V dávných dobách, kdy ještě v okolí Říčan škodil skřítek Mumlík a kdy nebylo příliš bezpečné pouštět se za podivnými světýlky do lesa kvůli vlkodlakům, žila v naší vísce jedna mladá dívka. Vlastně nikdo přesně nevěděl, odkud pochází.. Jednoho dne, když hospodský Pytlík poklízel večer ve své krčmě po posledních hostech, najednou uslyšel dětský pláč. Na dvorku našel v šátku zabalené nemluvně, holčičku, a s ní i tajemnou skříňku. Pátral, komu dítě patří, ale nedopátral. Protože měl však srdce měkké a soucitné, přestože často hudral, vzal si děvče za své, pojmenoval ji Alžběta a řádně ji vychoval. Schránku uložil a dívce ji předal, jakmile trochu nabrala rozumu, aniž by se do ní podíval..
Za pár let své dobroty nelitoval, děvče to bylo šikovné, chytré, v krčmě vypomáhalo a přinášelo jen samou radost. Nejenže byla pracovitá, uměla i krásně zpívat a i do vzhledu jí Pánbůh nadělil plnými hrstmi, takže ani o nápadníky neměla nouzi. Řekli byste, že taková dívčina bude mít jen hezký život..
Jenže jí jednoho dne zkřížil cestu synek z nedalekého statku na samotě. Bětuška se mu tuze líbila.. Nadbíhal jí, snažil se ji oslnit dárky a zářivými cetkami, ale Bětka jej nechtěla. Stejně jako jiné chlapce. Vždyť jí bylo teprve sedmnáct let! Měla hlavu plnou ideálů o nezávislém životě, kdy nebude muset jen poslouchat muže a rodit děti. Chtěla jednou cestovat, vidět jiné kraje a žít podle svých představ. Chtěla studovat ve velkém městě, stát se někým důležitým a něco znamenat. Bohužel na tu dobu to byly příliš odvážné myšlenky.. Když pak přišel mladý statkář před říčanskou krčmu s pugétem květin a s žádostí o ruku, rozhodně, i když ve vší slušnosti, jeho nabídku odmítla.
To bylo pozdvižení! Statkář chvíli koulel očima, poté zrudnul, načež se vzteky bez sebe vydal zpět domů.
Lidem z vesnice se Bětčino odmítnutí příliš nelíbilo. Jedněm se zdálo, že jí není nic dost dobré, druzí se báli, že se sedlák naštve a lidé ze vsi, kteří u něj pracují, o svoji práci přijdou. Navíc ty rouhačské myšlenky o poznávání světa. Slušné děvče se přece vdá a sedí doma! A začali jí to dávat patřičně najevo. Jako by zapomněli na Bětuščino dobré srdce.
Snad i proto Bětka zesmutněla. I když se ji starý Pytlík snažil rozveselit, často bloumala okolím, sedávala opuštěná na mezi v lukách a v ruce měla jen svou schránku.. Nikdo netušil, že tam má drahý dopis od své maminky, k němuž se vrací, když je jí smutno..
Statkářský synek stále nemohl zapomenout na svou potupu. Doma soptil vzteky a přemýšlel, jak by se Bětce pomstil. Jednoho večera zaslechl, že si lidé o ní povídají.. Prý sedává venku, něco si mumlá nad podivnou krabičkou a s nikým se nechce bavit.. A uzrál v jeho makovici trestuhodný plán.. Se svou bandou pacholků se v noci nenápadně přikradl k jednomu ze stavení a dvěma ovcím podstrčil otrávenou krmi. Ráno ovce ležely ve stodole mrtvé. Na návsi někdo z pacholků utrousil, že viděl zvečera u stavení Bětku.. Druhého dne se situace opakovala u jiného stavení.. A zase někdo někde prohlásil, že byla Bětuška viděna, jak tancuje na louce nad vsí. Třetího dne zmizela ze stavení koza a prý Bětu někdo viděl v lese, když byla bouřka, jak se hlasitě směje. Řeči se začaly šířit a lidé jim pomalu začínali věřit. Začali věřit, že Bětuška je minimálně spolčená s ďáblem, nebo je přímo čarodějnicí. A přestali s ní mluvit úplně. Statkář byl konečně spokojen.
Osudného večera však došlo k velkému neštěstí. Starostova žena porodila mrtvé dítě. Lidská bolest dokáže být slepá a viník se přece najít vždy musí. A tak se okamžitě ozvalo:“Zato jistě může ta čarodějnice!“ „Vezmeme spravedlnost do svých rukou!“
Netrvalo dlouho a k hostinci se vydalo procesí lidí s vidlemi, palicemi a vším, co bylo po ruce. Volali po spravedlnosti. Marně ti rozumní bránili jejich činu. Marně orodovali za zdravý rozum. Marně starý Pytlík bránil dveře vlastním tělem. Vytáhli milou Bětušku přímo na náves, když zrovna seděla nad maminčiným dopisem. Strkali do ní a chystali se ji ubít k smrti. Hnali ji až ke kříži nad ves. Tam se jí pokusil někdo vytrhnout psaní z ruky, ale z psaníčka zůstaly jen cáry.
Najednou uhodilo do země! Prásk, bum! A milá Bětka zmizela…
Kdoví, co se té noci stalo. Možná opravdu byla čarodějnice. Možná se tam někdo nahoře už nedokázal dívat na tu nespravedlnost. Nebo to byl možná zázrak. Bětku už nikdy nikdo v Říčanech nespatřil. Marně se statkářův syn kál a omlouval, marně se vesničané styděli za svůj unáhlený čin. Jediné, co zbylo, byl kus dopisu, který jí odtrhli od rukou:
Kdoví, kde byl Bětce konec. Třeba se propadla pod zem. Nebo někde v cizím městě dosáhla svých snů. To se už asi nikdy nedozvíme. Ale můžeme zkusit najít tajemnou krabičku, v níž schovávala dopis od maminky. Povídá se, že leží někde v okolí jako vzpomínka na nespravedlivé jednání Říčanských a jako varování každému, kdo by křivdou chtěl druhým uškodit..
A prý se cosi skrývá na souřadnicích N49°13. XXX E016°23.XXX
Keš není drive in, nejezděte k ní, prosím, autem, je zde zákaz vjezdu!
Hodně štěstí.
A rada nakonec? Nechť lov započne!