Touto multikeší vás zvu na první ze tří poznávacích a vzdělávacích vycházek po stopách olomouckých osobností, které nalezly svůj věčný odpočinek na zdejším Ústředním hřbitově v Olomouci. Na každé vycházce se seznámíte s osmi z nich a dozvíte se to podstatné, co je činí výjimečnými. Inspirací mi byla publikace Procházky Olomoucí, jejímž autorem je Tomáš Kryl, vydaná v Brně roku 2018, pak vlastní heuristika.
Při geovycházce na vás udělá dojem zcela jistě i funerální architektura, se kterou se potkáte. Ta je celkem opomíjenou oblastí v rámci poznávání historie, přitom na tvorbě náhrobků, kaplí, soch, plastik nebo křížů, mnohdy skvostných to uměleckých děl, se často podíleli přední umělci, sochaři, kameníci, malíři, kováři a architekti dané doby. Vznikla tak hodnotná umělecká architektonická díla, která za pozornost stojí. Mnohé osobnosti, které takto při geovycházce navštívíte, spočívají v oněch uměleckých dílech. Nás bude ale zajímat zejména ono kdo co proč.
Finální souřadnice se nacházejí zhruba 0,5 až 1 km dále, protože bezprostřední okolí hřbitova je už dost plné jiných keší a finálek, ale dá se téměř k nim pohodově dojít i s kočárkem. Věřím, že to dáte 😊
Pozn.: Otevírací doba hřbitova se mění, doporučuji podívat se aktuálně na internet, anebo vyrazit nějak za bílého dne od 7h do 17h až 20h dle ročního období (v zimě i v létě se čas zavírání liší).
1/JUDr. Mořic Hruban
Doktor Mořic Hruban je výraznou osobností politického života jak císařství rakouského, tak i naší první republiky. Narodil se na Hané v malé obci Kobeřice (okr. Prostějov), po maturitní zkoušce na Slovanském gymnáziu v Olomouci (existuje od roku 1867) vystudoval ve Vídni práva. Poč. 20. století byl poslancem Říšské rady ve Vídni za kurii venkovských obcí, při své politické činnosti se během první světové války setkal i s českým králem a rakouským císařem Karlem I., nicméně podporoval snažení Tomáše G. Masaryka o vytvoření samostatného státu. Během meziválečné první republiky zastával několik významných funkcí, byl hned v první vládě Karla Kramáře ministrem bez portfeje, posléze i předsedou senátu. Z politických stran se angažoval koncem 19. století v Moravské národní straně, ale nejvýrazněji se do dějin zapsal jako pravá ruka Msgre Jana Šrámka, s nímž budoval Československou stranu lidovou. Nadto byl papežem Piem XI. jmenován rytířem Řádu Božího hrobu. Na konci života jej postihla rodinná tragédie – v dubnu roku 1945 byl gestapem umučen jeho syn Vladimír Hruban, rovněž výrazná osobnost, prvorepublikový velvyslanec ve Washingtonu a tajný komoří Jeho Svatosti papeže Pia XI. JUDr. M. Hruban bydlel v Olomouci v dnešní Opletalově ulici, zemřel v září 1945. Jeho pohřeb byl mimořádnou společenskou událostí.
Hrobku ve stylu božích muk navrhl olomoucký sochař Julius Pelikán.
A = kolik žen uvedených na hrobce je roz. Hrubanová?
2/Otto Clemens Primavesi
Jméno bankéřské rodiny Primavesi je v Olomouci známé zejména díky vile Primavesi, kterou si zde nechali manželé Otto a Eugenie, herečka vídeňského Burgtheatru, postavit v roce 1906 na místě středověkého špitálu sv. Joba a Lazara (Michalské návrší vedle výpadu). Je to unikátní secesní stavba, jejíž interiéry jsou mimo jiné vyzdobeny malířem Gustavem Klimtem (zejména slavný portrét jejich dcery Mädy z roku 1913, která zemřela v 97 letech až v roce 2000) a sochařem Antonem Hanakem. Ten je i autorem monumentální skulptury „Věčnost,“ před níž právě stojíte. Nejvýznamnějším představitelem rodu byl Otto Clemens Primavesi, významný finančník, mecenáš umění a poslanec Říšské rady ve Vídni, mj. i švagr olomouckého starosty Karla Brandhubera. Otto Primavesi si také nechal postavit své letní sídlo, a to vilu v Koutech nad Desnou. I tu můžete spatřit v dnešní době, i když v poněkud změněné podobě.
B = počet jmen uvedených na levé desce olemované v rozích zlatými obrácenými poháry s hroty
3/František Ottahal
Jméno Ottahal je pro mnohé spjato se zámkem v Náměšti na Hané, protože to byl právě František Ottahal, který zámek koupil v roce 1916 od hraběte Evžena II. Kinského. Zámek zmodernizoval, zavedl v něm elektřinu, vodovod a ústřední vytápění, také vybudoval zahradu, jejíž podoba je zachována dodnes. František Ottahal byl významný velkopodnikatel, obchodník se železářskými produkty, také výhradní zástupce Vítkovických železáren. Součástí hrobky rodiny Ottahalů je i socha „Živá voda,“ jejímž autorem je Anton Hanak. Původně stávala na kašně vily Primavesi.
C = ciferace počtu všech řádků se zesnulými na levé straně hrobky
4/prof. Václav Vejdovský
Jméno profesora Vejdovského je spjato s očním lékařstvím. Medicínu vystudoval v Praze, první praxi získal v Paříži a Brně a již ve 32 letech se stal v roce 1928 primářem očního oddělení Zemské nemocnice v Olomouci, v roce 1930 se habilitoval na Masarykově univerzitě v Brně a po obnovení olomouckého vysokého učení, Palackého univerzity, roku 1946 se stal prvním děkanem jeho lékařské fakulty. Také založil Československou oftalmologickou společnost a speciální školu pro slabozraké v Litovli. Od 20. let byl členem Francouzské oftalmologické společnosti a od roku 1969 dopisovatelem Rakouské oftalmologické společnosti. Měl řadu jiných aktivit, byl vášnivým turistou a znalcem dějin, proto zřídil roku 1955 i Ústav dějin lékařství na UP v Olomouci. Získal řadu ocenění a řádů. Za svůj život provedl téměř 18 tisíc operací, jako první na světě provedl rekonstrukci dolního slzného kanálku ústní sliznicí, rovněž provedl řadu transplantací rohovky.
D = počet řádků textu, který se týká prof. Vejdovského (napravo na hrobě)
5/Karl Brandhuber
Tento šumperský rodák se zapsal do dějin Olomouce jako jeho poslední německý starosta. Funkci vykonával v letech 1896 až 1918. Byl to mimo jiné i on, kdo zřídil roku 1901 zdejší Ústřední hřbitov, který nahradil dva předchozí, a sice hřbitov U Dřevěného zvonu, který se nacházel v prostorách okraje Smetanových sadů v místě dnešního pavilonu A výstaviště Flora, a hřbitov Na Špici, který se nacházel v místech dnešního obchodního domu Senimo. V době vzniku byl tento hřbitov mimo Olomouc, protože Neředín (Neretein) byl samostatnou obcí. Karl Brandhuber získal roku 1901 v Olomouci čestné občanství a od roku 1909 se po něm jmenovala dnešní Ostružnická ulice, předtím to byla Sporrergasse a potom zase Anglická. Za jeho úřadování proběhla ve městě značná stavební aktivita, byly postaveny mnohé budovy kopírující nábřeží ramene Moravy podél zaniklých hradeb (dnešní třída Svobody), vznikla nová kanalizace, také elektrárna, jatka nebo městská tržnice. V roce 1899 se město Olomouc zařadilo mezi města s elektrickou dráhou (tramvajemi), která tak postupně vytlačila drožkovou dopravu. Také byly rozšířeny městské parky, zřízen chudobinec, obchodní akademie, měšťanské školy a kasárny. Karel Brandhuber byl švagr Otty Primavesiho.
E = počet zesnulých s příjmením Brandhuber
6/Ing. Gustav Meretta
Významný rakouský architekt, který pracoval ve službách olomouckého knížete arcibiskupa a kardinála Bedřicha, landkraběte z Fürstenberku. Ve spolupráci s Richardem Völkelem provedl v letech 1883 až 1892 novogotickou přestavbu olomoucké metropolitní katedrály sv. Václava a Vojtěcha ve stylu francouzské katedrální gotiky. Ta reflektuje s ohledem na Corpus hermeticum 4 sféry, které jsou v architektuře jasně znázorněny, a sice sféru pozemskou, éterickou, astrální a mentální. Jednotlivé sféry si lze prohlédnou z čelního pohledu před katedrálou. Součástí mentální sféry byla i výstavba třetí nejvyšší věže katedrály, která je tak svými téměř 101 m druhou nejvyšší kostelní věží v Česku (nejvyšší je 102 m vysoká věž katedrály sv. Bartoloměje v Plzni).
F = počet písmen na posledním spodním řádku na čelní desce (horní integrované do hrobu)
7/Eduard Hamburger
Nyní nás GPS dovedla do židovské části hřbitova, v níž se nachází mnoho zachovalých jedinečných hrobek významných židovských podnikatelů, a i jinak činných osobností. V 50. letech 19. století se totiž zákonem Židům povolilo usazovat se v královských městech, kam po 400 let nesměli. Proto žili často v menších městech na venkově, odkud provozovali svou obchodní a finanční činnost.
Prostějovský rodák Eduard David Hamburger byl významný židovský průmyslník v oboru sladovnictví a pivovarnictví. Byl také činný v olomoucké židovské náboženské obci, jíž 21 let až do své smrti předsedal. Také byl členem městského zastupitelstva a prezidentem Spolku rakouských sladovníků. Svou nejvýnosnější sladovnu, která patřila k nejmodernějším a nejvýkonnějším v celé monarchii a kterou nechal postavit podle plánů pražské firmy Brüder Noback und Fritze, měl na Nové Ulici u nádraží (dnes Olomouc – Nová Ulice). To bylo velmi strategické a praktické, protože z nádraží vedla do areálu firmy vlečka a nakládka i vykládka vagonů se tak prováděla přímo na místě. Dnes již sladovna neexistuje ani fyzicky, místo ní vzniklo nové sídliště, jehož jedna ulice nese právě po Eduardu Hamburgerovi jméno. Sladovna byla zprovozněna roku 1884 v rámci rodinné firemní značky E. Hamburger und Sohn, kterou měl Eduard se svým synem Viktorem. Firma vyráběla slad typu plzeňského a vídeňského, taktéž bavorského. Roku 1896 si nechal E. Hamburger postavit v historizujícím slohu honosnou vilu, kterou můžete i dnes obdivovat. Nachází se u Smetanových sadů na rohu s Vídeňskou ulicí (ta se v té době jmenovala Parkgasse), navrhl ji vídeňský architekt Jacob Gartner. Ten navrhl i hrobku, v níž E. Hamburger spočívá. Kromě syna Viktora měl E. Hamburger se svou manželkou Adélou i dceru Hedwiku, která se provdala za Franze von Maye, majitele cukrovaru v Hejčíně (Mayova vila dodnes exituje na rohu ulic Dolní hejčínská a Ladova).
G = ciferace roku narození Viktora Hamburgera
8/prof. Josef Ludvík Fischer
Roku 1946 byla znovuobnovena olomoucká univerzita, která od té doby nese jméno po Františku Palackém. Slavnostní inaugurační akt proběhl v únoru 1947 a zúčastnil se ho i prezident československé republiky dr. Edvard Beneš, host velkého kancléře univerzity, knížete arcibiskupa Leopolda Prečana. Prvním rektorem Palackého univerzity v Olomouci byl jmenován prof. Josef L. Fischer, který funkci zastával 3 roky. Předtím byl děkanem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jeho celoživotním badatelským interesem byla filozofie a sociologie. V Praze vystudoval češtinu, němčinu a filozofii, doktorem filozofie se stal roku 1919 obhájením disertace o Schoppenhauerovi, prací o Saint-Simonovi a Auguste Comteovi se habilitoval na Masarykově univerzitě v Brně roku 1927 v oboru sociologie a o 3 roky později v oboru filozofie. Jeho celoživotním dílem byl Sokrates nelegendární. Ve 20. letech se pro svou levicovou orientaci stal členem Komunistické strany Československa, přičemž úzce spolupracoval i se Zdeňkem Nejedlým, který ho jako ministr školství po druhé světové válce jmenoval rektorem. V 50. letech se stal kritikem reformy školství, z KSČ byl vyloučen, chvíli působil v Brně, potom byl odejit do důchodu, ale v roce 1968 byl opět na UP jako profesor sociologie a filozofie povolán.
H = počet ženských jmen na náhrobní desce
Finální souřadnice naleznete na:
N 49° 3(C-A).(2F)(B-C)D+A)
E 17° 1 (E-A).G(G-F)(A-H)