Obec Pavlovice u Přerova je plná pamětihodností. Málokdo ví, že kromě tvrziště (viz naše keš Zapomenuté tvrze okresu Přerov 3 – Pavlovice GC9T5FF) a zámku (viz naše keš Zámek Pavlovice u Přerova a zámecký park GC9T5H4) se v obci Pavlovice u Přerova nachází také soubor 5 barokních soch. Jedná se o sochy sv. Šebestiána, sv. Františka Serafinského, sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Sarkandra a P. Marie.
Centrum obce zdálky od jihu
Kdoví, jak se to stalo, že v obci, kde jiné barokní památky nejsou, najednou v první polovině 18. století vzniklo v rozmezí 10 let hned tolik kvalitních barokních skulptur. Je pravdou, že v letech 1703 – 1713 byl v Pavlovicích farářem velmi aktivní Jan Jiří Středovský, pilný sběratel a spisovatel historických památek, ale sochy vznikly až po jeho působení, a v době jejich vzniku zde nikdo významný nepůsobil, nepobýval zde žádný významný šlechtický rod, ani se v obci nedělo nic důležitého, o čem by kroniky zanechaly zprávy, nestavěly se tu žádné významné stavby. Neznáme ani autora či autory těchto barokních soch. Stavební ruch zde zavládl až v druhé polovině 19. století s příchodem rodu Skene. Zůstává tedy tak trochu záhadou, proč se tu zkoncentrovalo tolik drobných barokních sakrálních památek.
Ale dost již řečí, pojďme si sochy postupně navštívit a při tom zodpovědět pár otázek, které nám dají dohromady finální souřadnice. Otázky jsme vytvořili tak, aby se odpovědi na ně nedaly jen tak lehce vygooglit či zjistit na Mapách.cz, ale abyste museli místa skutečně osobně navštívit 
.
1. zastavení – socha sv. Šebestiána (N 49° 28.339 E 17° 32.703)
Šebestiánova matka byla z Milána, otec byl úředníkem v Narboně na jihu Francie. Není zcela jisté, na kterém z těchto dvou míst se sv. Šebestián narodil. V Římě se stal důstojníkem císařské stráže. Navštěvoval uvězněné křesťany, sytil je, těšil a povzbuzoval k vytrvalosti ve víře. Na utvrzení svých slov o ceně věčného života uzdravil z němoty Zoё, manželku kancléře, a obrátil na víru žalářníky, prefekta a další. Císař, když se dozvěděl, že Šebestián je křesťanem, rozkázal, aby svlečen byl přivázán ke sloupu a vojíni do něj stříleli šípy. Stalo se tak a vojíni jej pak v bezvědomí opustili. Irena, která jej chtěla pohřbít, zjistila, že žije, a ve svém domě jej ošetřila. Po uzdravení opět předstoupil před císaře, aby hájil křesťany, a žádal i po něm obrácení. Ten jej však dal v cirku zbičovat a dotlouci železnými sochory. Jeho tělo bylo vhozeno do stoky, ale křesťané je nalezli, a pohřbili v katakombách při Via Appia. Začátkem 4. století byl prostor u jeho hrobu rozšířen na kryptu, kterou schodištěm spojili s bazilikou, a tu později přejmenovali podle světce. Typické atributy tohoto světce jsou šípy, kterými je probodán obnažený voják, přivázaný ke stromu nebo sloupu.
Zdejší barokní socha z r. 1726 (viz chronogram v českém nápisu na přední straně soklu) představuje právě onoho poloobnaženého vojáka přivázaného ke stromu. Pokud měl původně v těle zabodlé šípy (většinou to bývají kovové doplňky - opeřené železné pruty), pak po nich do dnešních dnů nezůstalo ani památky. V korpusu sochy nejsou vidět žádné otvory, takže je možné, že socha byla od počátku vytvořena bez nich.
Zjistěte, co je na zadní straně soklu sochy:
- pokud je tam nápis, pak A = 9
- pokud je tam letopočet, pak A = 7
- pokud tam není nic, pak A = 4
2. zastavení – socha sv. Františka Serafinského (N 49° 28.232 E 17° 33.145)
Svatý František z Assisi (vlastním jménem Giovanni Battista Bernardone), zvaný též sv. František Serafinský (cca. 5.7.1182 v Assisi – 3.10.1226 v Assisi) byl mnich, zakladatel žebravého řádu františkánů a mystik. Byl synem bohatého obchodníka v Assisi a z lásky ke Kristu všechno opustil. V době, kdy se materialismus rozrůstal i v údech Církve, začal ji František obnovovat nastoupením cesty v absolutní chudobě a životem podle evangelních rad. Založil nový řád "Menších bratří" (Minoritů) i jeho františkánské větve pro ženy a laiky žijící ve světě. Prioritou a nejvyšší hodnotou v jeho životě byla LÁSKA. S ní souvisel i jeho soulad s přírodou. Jeho nejhlubší láska k Spasiteli a touha po spáse duší byla doplněna darem stigmat, která ho ještě více připodobnila ke Kristu. Zemřel ve věku 44 let. Mezi jeho atributy při zobrazování patří beránek, bořící se dům, krucifix, lebka, lilie, ptáci, říšské jablko, serafín, stigmata, vlk, zeměkoule.
Socha z r. 1725 zobrazuje světce se stigmaty na rukou v mnišské kutně s růžencem, držícího korpus kříže a stojícího na lebce vyvedené v detailech. Vpředu v kartuši na soklu byl nepochybně nápis (což dovozujeme z analogie u dalších zdejších soch), dnes je však již nezřetelný. Totéž platí o zadní straně soklu - pokud na ní byl nějaký nápis, do dnešních dnů se již nedochoval.
Zjistěte, co se nachází v zemi kousek za sochou:
- pokud je tam geodetický bod, pak B = 5
- pokud je tam žulová kostka, pak B = 4
- pokud tam není nic, pak B = 8
3. zastavení – sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Sarkandra (N 49° 28.171 E 17° 33.036)
Zde před kostelem se nachází hned dvojice barokních soch. Obě představují české světce. Po levé straně schodiště stojí socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1727, po pravé socha sv. Jana Sarkandra z r. 1733.
Sv. Jan Nepomucký (kolem roku 1345 – 1393) pocházel z Pomuku v jihozápadních Čechách. Ztělesnil v sobě ideál znalce Božích tajemství, který pilným studiem a kázní usiloval o mravní dokonalost. V úřadě generálního vikáře věrně plnil povinnosti, hájil práva církve a její svobodu proti zvůli krále Václava IV. a zakusil za to od něj mnohá bezpráví. Když po velkém trýznění a mučení pro svou věrnost povolání i mlčenlivost zemřel, byl z Karlova mostu vhozen do řeky Vltavy. Jeho tělo vyplavalo po měsíci, kdy ho rybáři uviděli v řece s pěti světly, hvězdám podobnými, kolem hlavy. Odtud jeho hvězdy mezi atributy, které kromě P. Marie nemá žádný další světec. K jeho příjmení Nepomucký se váže zdůvodnění, že chybným čtením latinského výrazu "DE POMUK" (Pomucký) se utvořilo "NEPOMUK" (Nepomucký). Kronikář Václav Hájek přispěl také ke zmatkům kolem roku úmrtí Jana Nepomuckého tím, že v rukopise o jeho utopení na pergamenové straně 383, kde byla někým před číslem připsaná jednička, četl jako rok úmrtí 1383. Podle toho pak Jan Nepomucký zemřel o 10 let dříve než mučedník Jan z Pomuku a oba měli být shozeni do Vltavy v místě, kde je v zábradlí Karlova mostu vsazený dvouramenný mosazný křížek. Mezi jeho další atributy kromě 5 hvězd kolem hlavy patří i jazyk (viz Zelená Hora u Žďáru nad Sázavou), kněžský biret, kotva, kříž, most, palma, ryba, řeka.
Sv. Jan Sarkandr, též Sarkander (1576 – 1620) pocházel ze Skočova v těšínském Slezsku. Studoval v Olomouci, v Praze, ve Štýrském Hradci. Svěcení přijal v Brně. Vzorně působil jako farář, naposled v Holešově. Jeho horlivost byla spojena s důvěrou v Nejsv. svátost oltářní. Ta se projevila obzvlášť za vpádu polských kozáků a byla příčinou záchrany Holešova, ale i vzniku křivého podezření. Od nekatolíků byl zatčen, obžalován z velezrady a v Olomouci podroben útrpnému právu. Při výslechu naléhali, aby jim Jan prozradil, z čeho se zpovídal Lobkovic, marně. Na následky mučení zemřel. Mezi jeho atributy patří kniha, kříž, klíče (na znamení uzamčení zpovědního tajemství), nástroje mučení. Bývá zobrazován při mučení, s koulí na noze, v klerice s biretem v ruce, někdy má prst u úst.
Socha sv. Jana Nepomuckéhoz r. 1727 zobrazuje světce s dvěma jeho typickými atributy, tedy korpusem kříže a barokním biretem. Hlavu má mírně nakloněnou doleva. Místo obvyklé svatozáře s 5 hvězdami zde má typizovanou paprsčitou svatozář jako zdejší sochy sv. Šebestiána a sv. Františka Serafinského. Je však možné, že se původní svatozáře nedochovaly a někdo je pak přidělal všem světcům dodatečně najednou podle jednoho mustru. Vpředu na soklu je v kartuši dochován původní barokní latinský nápis s chronogramem. Vzadu na soklu se rovněž nachází původní barokní nápis s chronogramem, tentokrát v češtině.
O něco pozdější socha sv. Jana Sarkandra z r. 1733 představuje světce s hlavou mírně nakloněnou k pravému rameni držícího korpus kříže a nějaký drobný mučící nástroj, snad okovy, a klíč. Povrch sochy hlavně v dolní polovině je bohužel dosti zvětralý a potřeboval by nutně konzervátorský zásah. Původní barokní pravděpodobně latinský nápis vpředu na kartuši na soklu časem zmizel (i když jeho zbytky jsou při určitém nasvětlení ještě trochu vidět), byl proto přetesán a nahrazen novým pravděpodobně z 19. století již v češtině. Vzadu na soklu se rovněž nachází původní barokní nápis s chronogramem v podivném českém pravopisu.
Zjistěte, jaké je první slovo v prvním řádku textu na zadní straně soklu sochy sv. Jana Nepomuckého:
- pokud je tam "Svati", pak C = 4
- pokud je tam "Swaty", pak C = 2
- pokud je tam "Svatý", pak C = 8
Dále zjistěte, které je první písmeno v prvním řádku textu na zadní straně soklu sochy sv. Jana Sarkandra:
- pokud je to I, pak D = 0
- pokud je to M, pak D = 5
- pokud je to B, pak D = 7
Za sochami jistě nepřehlédnete kostel svatého Jiljí. Ten se poprvé připomíná k roku 1368 a je tak současníkem zdejší bývalé gotické tvrze, která stála nedaleko. Následně zbudovaná renesanční stavba z roku 1555 byla v r. 1780 zbourána a nahrazena jednolodním pozdně barokním chrámem. Ten byl kvůli problémům se statikou (podmáčení základů) roku 1885 zbořen a nahrazen již čtvrtou stavbou na témže místě. Současná novobarokní stavba má část zařízení přenesenou z předchozího chrámu, a to hlavní oltář, do kterého byl vsazen nový obraz sv. Jiljí (1885) od Josefa Leopolda Šichana. Druhorokoková ornamentální výmalba stěn a kleneb má v oválných polích výjevy z Kristova života. Oratoř si dala zřídit rodina statkáře Alfréda II. Skene. Loď doplňuje průčelní vstupní věž, kupodivu jediný stojící pozůstatek z původního renesančního kostela z r. 1555. V jejím přízemí se nacházejí 3 dochované (z původních 6) renesanční náhrobky rodiny Hynka Pavlovského rovněž ještě z renensančního kostela.
Kostel sv. Jiljí a jeho interiér
Tři dochované renesanční náhrobky v přízemí věže
Zjistěte, jaký letopočet se nachází na zadní straně kříže postaveného nákladem Augustina a Jenovefy Chromečkových, který stojí u levé (severní) strany kostela:
- pokud je tam rok 1883, pak E = 8
- pokud je tam rok 1893, pak E = 9
- pokud je tam rok 1903, pak E = 6
Pokud ještě nemáte odlovenu keš Zapomenuté tvrze okresu Přerov 3 – Pavlovice (GC9T5FF), můžete tak učinit cestou k 4. zastavení.
4. zastavení – socha Panny Marie Svatokopecké (N 49° 28.043 E 17° 33.080)
Maria nebo Marie, také Panna Maria (hebrejsky מַרְיָם Miriam, aramejsky ܡܪܝܡ Marjām; řecky Μαριαμ či Μαρια; arabsky مريم Marjam) byla podle Nového zákona matka Ježíše z Nazareta a snoubenka tesaře Josefa, Ježíšova pěstouna. Je uctívána v křesťanství, kde kde je většinou církví označována jako Bohorodička, a je uznávána i islámem, jelikož ji Korán zmiňuje jako panenskou matku Ježíše. Mezi její atributy patří dítě, dům, meče, plášť, růže, růženec a mnohé další symboly související s její úlohou Panny a Matky i s jejím povýšením na královnu nebe. Je také znázorňována s holubicí symbolizující Ducha Svatého; jako bolestná s mečem, event. se sedmi meči v srdci; její nanebevzetí v doprovodu andělů; její oslava vyobrazením korunovace Nejsvětější Trojicí. Nejčastěji však s Božským Dítětem v náruči.
Socha Panny Marie Marie Svatokopecké z r. 1723 (podle jiných zdrojů z r. 1725) umístěná na nevysokém soklu (ostatně jako všechny zde prezentované barokní sochy) je zajímavá tím, že odkazuje na reliéf Panny Marie umístěný v poutní bazilice na Svatém Kopečku u Olomouce, kterému se též říká Palladium Hané. Podle posledních průzkumů měl reliéf vzniknout v 2. polovině 16. století v Itálii. Kromě okolí Svatého Kopečku a Olomouce a zdejší obce stojí sochy Panny Marie Marie Svatokopecké na sloupu mj. i v obcích Lazníky (z r. 1738) a až v hodně vzdálených Albrechtičkách v Poodří (z let 1756-1757?). Někdo by se mohl pozastavit nad tím, proč byl inspirací pro sochu Svatý Kopeček a ne bližší a v těchto místech odevšad viditelný Hostýn s dalším poutním kostelem a v na něm uctívanou Pannou Marií Svatohostýnskou (jejímž typickým atributem je Ježíšek svírající blesky). Není to tak nelogické, jak by se mohlo zdát, neboť v té době vrcholil boom kultu Panny Marie Svatokopecké a s tím souvisejících poutí na Svatý Kopeček u Olomouce, který se promítnul i ve výtvarném umění. Socha Panny Marie, která drží Ježíška, se v ztvárnění přidržuje celkem věrně originálu, ale i zde nalezneme jemné rozdíly. Marie i s Ježíškem působí velmi robustním dojmem. Ruce Panny Marie, které jsou na původním reliéfu naznačené, jsou velmi silné, až otylé. Marie i Ježíšek nesou na hlavách koruny. Socha byla dokončena roku 1723, koruny jsou však výtvarně odlišné. Je proto otázkou, jestli koruny byly zhotoveny na soše již roku 1723, kdy se vědělo, že bude roku 1732 korunovace, či zda byly doplněny dodatečně až po ní. Vzadu na soklu se nachází latinský nápis s chronogramem, dnes již bohužel velmi špatně čitelný.
Protože socha stojí na vrcholu kratšího, ale velmi prudkého svahu, a nechceme, aby svah trpěl nadměrnou geoerozí (o velkém nebezpečí pádu kačerů při špatných klimatických podmínkách nemluvě), zvolili jsme zde takovou otázku, na niž můžete zjistit správnou odpověď i zdola z chodníku bez nutnosti vylézat až k soše.
Zjistěte, co je v kartuši na přední straně soklu sochy:
- pokud je tam reliéf Panny Marie, pak F = 3
- pokud je tam nápis, pak F = 0
- pokud je kartuše prázdná, pak F = 6
Zjištěná čísla dosaďte do vzorce: N 49° 27.ABC E 17° 32.DEF. Protože je multina přece jen rozsáhlejší, pro jistotu jsme sem přidali i ověřovač s pár doplňujícími údaji.
A hurá na finálky. Keš jsme ukryli tak, abyste měli na její odlov klid, a aby ani v době vegetačního klidu na ni nebylo vidět, takže přes léto budou mít větší postavy možná trochu problém se protáhnout. Proč je keš uložena zrovna zde a proč má zrovna takovou podobu, pochopíte na místě, případně z poznámek v ověřovači. Pro první tři nálezce je v keši naše tradiční drobná dřevěná odměna. Ostatní CWG měňte fér kus za kus.
Zdroj – Hrady.cz
– informační tabulky u barokních soch
– Martin David, Kopie milostného obrazu Panny Marie Svatokopecké v barokním sochařství