Starořímská dálnice Via Appia - jak se stavěla.
Nejprve se kolečkovým pluhem vyoraly dvě brázdy asi 12 m od sebe jako šířka. Potom se vykopaly podélné příkopy, aby se zjistila povaha spodního podloží. Byla-li nevhodná, odstranila se a nahradila zeminou vhodnější a ta se upěchovala. Byla-li půda neúnosná zarážely se do ní piloty a nakonec se udusala měchy.
Na toto se rozprostřelo "pavimentum", což je písek 10-15cm, nebo vrstva malty 2,5 cm.
Další vrstva byla "statumen" což byly dvě vrstvy měkkých placatých kamenů spojených maltou. Po stranách byly kameny jako pěst. Na dobrém základu byl statumen silný 25 cm, až po 60 cm na horším základu.
Na "statumen" se položil "rudus", což byl drobný kámen zčásti lámaný a zčásti sbíraný. Tento kámen se míchal v poměru dva díly vápna a pět dílů kamene. Hotový "rudus" se upěchoval na tloušťku 23cm.
Další vrstva byla "nucleus" z drobného štěrku, hrubého písku a vápna v několika vrstvách a důkladně uválcována silničním válcem. "Nucleus" měl šířku asi 30 cm.
Na "nucleus" se kladly postranní chodníky "umbones", které byly pod úrovní vozovky. A taky vlastní vozovka " umbones crusta" což byly opracované kamenné kvádry z odolného kamene asi 15 cm a průměru 30-90 cm. Nebo byla vozovka betonována. Římané znali cement i beton.
Postranní chodníky "umbones" byly široké 60 cm a zpevněny po stranách kamennými bloky.
Římské silnice byly asi 0.9 - 1.2m a více silné. Nejširší od příkopu k příkopu byly 10 m a vlastní vozovka asi 4,6 m. V pravidelných vzdálenostech 1000 římských kroků, byly zřízeny milníky.
Upozornění: Tato keš a pravděpodobně i celá série bude snad na konci roku 2023 archivována, proto s odlovem neváhejte.