Kupsuv mlyn Mystery Cache

Tato keš je věnována největšímu mlynáři na Benešovsku - Dlochovi.

Kupsův mlýn,

nebo-li mlýn Blanický nebo Ušípaného je velký vodní mlýn na řece Blanici v katastru obce Pavlovice u Vlašimi.

První písemná zmínka o mlýně (tzv. mlýn Ušípaný) pochází z roku 1578. V majetku Kyselů byl mlýn po tři generace, Josef Kysela jako poslední z rodu prodal mlýn na začátku první světové války Eduardu Rittigovi. V roce 1930 je jako majitel mlýna uváděn Ladislav Rittig, syn Eduarda Rittiga. Ten mlýn prodal Josefu Kupsovi. V roce 1933 (1934), za majitele Josefa Kupsy, mlýn vyhořel a obnoveny už byly pouze obytné části, provoz mlýna nikoliv.

Dnes je mlýn zpustlý, v mlýnici vybourány podlahy. Roku 2021 byly zbourány okolní hospodářská stavení. Mlýn je ve vlastnictví města Vlašimi a využíván jako základna pro letní dětské tábory spolku STROM.

O historii mlýna krásně vypráví pan Karel Vondrák v Kronice obce Pavlovic. (napsáno 8.ledna 1970)

Tenhle Ušípanský mlýn, o kterém vám budu vyprávět je už hodně, hodně starý.To se pozná podle toho, že je o něm zmínka v kronice r. 1578, kdy Aleš Klenovský rozdělil panství vlašimské na dva díly. K druhému dílu patřil v Pavlovicích dvůr Blanický s tvrzí pustou a mlýn Ušípaného. Je víc než jisté, že mlýn kdysi patřil ke dvoru Blanici a také proto, že má nebo lépe řečeno měl, takové ohromné dřevěné kolo, které vesele klapávalo, když ve mlýně vesničané z celého okolí mleli zrní na mouku. To se ví, dnes už v něm není pan otec-jak se kdysi mlynářům říkávalo, nepobíhá tam mlynářská chasa - umoučněný stárek a mládek. Nezastaví se v mlýně světoběžný krajánek. Byl to stejně zvláštní nárůdek tihle krajánci. Putovali s rancem přes záda, hůlkou v ruce od mlýnu k mlýnu, pěšky podle potoků a řek, křížem krážem široširým krajem. Mluví-li se o myslivecké "latině", pak krajánci bývali mistry mlynářské "latiny". Zvláště ve mlýně bývaly veselé "táčky". Besedníci sedávali kolem stolu pořízeného z vysloužilého mlýnského kamene a krajánek vyprávěl o tom, co se mu cestou přihodilo a co se děje ve světě nového. Škoda, že se nezachovaly záznamy historek od kamenného stolu a z umoučněné šalandy. A najednou je všemu konec.

Psal se rok 1888 na Hod Boží svatodušní dne 20. května snesla se nad celým krajem hrozná bouřka spojená s krupobitím a průtrží mračen. Byla to taková živelná katastrofa jakou nikdo nepamatoval. Nejvíce postiženy byly Pavlovice, Římovice, Kladruby a Vlašim. Rokle a strže, které vznikly na polích, lukách a cestách byly tak veliké, že se musely zavážet, aby bylo možné další obdělávání. Obrovský příval vody odnesl z polí ornici, úroda byla úplně zničena. Hospodáři museli znovu síti jařiny po zničených ozimech. Hráze všech třech rybníků v Pavlovicích byly protrženy a obrovská spousta kalné vody valila se údolím do řeky Blanice.

Nejhůře vedlo se mlynáři Josefu Kyselovi v Ušípanském mlýně. Voda s kroupami a bahnem vrazila do mlýnice, kterou úplně zatopila. Mlynář s chasou ani nestačili dobytek ze stáje odvésti. (Toto pochází z pamětí otce Karla Vondráka 1866, který sloužil toho času ve mlýně.)

Ušípanský mlýn r. 1934 vyhořel a kdyby né, stejně by jej chtěj nechtěj potkal stejný osud jako všechny jiné mlýny na Blanici. Kdo by se dnes v době elektřiny, nebo v době, kdy už létáme na měsíc spoléhal na vodu, které bylo někdy málo, někdy zase kapánek moc, takže takový pan otec nevyšel nikdy ze starostí jestli dnes mu voda nesebere "vantroky" s jezem, nebo zítra celý mlýn.

Povězme si něco o tom jak to vypadalo v takovém "Českém mlýně". Že to ve mlýně vždycky dobře klapalo, říkalo se mu také "klepáč". Obrovské vodní kolo na silném dobovém hřídeli pohánělo menší paleční kolo, a to zase otáčelo hřídelem, na kterém byl upevněn mlýnský kámen t.z. běhoun. Mlýnské kameny byly dva,spodní stál a vrchní se otáčel do jehož středu-do oka běhounu padalo obilí, které se dostalo otáčením běhounu mezi drsné plochy kamenů, takže se zrní drtilo-mlelo na menší kousky-šrot. Nejdříve bylo nutné zrní "ošpicovat", to jest zbavit zrno slupky a pak teprve počalo vlastní mletí mouky. Rozdrcené zrní přešlo přes hedvábné síto, které vysívalo mouku, zbytek po sítě přepadával do násypky a tak se to opakovalo několikrát. "Mleč" majitel obilí každý sám musel svoje melivo přenášet z dolejšího patra zpět do mlýnice k dalšímu sejití. Když se mlelo žito, tak první mouka "vyrážená" se jmenovala "výražka", druhá mouka "chlebová" a třetí otruby. Z pšenice byla mouka I., II. a III. zvaná kruchová, z níž pekli pekaři chutné "krušiny".

Za mletí se mlynáři penězi neplatilo, pan otec si ponechával t.z."měřičné", to jest část obilí, které si mleč do mlýna přivezl.

Tento způsob mletí na českém mlýně se udržel od mládí našich prababiček a kdo ví jak ještě dlouho před tím až do času, kdy na konci 19.století pořídil mlynář Eduard Rittig stroje nové moderní t.z. stolice. U tohoto zařízení už byly výtahy, takže mlečů nebylo již potřeba. Po první světové válce asi roku 1920 rovněž mlynář Eduard Rittig pořídil pro mlýn naftový motor firmy Laurin-Klement o síle 16 HP, takže v době sucha nebyl mlýn závislý na vodě.

Pro odlov keše musíte zodpovědět pár otázek. Odpovědi získáte v listingu.