem...“ Zavzlykala Láskovlnka. Jeřáb se zarazil a jako by prozřel a konečně vnímal okolní svět. „Vy jste mi ale pěkné vysílače, takové jsem ještě nenesl.“
„Moc děkujeme. Prosím, nechej nás společně, máme se rádi.“ Odpověděl Proužek.
Mezi tím, co si Jeřáb povídal s vysílači, jeřábník nemohl přijít na to, proč se jeřáb zasekl. V tu chvíli ale zkusil znovu nastartovat a vzal vše pevně do svých rukou.
„Promiňte, musím udělat co mi řeknou. Protože jinak mě vymění. Mám tady svou rodinu, ženu Buldozerku a naše děti jsou tady ty krásné míchačky. Musím pracovat, abych je uživil.“ Řekl utrápeně Jeřáb a něžně se začal k Láskovlnce shýbat.
„Láskovlnko, nic se neboj, jednou se najdeme a budeme zase spolu. Pak už Tě nikdy neopustím.“ Naposledy se k sobě přitulili a to už Jeřáb držel Láskovlnku kolem pasu a zvedal jí.
„Neboj Proužku, budu jí tady hlídat.“ Chlácholil Proužka Jeřáb.
Uplakanou Láskovlnku začali zapouštět do země. Místo měla pěkné, s dalekým výhledem na hory a lesy. Jen tady dost foukalo.
„Prosím, slib mi, že se ještě někdy uvidíme.“ Volala na nákladní auto Láskovlnka. Viděla totiž, že řidič už do auta zase nastupuje a jejího milého veze někam pryč.
„Slibuju!“ Zavolal Proužek a v tu chvíli již začal burácet motor.
Láskovlnka se rozplakala, až se beton pod ní třásl.
„Neboj Láskovlnko, třeba bude blízko a svým vysíláním na sebe dosáhnete.“ Snažil se jí Jeřáb utěšit.
Dlouho sledovala nákladní auto, kde se její miláček vezl, ale pak jí zmizeli za obzorem. Byla sama. Chyběly jí jeho proužky, jeho drátky a jeho vlny, které vysílal. Myslela si, že aspoň zůstane s kamarádem Jeřábem, ale ani tak se nestalo. Když se ráno probudila, Jeřába právě nakládali na auto i s jeho rodinou.
„Láskovlnko, moc rádi jsme Tě poznali, vezou nás teď na jinou stavbu, budeme pracovat zase jinde. Opatruj se tady a věříme, že se zase uvidíš se svým milým.“
Pěkně se spolu rozloučili a Láskovlnka najednou zůstala úplně sama. Ani kolem nechodilo moc lidí. Kéž by jí tak někdo pohladil, aby se necítila tak sama. Ale kolem ní ještě postavili i plot, to se k ní už vůbec nikdo nedostane. Za pár dní přišel technik a začal Láskovlnku zprovozňovat, ta ale byla tak smutná, že se jí žádné vlny vysílat nechtělo. Po chvíli to technik vzdal a odešel s tím, že se tady vrátí s jiným nářadím.
Když už svůj první večer na novém místě začínala Láskovlnka usínat, uslyšela nějaké kroky a tichý smích. Ale ne hezký smích, jako když mají lidé radost, stejně tak, jak to bylo u nich v dílně, kde je tvořili. Tenhle smích jí děsil tak, až se jí z toho naježil nátěr. V šeru měsíce najednou uviděla skupinku několik lidí. Tu jeden z nich přelezl plot k Láskovlnce. „Jééé konečně mě jde někdo pohladit“ pomyslila si. Ale to se spletla. Najednou přeskočili plot i další. Zvláštní bylo, že všichni měli kapuce a Láskovlnka na ně neviděla. Najednou začali něco vytahovat z tašek. A pak to přišlo. Byly to spreje. Začali Láskovnku sprejovat. „Pomoooooc!“ křičela Láskovlnka a snažila se narušit spoustu signálů kolem sebe, aby jí někdo uslyšel. Ale nestalo se tak. Jejich smích se jí vrýval do antének. A pak odešli. Láskovlnku napadlo, že jí třeba namalovali něco pěkného, ale i tahle naděje upadla v zapomnění. Když se podívala dolů, viděla, že má na sobě škaredé obrázky a škodolibé nápisy. Zase jí zůstaly oči jen pro pláč. „Ach kdyby tady byl můj Proužek...“
Mezi tím o tisíce kilometrů dál…
„Kde to jsem? Všude tma, šero, skládka...“ Uvažoval nahlas Proužek. „Tak hrozné místo, doufám, že se má Láskovlnka lépe… Kdybych se tak mohl vyvrátit z toho betonu a dokutálet se k ní, i kdyby to bylo sebedál, musel bych to zvládnout.“ Pokusil se viklat v betonu, ale byl moc pevně zapuštěný. Nepodařilo se. Byl odsouzený k samotě. V tu chvíli kolem procházeli nějací lidé. Podívali se nahoru na vysílač a přes plot k němu hodili odpadky. A pak další… Udělali si u něj skládku. Když přišel správce, nechtělo se mu to uklízet, tak to nechal tak. Chudák Proužek byl tak nešťastný, že už taky přestal vysílat. Tak rád by sloužil lidem kvalitním signálem, ale jsou k němu tak zlí a on nemá u sebe svou lásku.
Oba vysílače stály osamocené a nešťastné. Vysílání jim vůbec nešlo. Technici si pořád lámali hlavu, co s nimi je. Když se podívali na jejich kódy, věděli, že byli u sebe původně dva. Volali do dílny, kdy vysílač vyráběli. Hodní dělníci jim říkali, že dělali vysílače dva a že se jim zdálo, že se jim od sebe vůbec nechce. Ale ujišťovali je, že je vyrobili správně. Byť tomu technici nechtěli věřit, nevěděli si už rady. Rozhodli se, že vysílače, které nevysílají jim jsou k ničemu. Budou je muset vykopat. Znovu zavolali do dílny, aby se s nimi poradili, co s vysílači udělat. Měly mít tak kvalitní vysílání… „Víte co? Víme o obci, kde jim bude dobře a budou spolu. Nemůžeme je jen tak zlikvidovat, mají důležitý úkol. Dáme jim ještě jednu šanci. Třeba když budou u sebe, tak se jim bude dařit líp. Možná se tak posílí jejich vlny.“
Technikům nezbývalo nic jiného, než vysílače dát vykopat a naložit na náklaďáky. Láskovlnka a Proužek už byli tak smutní, že měli problém vnímat, že se s nimi něco děje.
Když naložili Láskovlnku, chvíli potom na cestě potkala Jeřába i s jeho rodinou. „Jéééé! Ahoj Láskovlnko! Kam Tě to vezou? Co se Ti stalo? Už to bude skoro rok, co jsem Tě neviděl.“ zasypal Láskovlnku Jeřáb otázkami. „Ahoj Jeřábe… Já už ani nevím, kam mě vezou, ale pořád jsem nechytila signál od Proužka...“ zafňukala Láskovlnka. „Ale to snad ne… Musíte se potkat… věřím, že se vám to někdy poštěstí, mám na to nos!“ Snažil se jí Jeřáb pobavit. „Děkuji Ti Jeřábe, opatrujte se i s rodinou.“ Popřála Láskovlnka Jeřábovi štěstí a jejich auto sjelo z dálnice.
O dlouhou dobu později, kdy už nad cestou svítil měsíček, se chtěl Jeřáb uložit ke spánku, jako jeho rodina. Napadlo ho však se podívat, kde to vlastně jsou. A v tu chvíli uviděl Poružka. „Proužku!“ Křičel na něj, ale bez odezvy. Proužek spal a protože ostatní auta vydávala moc hluku, neslyšel moc dobře Jeřába. „Proužku!“ zkusil to znovu Jeřáb, jenže v tu chvíli jeho náklaďák začal odbočovat. „Cože?“ Začal se probouzet Proužek. „Halóóóó tady jsem! Viděl jsem Láskovlnku! Myslí na Tebe a někam jí vezou! Ahoooj.“ Proužek se díval a uvažoval, koho to slyšel, pak mu došlo, že to byl Jeřáb. Škoda, že už odbočil, chtěl ho pozdravit. Ale co mu to říkal? Koho viděl? Kdo kam jede? „No, snad to nebylo nic důležitého.“
Nad ránem se začala Láskovlnka probouzet a poznávala, kam dojeli. To byla dílna, kde je s Proužkem vyrobili! Je doma! A tady už auto zastavilo na poli kousek za dílnou. Uviděla dělníky, kteří jí vytvořili. A hlavně, i ty, kteří vytvořili Proužka. Všichni se na ni usmívali a ona po dlouhé době ucítila lásku. Položili ji na poli. A přišla noc, přešel další den a zase noc, ale Láskovlnka, byť zatím ležela na zemi a čekalo se až vykopou dost hlubokou díru, kam jí postaví, tak byla ráda, že je doma. Uslyšela přijíždět auto a Jeřáb. A byl to její známý Jeřáb. Jenže ho postavili hodně daleko od ní, takže si nemohli povídat.
Najednou dojelo další auto. A slyšela, jak někdo zvolal „Je tady už i ten druhý!“.
„Druhý? Kdo druhý?“ Uvažovala Láskovlnka. Jeřáb se začínal sklánět a viděla, jak se usmívá.
Najednou uviděla dva proužky. „Je to snad??? Ne... není, už blouzním...“ Napadlo na chvíli Láskovlnku, že by to byl Proužek, ale zavrhla to…
Ale najednou slyšela, jak na ní ten sladký známý hlas volá: „Láskovlnko, jsem tady! Jsme zase spolu!“
„Proužku!“ To už byl Proužek položený vedle Láskovlnky a hned se při uvítání objaly, tak moc si chyběly.
Čekalo je teď čištění. Proužek byl špinavý od odpadků a Láskovlnku museli přemalovat. Ale zvládly by už cokoliv, když byly spolu. Jejich láska byla nekonečná. Až barvy zaschly, oba vysílače postavili pevně do země vedle sebe. A tak blízko, že když se trošku nahnuly, mohly se zase obejmout. Když jsou teď zase spolu a mezi hodnými lidmi, tak rády vysílají. A právě se z nich dvou staly ty nejlepší vysílače s nejdelšíma vlnama a nejsilnějším signálem. A to všechno jen proto, že jsou spolu a mají se rádi.
Hned vedle nich v dílně si nechali i Jeřába s jeho rodinou. Tam dostaly stálou práci, stoje se jim totiž moc hodily. Konečně byly spolu dva zamilované vysílače a poblíž i s kamarády.
Luštění:
Taková je pohádka o Dvou zamilovaných vysílačích. Jak to bylo doopravdy, to už musíte posoudit sami. A jak se dostanete k finální krabičce? Je od ní krásný výhled na Láskovlnku i Proužka. Stačí si přečíst pohádku a odpovědět na následující otázky:
Jací lidé vyrobili Láskovlnku a Proužka?
- hodní a laskaví (A = 0)
- chamtiví (A = 2)
- závistiví a zlí (A = 1)
S kým se na cestě vysílače seznámily?
- s vlakem (B = 9)
- s jeřábem (B = 8)
- s letadlem (B = 7)
Co se první noc u Láskovlnky dělo?
- lidé se jí vysmáli (C = 287)
- posprejovali ji sprejeři (C = 481)
- sloupal se jí celý nátěr (C = 397)
Co se vyskytlo v blízkosti Proužka?
- skládka (D = 3)
- postavili u něj dům (D = 1)
- nové koupaliště (D = 2)
Proč se vysílače vrátily do původní obce, kde je vyrobili?
- už je na nových místech nepotřebovali (E = 1)
- byly na nová místa moc vysoké (E = 0)
- moc se jim stýskalo a jeden bez druhého nemohly správně fungovat (E = 2)
Jak pohádka dopadla?
- vysílače přestaly fungovat, tak je od sebe zase oddělili a odvezli na různá místa do světa (F = 148)
- vysílače stojí vedle sebe a jsou šťastné a slouží lidem (F = 105)
- vysílače rozebrali, protože je nepotřebovali (F = 088)
N 49° AB.C
E 17° DE.F
Přejeme všem šťastný lov.