Příběh o moudré sově
Byl jednou jeden les a na okraji tohoto lesa stál vysoký smrk. Byl tak vysoký, že ze země nikdo na vrcholek nedohlédl. Smrk stál nedaleko cesty a nebyla to jen tak ledajaká cesta, vedla rovnou do jednoho bláznivého městečka.
Po cestě se chodilo pěšky a také po ní jezdili auta a traktory. Prostě to byla rušná cesta.
A tak se stalo, že si ten smrk vyhlédla "Moudrá sova". Usadila se na něm a každého kdo šel okolo nejen přivítala v lese, ale starala se o bezpečný provoz cesty. A že to nebylo jednoduché, si určitě umíte představit. Z lesa přes cestu přebíhali srnky, zajíci, daňci. Z městečka běhali pejsci se svými páníčky. Do toho vozily traktory vytěžené dřevo.
Věřte, nevěřte, občas to byl blázinec a každý, kdo tudy šel, nebo jel byl rád, že tam na vysokém smrku sedí sova a s moudrostí sobě vlastní řídí provoz a dává pozor, aby se nikomu nic nestalo.
A tak běžel čas. Den za dnem a rok za rokem. A pak se něco stalo, něco strašného, nevysvětlitelného a neuvěřitelného. Sova beze slova zmizela. Co se asi stalo, že nenechala ani dopis na rozloučenou. Dlouho jsme čekali, že se vrátí.
Tím končí náš příběh, protože chybí dobrý konec. Myslím, že nejsem sama, komu chybí sovička na vysokém smrku. Hlídala les a cestu, starala se, aby se nikdo s nikým nesrazil a všichni dvojnozí i čtyřnozí kamarádi si dávali přednost zprava.
Zkusíte v příběhu pokračovat, možná by mohl mít dobrý konec.
Říká se, že naděje umírá poslední.
