Když jsem došel ke staré důlní budově, použil jsem kus navlhlého papíru, navátého ke dveřím, abych si očistil boty. Setřel jsem špínu, jak to nejlépe šlo, a opřel jsem se o dveře. Otevřely se. Dalo se čekat, že zámek bude rozbitý. Opuštěná stavení přitahují své lidské protějšky.
Domnívám se, že z technického hlediska jsem byl nepovolanou osobou, ale nebyl tu nikdo, aby mě zastavil nebo zavolal na mě alespoň slovo výstrahy. Vývěsky s nápisy, odrazující případné vetřelce, byly již dávno odstraněny.
Když už jsem viděl ten pomník minulosti zvenku, proč bych měl propást příležitost a neprohlédnout si jej uvnitř? Kdyby se někdo ptal, tak se prostě zajímám o staré průmyslové stavby. Překročil jsem práh a strčil do dveří, které se za mnou zavřely.
Malba, pokud se neodloupala ze zdí, byla většinou tmavá od prachu, pavučin a otisků rukou. Na podlaze byly poházené roztržené krabičky od cigaret a prázdné lahve - známky po předešlých vetřelcích.
Zavolal jsem: „Je tam někdo?“ Ani ne proto, že bych očekával odpověď, spíše jsem se potřeboval uklidnit zvukem svého hlasu. Nikdo se neozval. Vrátila se mi odvaha a šel jsem po schodech nahoru.
Horní podlaží podpíraly v určitých vzdálenostech železné sloupy. Stopy na podlaze dávaly tušit, kde stávaly stroje. Byly tu ještě i jiné stopy po novějších obyvatelých. Netrvalo dlouho a tiskl jsem si kapesník na nos.
Tak, jak to bylo postaveno, představovalo to skutečné nebezpečí požáru při tolika zaměstnancích. Ale v době, kdy se těžbě dařilo, měly lidské životy asi takovou cenu jako vytěžená surovina.
Důlní šifra:
Všimli jste si někdy, kolik bývá u starých chátrajících budov rozbitých oken?
N 49° 10. ??? E 16° 20. ???
Kvůli případné kolizi s jinou keší, je krabička schovaná více v lese.
Přeji úspěšné pátrání!