Tato keš je věnována obětem železničního neštěstí, které se stalo 21. prosince 1950 na železničním přejezdu v Podivíně.
Tak začíná zápis v Kronice města Podivína s datem 21. 12. 1950 s nadpisem Velké železniční neštěstí.
Píše se rok 1950. Blíží se Vánoce. Zbývají už jen tři dny. V kalendáři stojí čtvrtek 21. prosince. Je pošmourný zimní den. Sychravo, posmutněle.
V Podivíně, tehdy už za tmy, tentokrát nastupuje do autobusu mířícího do Velkých Bílovic víc cestujících, než kdy jindy. Přeplněný pravidelný autobus linky ČSAD spojující Podivín s Hodonínem se něco před půl pátou vydává na svou poslední cestu. Nikdo z cestujících však netuší, co bude následovat za pár okamžiků. Autobus ČSAD zastavuje společně s několika dalšími vozy před železničním přejezdem se závorami, které jsou spuštěny dolů. Tou dobou se ke stanici ČSD Podivín blíží osobní vlak č. 708 ze směru Brno – Břeclav, který dostává od hradlaře volno. Když vlak projede, zůstávají závory stále spuštěny dolů, protože ve stanici začínají železničáři manipulovat s nákladními vagóny. Poté, co se posunovací souprava dostává za prostor hradla, signalista závory zvedá, přestože se k přejezdu v tu chvíli blíží ještě jiný vlak. A to rychlík č. R25 Bratislava – Brno - Praha, kterému dal hradlař v mezidobí volno, a na který bohužel zapomněl. Závory se zvedají a vozidla vjíždí na koleje. Několik jich ještě stačí projet. Koňský povoz stojící před autobusem se pomalu dává do pohybu směrem od Podivína. Plný, těžký autobus vjíždí na železniční přejezd a míjí se s protijedoucím nákladním automobilem ve směru k Podivínu. Nákladní automobil přijíždí na koleje o něco dříve než autobus. Řidič autobusu proto snižuje rychlost a uvolňuje tak průjezd nákladnímu automobilu, který ještě stihne včas opustit prostor železničního přejezdu bez nehody. Tím se však autobus na trati o něco opozdí. V tom okamžiku se k přejezdu v plné rychlosti blíží dálkový rychlík. Osádka autobusu v poslední chvíli zpozoruje blížící se nebezpečí. Průvodčí autobusu Josef Popovský křičí na řidiče Otu Langa: "Jeď, jeď!" Řidič zrychlí, ale nestačí to. Stejně tak zpozoruje překážku na trati i osádka lokomotivy rychlíku. Strojvedoucí bleskurychle začíná brzdit, ale je příliš pozdě. Srážce se už nedá zabránit. Ozývá se ohromná rána. Rychlík naráží do přeplněného autobusu, který se nárazem otáčí, trhá na dvě části a je vlečen asi 15 metrů směrem ke stanici. Asi 80 metrů od přejezdu lokomotiva vlakové soupravy vykolejí. Další vagóny jsou setrvačností vrženy na tendr lokomotivy. Výsledek je tragický. Místo nehody připomíná bojiště. Nářky zraněných, kusy těl, které lemují trať. Všude krev a zmatek. Na místě zůstávají tři desítky mrtvých. Tento počet se však ještě může o tři nebo čtyři osoby zvýšit, až budou tělesné pozůstatky z trosek zcela vyproštěny. Na pět desítek zraněných, z nichž někteří velmi těžce, je převezeno do nemocnic ve Valticích a v Brně, kde dalších jedenáct osob později umírá. Jako zázrakem není nikdo z cestujících v rychlíku usmrcen. Za hradlařovu nepozornost zaplatí životem pouze topič z lokomotivy Oldřich Zicha z Prahy. Jeho dva spolupracovníci jsou jen zraněni.
Obětem tragického neštěstí je v Podivíně na Štědrý den roku 1950 vypraven státní pohřeb. Náměstí i hlavní ulice jsou smutečně vyzdobeny. Pod planoucími řeckými ohni stojí tři řady nákladních aut, na nichž jsou umístěny státními vlajkami zahaleny rakve s mrtvými. Před polednem se před podivínskou radnicí rozezní chorál. Na náměstí se sešlo přes 5 000 smutečních hostů, mezi nimiž je i vládní delegace s ministry či pražský primátor Václav Vacek. Náměstek předsedy vlády Zdeněk Fierlinger mimo jiné ve svém smutečním projevů říká:
„Připadá mi smutný úkol, abych jménem prezidenta republiky
Klementa Gottwalda a jménem vlády vyjádřil hluboký zármutek a
upřímnou soustrast všem pozůstalým.
Sdílíme bol a žal s pozůstalými a sdílí jej všechen náš lid.“
K zavinění nehody se přizvává zaměstnanec Československých drah Eduard Šukelt, který obsluhoval závory na železničním přejezdu. „Na nehodě si přičítám vinu sám proto, že ve snaze, abych vyhověl řidičům vozidel, jsem zapomněl na to, že jsem dal strojvedoucímu rychlíku ‚Volno‘...“, vypověděl hradlař. Byl shledán vinným a odsouzen dle platných zákonů té doby k maximálnímu možnému trestu pěti let odnětí svobody. Konce trestu se však nedožil. Po třech letech ve věznici umírá.
Představitelé tehdejšího politického režimu nikdy nezveřejnili přesný počet obětí, neoficiální zdroje mluvily o 45 mrtvých. V „Úřední zprávě o železničním neštěstí u Podivína“ z 22. 12. 1950 se uvádí: „Neštěstí si vyžádalo smrt 30 osob. Je pravděpodobné, že se tento počet o tři nebo čtyři osoby zvýší, až budou tělesné pozůstatky z trosek zcela vyproštěny“.
Dle zápisu v podivínské kronice si ve skutečnosti kolize autobusu s rychlíkem vyžádala 47 obětí, z toho 29 žen, 16 mužů - 1 z Prahy, 1 z Českého Brodu, 5 z Moravského Žižkova, 3 z Prušánek, 2 z Brna, 7 z Podivína, 27 z Velkých Bílovic a 1 - 2 neznámé osoby. Zraněno bylo 51 osob.
Přejezd, na kterém se tato tragická událost stala, byl po nehodě zrušen a nahrazen přemostěním, které vede asi 880 metrů dále ve směru na Břeclav. Nyní je v místech bývalého přejezdu s hradlem pouze přechod pro pěší.
Vzpomínkou na tuto tragickou událost byl v Podivíně u přejezdu dne 21. 12. 2020 k smutnému 70. výročí odhalen pomník s nápisem:
"Věnováno obětem železničního neštěstí 21. prosince 1950".
Autorem návrhu je slovenský umělec František Bohunický.
Prosinec roku 1950 se zapsal do dějin Československa černým písmem. Pro obyvatele Podivína a okolních obcí to byl jeden z nejtragičtějších dnů v jejich životě.
Keš otvírej opatrně, pokud budeš mít štěstí, čeká tam na Tebe překvapení.