Touto keší, bych vám chtěla ukázat koutek ve Světlé pod Ještědem. Není moc proslulý, možná tu oceníte pěkný výhled či sem zavítáte jen tak pro keš. Tato keš patří do série o knize Jaroslava Foglara, která se jmenuje Dobrodružství v temných uličkách, chtěla bych vás provést touto knihou, kterou jsem měla v dětství velmi oblíbenou. Tak se můžete začíst:
Nad tenisovými hřišti pomalu hasl den, a třebaže to znamenalo konec výdělku, hoši Rychlých šípů se z toho upřímně radovali. Měli toho všeho tak právě dost!
Již od časného odpoledne pobíhali tady za bláznivě skákajícími tenisovými míčky, shýbali svá těla v žáru slunce, desetkrát, stokrát, tisíckrát, jen aby co nejrychleji vyhověli svým zákazníkům.
A bylo zde dnes hodně práce! Hřiště byla stále obsazena nenasytnými hráči a hoši Rychlých šípů měli to štěstí, že je jako sběrače míčků přebírala jedna společnost od druhé. Marně se za drátěným plotem hřišť vztekal zástup chlapců, marně volal na nově přicházející dospělé hráče:
„Vezměte si na sbírání míčů teď zase nás!“ — „Vyrazte tam ty kluky z kurtů!“ — „Trvá jim to hodinu, než vám podají míček, uvidíte!“ — „My jsme rychlejší!“
Hoši Rychlých šípů dnes ani jednou nebyli bez práce. Málokdy se to stávalo. Obyčejně tenisová hřiště opanovali chlapci z nejbližšího okolí, ze Dvorců, a nepřipustili, aby si někdo z jiné části města sbíráním míčků vydělal.
„My tady u kurtů bydlíme,“ říkával vždycky Tonda Plíhal, když hájil výdělkové zájmy dvoreckých hochů — „a tak sbírání míčů patří nám!“
Hoši, kteří bydleli mimo Dvorce, měli sice své pochyby o správnosti tohoto názoru, ale Tonda Plíhal byl chlapík jako hora a svou zásadu dotvrzoval pěstmi, nesnažili se mu jeho názor vymluvit.
Spokojili se tím, že jen někdy, když čirou náhodou někdo z Dvoreckých včas nenastoupil, zaskočili na jeho místo, na chvíli, na jednu hru.
Byl to skoro zázrak, že se dnes podařilo Rychlým šípům obsadit všechna tři hřiště, která zde byla. Celé dopoledne bylo po včerejší bouři sychravo a nevlídno. Dvorečtí hoši se u hřišť ani neukázali. Věděli, že nebude nikdo hrát a je na sbírání míčů potřebovat.
Ale brzy po poledni se náhle vyjasnilo, vysvitlo prudké slunce a Rychlé šípy se právě dostaly k tomu, když na hřiště vešla společnost dospělých hráčů, která zaplnila všechny tři kurty.
Hoši Rychlých šípů zde byli všichni: Mirek Dušín, vedoucí tohoto chlapeckého klubu, Jarka Metelka, který zastával úlohu klubovního zapisovatele, i Jindra Hojer a Červenáček s Rychlonožkou.
Hráči si je rozebrali. Šestý, nejmladší z hráčů, si sbíral míčky sám.
Kapsičky trenýrek se utěšeně plnily poctivě vydřenými korunami a s každou nově přibylou zvyšovalo se pokřikování hochů za plotem.
To byli chlapci ze Dvorců, kteří přišli dnes o svůj výdělek, protože promeškali příchod hráčů. A poněvadž hoši Rychlých šípů zůstávali na hřištích i při výměně hráčských společnosti, nebylo je možné z hřišť nijak vystrnadit. Dvorečtí jen asi dvakrát doplnili ze svých řad
šestého sběrače.
„Neodlezete domů!“ křičel zlobně na Mirka ve chvíli odpočinku hráčů Tonda Plíhal. „Tak vás zřídíme!! Uvidíte!“
„Však vám přejde chuť přijít ještě někdy do Dvorců na sbírání míčů!“ volal jiný dvorecký chlapec.
A teď soumrak pokročil, hráči končili, odcházeli a Rychlým šípům měl nastat konec té skákavé dřiny i výhrůžek za drátěným plotem.
Ale hoši za ním neodcházeli a čekali dále na Rychlé šípy jako lovci na svou kořist.
„Všichni do šatny,“ sykl polohlasně Mirek na své kamarády a sám již běžel do kabiny sběračů. Hoši se ochotně rozběhli za ním.
Ve vzduchu leželo chladné večerní ticho, sem nezalétl hluk živější části města. A v tom tichu bylo cítit nebezpečí, hrozbu. Dvorečtí hoši za plotem byli teď zcela zticha a ani se nepokoušeli vniknout za Rychlými šípy na nyní opuštěná hřiště. Ale jejich mlčení bylo ošklivější než výkřiky předtím, a jejich skoro až obřadné čekání před vrátky hřišť bylo děsivé.
„Nebude to dnes lehké,“ usmál se povzbudivě Mirek v kabině.
„Čekají na nás! Neodešli! Prorazíme, jako už několikrát!“ vykřikl Jindra Hojer a oči se mu bojovně zaleskly. „Byli jsme v horších kaších!“
Mirkovi se při těch slovech vybavil na okamžik výjev z minulých dob, kdy Jindra, který se tehdy ještě s Mirkem skoro neznal, zachránil Jarku a jeho před rozdivočelou hordou Černých jezdců, když je skryl na dvoře v ohromné bedně, zlomek vteřiny před tím, než se Černí jezdci vřítili do dvora, aby podrobili Jindru křížovému výslechu. Dobře to tenkrát dopadlo, Jindra se pak stal Mirkovým a Jarkovým kamarádem, později ještě přibyli Červenáček s Rychlonožkou. Tak vlastně klub Rychlých šípů vznikl. Ale to vše bylo dávno, a teď je tady situace docela jiná.
Červenáček se svou nezbytnou červenou čapkou, která mu vynesla jméno, právě už Jindru také usazoval:
„Nezapomínej, zlatíčko, že těch divochů tam venku je skoro padesát a odpočinutých, zatímco my tady skákali za míčky celé odpoledne jako diví!“
,,Chi — padesát!“ vyrazil ze sebe posměšně Rychlonožka a pohlédl útrpně na Červenáčka. „Vždycky jsem tušil, že Červenáček nedovede počítat! Jestli je tam těch rabiátů deset, tak je to všechno! Strach ti zaslepil oči, chudinko,“ dodal soucitně a pošoupl Červenáčkovi jeho čapku hluboko do čela.
„Díval jsem se a počítal jsem je!“ přerušil Jarka škádlení, v němž si Rychlonožka s Červenáčkem tak libovali. „Je jich právě třináct, když chcete něco vědět!“
„Tedy zrovna dost k tomu, aby nám dokázali jedinečně napráskat,“ řekl Mirek Dušín.
„Mirku,“ zaprosil pak Rychlonožka, „bude to opravdu dnes nějak zlé. Vzal bys mi k sobě peníze? U tebe snad budou bezpečnější!“
„Já taky! Mně taky!“ pospíšil si rychle Červenáček a již oba odpočítávali své dnes vydělané peníze. Mirek je převzal. Ano, u něho snad přece budou bezpečnější. On, nejstarší a nejsilnější ze všech, spíš se ubrání té přesile.
„Mohli bychom zavolat správce hřišť,“ mínil Červenáček a snažil se, aby se jeho hlas ani trochu nechvěl. „Vyšel by s námi kus za plot a ta horda by si jistě pak už nedovolila nás přepadnout! Mirek jen beznadějně zavrtěl hlavou: „Víš přece dobře, že starý Dolejš přeje spíš dvoreckým hochům a nás že nemá v lásce. Vždyť má mezi nimi i dva syny. Nejraději by nás zde neviděl. Bude jistě rád, když dostaneme napráskáno! A pak — “ dodal skoro slavnostně,
„nezapomínejte, že Rychlé šípy nevolají nikdy dospělé lidi na pomoc a že se ze svých kaší vylizují sami!“
„To se ví,“ dodal pokrytecky Rychlonožka, ačkoli měl ve skutečnosti o pomoci dospělých lidí v čas nouze docela jiný názor.
„Myslím, že nám nezbývá nic jiného,“ řekl Jarka, „než se vysypat ze vrátek jako kluci, když mají poslední den školu, a rozutéct se na všechny strany co nejrychleji. Koho chytí, toho chytí! Třináct proti pěti je přece jen ošklivá přesila a nikomu ji nepřeju!“
„Bude to asi nejrozumnější, co uděláme,“ souhlasně přikyvoval Mirek. „Nebudou vědět, za kým mají dříve běžet — a tak se nám snad šťastně podaří dostat se domů. Ale teď už neztrácejme čas!
Správce by ještě mohl zamknout dvířka hřiště v domnění, že zde nikdo není, a my bychom pak museli lézt přes plot.“
Za tohoto rozhovoru se hoši obuli a oblékli. Jindra Hojer si ani teď neodepřel krásně si učesat pěšinku ve svých žlutých vlasech, které mu všechna děvčata záviděla, a Jarka Metelka si mimoděk zkusil několik boxerských výpadů proti neviditelnému nepříteli. Však za chvíli bude až moc viditelný!
„A teď do boje,“ pravil odhodlaně Mirek.
Všichni vyšli z kabiny, vymotali se z dřevěných šaten, všelijakých baráčků a laviček, jež stály za hřišti, a dali se na cestu ke dvířkám.
Za nimi nastal vzruch. Ani jeden z čekajících hochů neodešel, Rychlým šípům naopak připadalo, že jich za dvířky přibylo. Někteří hbitě povstávali ze země a tlačili se dychtivě k brance. Tonda Plíhal nejbližší hochy pánovitě odstrčil a stoupl si výhrůžně před vrátka
sám.
Hoši Rychlých šípů kráčeli k vrátkům, jak nejlhostejněji dovedli.
První šel Mirek Dušín hrdý a klidný. Za jeho skoro atletickou postavou se krčili Červenáček s Rychlonožkou, připravení vyrazit před dvířky každý jiným směrem a předvést dvoreckým chlapcům vrcholné běžecké umění hochů z Druhé strany, jak se říkalo části města, obývané Rychlými šípy. Jarka s Jindrou uzavírali průvod.
Nebyl by to však ani Rychlonožka, kdyby vydržel chvíli mlčet, do nikoho nerýpat, a tak, když byli již jen několik kroků od dvířek, zahoukal rozmarně na zamračené tváře dvoreckých chlapců:
„Aha — páni nám přišli gratulovat — že ano — och, och, jak je to od vás milé . . .“
Mirek se zoufale na prostořekého Rychlonožku otočil, vždyť ta řeč byla jen přiléváním oleje do ohně, ale dříve, než mohl něco říct, smočil si ještě honem Červenáček, který s mistrně předstíraným zklamáním pravil:
„A jej — kde máte hudbu? A slavnostního řečníka?“
Snad ty poznámky opravdu nebyly nijak zvlášť zle myšleny. Ale rozohněným Dvoreckým stačily, aby zapůsobily jako jiskra v prachárně. Před dvířky se ozval řev, za který by se nemuselo stydět ani
stádo paviánů, dvířka se prudce otevřela, vysoký drátěný plot se zachvěl a prohnul náporem těl a několik Dvoreckých, mezi nimi Tonda Plíhal, vpadlo do hřiště Rychlým šípům naproti.
Mirek Dušín ztratil přehled o ostatních. Přijímal rány jako muž, mnohé sám rozdal a snažil se s proudem na něho se sápajících chlapců proplout co nejrychleji vrátky ven, na volnou ulici. Tam to pak již nějak půjde. O Jarku se nebál, ten je silný a obratný chlapík. Také Jindra Hojer, ač mladší, ledaco svede. Ale ti dva plantážníci Červenáček a Rychlonožka, kteří svou protivnou ústnatostí rozpoutali docela netakticky a předčasně tady to peklo, ti mu dělali starost.
Rychlonožka zatím byl už několik kroků ze vrátek venku, ale právě v okamžiku, kdy chtěl dokázat, že má opravdu přiléhavé jméno, strhly ho několikeré ruce zpět, takže stěží stačil vyjeknout své ustrašené „jejkote, mankote . . .“
Nerovná bitka započala plnou silou teprve před drátěným plotem.
To nebylo klubko — to byla masa těl bijících zdánlivě bez cíle kolem sebe a jen zasvěcenec by poznal, kdo je útočník a kdo přepadený.
Netrvalo to ani příliš dlouho — a přece to byl pořádný výprask, jehož se tady Rychlým šípům dostalo. Rány, které utržili Dvorečtí, byly k smíchu při porovnání s Rychlými šípy. ,,Já vám dám slavnostního řečníka! Tady je ta hudba! Gratulovat si můžete sami!“ slyšeli hoši Rychlých šípů matně mezi řevem vykřikovat Tondu Plíhala.
Mirek a Jarka si proklestili cestu na ústupový běh až tehdy, když viděli, že ostatní tři chlapci již prchají směrem na Druhou stranu.
Padlo ještě několik ran i výhrůžek — a pak se prostranství před plotem vyklidilo.
Oba hoši se setkali s Jindrou, Rychlonožkou a Červenáčkem až v jedné z ulic na Druhé straně.
„Dostali jsme to! Jedna nula pro Dvorecké! Prapory do půl žerdi!“ hulákal na ně nezmar Rychlonožka, třebaže na levé oko skoro neviděl, jak je měl zateklé.
Všechny nakazil svou dobrou náladou, jen Mirek se nesmál. Byl rozzlobený jako hned tak nikdy dříve. Ne pro ten výprask! Porážku dovedl snést! Ale důvod se mu nezdál být oprávněný. Sbírání míčů na hřišti nesmí být přece výsadou jen některých hochů — a to ještě jen proto, že u těch hřišť snad bydlí. Jaká by to byla spravedlnost!
Mirek se v duchu rozohňoval víc a více. Jeho povaha, přímá a spravedlivá, nesnášela takovou křivdu.
„Proč nemluvíš, Mirku?“ zeptal se tiše Jindra Hojer.
„Snad nemáš dokonce vánoční náladu?“ zaútočil Červenáček, ale Jarka Metelka mu dal po straně znamení, aby raději mlčel. Vždyť „vánoční nálada“, to znamenalo trucování, omrzelost, hněvání se s ostatními — toho všeho byl Mirek přece dalek.
„Dnes už se mnou asi žádná zábava nebude,“ pravil Mirek trochu prudce a pokusil se o úsměv. „Ale zítra si povíme víc. Přijďte všichni do klubovny v pět odpoledne. A teď už domů! Je pozdě a doma by mohlo být pokračování toho, před čím jsme utekli ze Dvorců!“
Hoši se rozešli a tma milosrdně přikryla porážku Rychlých šípů.
Na výchozích souřadnicích keš nehledejte, ale můžete tu poblíž zaparkovat. A až se pokocháte pěknou sochou a výhledem, stačí jen vyluštit následující šifry a můžete si doplnit souřadnice finálky: N50°42.xxx E14°58.xxx. V případě větší sněhové pokrývky bude možná zapotřebí prohrabat okolí stromu!
Za betatest děkuji LudaL !!