Hořátev a Karafiátovi „Broučci“ a 240. výročí Tolerančního patentu
Když se podíváme do minulosti krajiny kolem Nymburka, nacházíme celou řadu pozoruhodných událostí, které svým významem formují region až do současnosti. U příležitosti 240. výročí vydání tolerančního patentu si připomeňme silný evangelický charakter mnoha polabských vesnic.
Toleranční patent byl zákonodárný dokument vydaný 13. října 1781 rakouským panovníkem a římskoněmeckým císařem Josefem II. Císař jím umožnil legální existenci dalších tří křesťanských vyznání (kromě dosud jediného povoleného římskokatolického).
Na zdejších panstvích (zejména poděbradském, které patřilo přímo Habsburkům) se přes veškeré rekatolizační snahy udrželi tajní evangelíci a téměř okamžitě zakládali reformované sbory. Jen na poděbradském panství se k 30. červnu 1787 hlásilo k helvetskému vyznání 2561 osob. V našem okolí se brzy ustanovily reformované sbory v Lysé nad Labem, Velenicích, Chlebích, Bošíně, Libici nad Cidlinou a Hořátvi.
A právě hořátevský sbor patří mezi ty vůbec nejstarší v Čechách. Ustanovil se hned roku 1781. První bohoslužby se konaly z počátku ještě ve stodole. Podle vzpomínek šlo o prý Kubíčkovu stodolu č. p. 7, při bohoslužbě se "helvéti" do stodoly nemohli ani vejít. Už roku 1786 si místní staví dřevěnou faru a školu, na kterou za prvního učitele povolali Jana Zajíce, a roku 1791 postavili kostel, který zde téměř v původní podobě stojí dodnes. Budova nesměla mít vzhled chrámu, nesměla mít věž ani zvony, vchod nesměl být z průčelí nebo z ulice. Velkou zásluhu na stavbě měl mlynář Dlask z nedalekého mlýna Kopaníka, odkud byl těžen stavební materiál – kámen. Do výstavby se skutečně zapojil každý obyvatel obce.
Modlitebna byla posvěcena 30. září 1792 a je pro evangelíky obzvláště cenná, jednak se jedná o kamennou stavbu, v době, kdy se spíše ve spěchu stavěly dřevěné modlitebny a jednak pro velmi působivý vnitřek, který je dojímavý svou prostotou a důstojností. Kazatelna je umístěna na delší straně budovy proti vchodu. Takovéto umístění kazatelny je unikátní, neboť obvykle bývá kazatelna v katolických kostelích na evangelijní straně a v pozdějších evangelických kostelích v hlavní delší ose chrámu. Tento způsob se do Čech dostal přes Holandsko, kde se vzdělávali uherští kazatelé, kteří poté z důvodu nedostatku domácích kněží přicházeli koncem 18. století do Čech.
Prvním kazatelem v Hořátvi byl Ladislav Baka z osady Fülesd v Uhrách (přibližně na jih od Mukačeva), který zde působil v letech 1783-1820. O tomto kněžím se vypravují doslova legendy, byl prý neobyčejně silný, například rozzuřeného býka popadl za rohy a k zemi porazil či sekeru do špalku tak mocně zaťal, že ji drvoštěpové vysekávat museli a do třetice prý mlýnské kameny z vozu odnášel. Jeho nástupcem se stává Jan Molnár z Chvaletic (1820-1853), bošínský Jindřich z Tardy (1853-1858) a Heřman Tardy z Pruského Slezska (1858-1867), který posléze odešel do Vídně, kde usedl do evangelické vrchní církevní rady helvétského vyznání. Do 20. století sbor přivedl František Kocián z Humpolce (1869-1910). Následoval Rudolf Kalda z Prahy (1910-1919) a Josef Kostkan (1919-?), dál jsem nezjistil.
Vraťme se však ještě do počátků toleranční doby (1781-1861). Ještě před vydáním Tolerančního patentu Josefa II. se odehrála příhoda, která se vyprávěla v Hořátvi i po 100 letech. Jistý Jan Donát z čp. 22, kovář v Hořátvi, odveden byl do Prahy do vězení, když se prohřešil tím, že za komínem ukrýval zakázané knihy. A tam jeden nad jiné hrubý misionář tak silně mu hlavou o stěžeje dveří tloukl, že mu krev z nosu a z úst vystříkla. Na to mu hořátevský soused Kubíček (v jehož stodole se konaly první bohoslužby), jenž měl lítost s nebohým trpitelem, pět měřic polí daroval. Mnozí tento nátlak nevydrželi a do ciziny často odcházeli, zvláště do Pruska.
V almanachu ke stému výročí reformovaných církví v Čechách a na Moravě z roku 1881 se dočteme: Po prohlášení tolerančního petentu se celá Hořátev rozezvučela zpěvem a plesáním, neboť se celá obec až na dvě rodiny k evangelické církvi přidali. Podobným nadšením oplývaly také Zvěřínek i Chvalovice. Všichni se jednomyslně přihlásili k reformované helvétské církvi. Kněze augšpurského vyznání z obce téměř vyhnali, neboť se domnívali, že se jedná o převlečeného jezuitu.
Abych dopověděl příběh s kovářem Janem Donátem, když ten před „toleranční“ komisi roku 1781 k zápisu přistoupil, kněz se ho potutelně ptal, proč odstupuje, Donát odpověděl, že Písmo jej k tomu vede. Kněz se podivil, že rozumí Písmu! Donát se nedal a pravil: „Ovšem, že rozumím, račte se přesvědčiti“ a přitom ukázal mu jizvy na hlavě od ran, kteréž mu onen misionář v Praze způsobil. Ke sboru v Hořátvi se brzy přidali i evangeličtí obyvatelé z dalších 16 vsí jako Polabec, Kluk, Přední Lhota, Písková Lhota, Vrbová Lhota, Kostelní Lhota, Zvěřínek, Písty, Hradišťko, Sadská, Kovanice a Třebestovice. Jen pro doplnění Nymburk i Poděbrady zůstávaly čistě katolické, v Nymburce přestoupily dvě rodiny a v Poděbradech toliko jedna.
A proč hořátevská modlitebna nevypadá jako kostel? Bohoslužby těchto trpěných církví mohly mít jen soukromý ráz. Jejich kostely musely stát mimo hlavní ulice, nesměly mít věže, zvony ani jiné zjevné prvky sakrální stavby. Stavby vzniklé tímto omezením označujeme pojmem toleranční modlitebna. A právě jednu z nejzachovalejších máme právě v Hořátvi. Dnes už však není hořátevský sbor samostatný, od roku 2000 se stal kazatelskou stanici sboru v Nymburce. Poslední rekonstrukce proběhla za součinnosti obce, Středočeského kraje, MAS Podlipansko a nymburského evangelického sboru v letech 2017-2019.
Hlavní záměr vydání Tolerančního patentu se Josefovi II. zdařil, těmito opatřeními se mu podařilo velmi efektivně integrovat nekatolíky a židy ku prospěchu a obecnému blahu osvícenského státu. Dnes spatřujeme význam patentu pouze v náboženské oblasti, ale Josef II. sledoval mnohem více. Neméně významnou pohnutkou byla totiž snaha zabránit emigraci schopných a bohatých protestantů, aby zbytečně nedocházelo k hospodářskému oslabování habsburské říše. Tento motiv byl tváří v tvář hrozbě sílících sousedů (zejména Pruska) silnější než případná možnost „protistátní“ činnosti protestantů.
S hořátevským sborem je také spojena významná osoba spisovatele a faráře Jana Karafiáta (1849-1929) a právě zdejší pozorování hmyzího světa jej inspirovalo k sepsání světoznámé knížky pro děti „Broučci“. Není pravda, co se občas traduje, že zde působil jako farář, ve skutečnosti obcí pouze zamyšlen procházel (kolem 1873), když působil v nedaleké Čáslavi po návratu ze Skotska a kdy se teprve rozhlížel, kde by zakotvil (v úvahu tehdy přicházel i Nymburk, ale nebylo místo). K námětu ho inspirovalo jedno krásné odpoledne, když šel z Peček do Bošína a kdy u Hořátve odpočíval a sledoval rej a shon různých broučků. Příběh promýšlel a největší část pak napsal v Čáslavi. V letech 1872-1875 totiž Jan Karafiát učil náboženství, pedagogiku, didaktiku a češtinu v Evangelickém učitelském semináři v Čáslavi a roku 1874 se stal jeho správcem. V Čáslavi nebyl však vůbec spokojen a tak si dlouhé chvíle zkracoval sepisováním knížky pro děti, kterou dokončil posléze v Jimramově a roku 1876 vydává vlastním nákladem. Okamžiky tvořivého psaní přiblížil ve svých pamětech z roku 1922 takto: „Hlavní část povstala v Čáslavi při velice nesnadné práci v semináři. Věc v mysli už dávno hotovou jsem na procházce lil do formy, večer pak, když chovanci spali, jsem ji v půlhodinkách házel na papír.“