Výchozí souřadnice vás dovedly na hřbitov u Veselského kostela, konkrétně k hrobu JUDr. Aloise Mikyšky. Poznáte ho snadno, hrobka je zakryta velkým béžovým kamenem a není na ní jediný nápis nebo letopočet. O pozoruhodné postavě Valašského krále, Valašského pánbíčka nebo také Vévodovi z Mezopotámie, jak se mu také říkalo, pojednávají už dvě keše, Vévoda z Mezopotámie a Kostel sv. Martina, takže seznámit se s jeho životem můžete podrobně tam. Alois Mikyška zemřel tragicky, spáchal sebevraždu roku 1903 poté, co zkrachovala Občanská záložna, kterou založil roku 1864 a krach ožebračil mnoho lidí na Valašsku.
Co se však v žádné keši, dokonce ani kronikách a dobových dokumentech, nedočtete, je osud peněz, které drobní střadatelé vložili do záložny a jakou souvislost to mělo s postavou jejího zakladatele. Lidé říkali, že si vzal to tajemství do hrobu, ale z nejasných pramenů a svědectví začínají vyplouvat na povrch střípky událostí přes sto let starých, které mohou vnést světlo do posledních dní Valašského pánbíčka.
Alois Mikyška nebyl rozhodně žádný gauner či podvodník, všechny jeho zásluhy, významné činy a události spjaté s jeho jménem, a že jich nebylo málo, jsou toho jasným důkazem. Taktéž záložna fungovala dlouhá léta bez problémů a zhodnocovala vklady střadatelů, čímž se stávala oblíbenou. Na konci 19. století se díky postupující industrializaci a průmyslu objevovaly nové investiční příležitosti a Mikyška umě peníze záložny investoval. Jenže v roce 1900 se objevily první problémy a špatné investice, v dalších letech se prohlubovaly a v roce 1903 vygradovaly objevem nekrytých směnek a následným rychlým pádem záložny. Tak překotný vývoj nikdo neočekával a byl těžko vysvětlitelný. Bohužel, jak to tenkrát doopravdy bylo, se už nedozvíme. Vzal si své tajemství do hrobu.
Avšak drobná jiskřička naděje, dozvědět se pravdu, vysvitla úplnou náhodou, když jsem se jednoho dne znaven stavil v obecním restaurantu ve Veselé na jedno. Podnik nevelkého rozsahu byl téměř zaplněn a já si přisednul na poslední volné místo, k jistému Františkovi. Později jsem se dozvěděl, že je mezi štamgasty znám jako Franta Borovička, odněkud z horního konce. Když jsem se později ptal vrchního, kde bydlí, s podivným úšklebkem mi odvětil, že Borovička má hřbitov na dohled. V tu chvíli jsem netušil, s jakým cynismem to pronesl a že nešlo o vyjádření místa, nýbrž času. To, co mi tehdá večer Franta řekl, bylo tak neuvěřitelné a s přibývající hodinou zastřené alkoholovým oparem, že jsem si s ním chtěl promluvit ještě jednou a za střízliva. Jenže než stihnul vystřízlivět, tak umřel. Stalo se tak na den přesně tři týdny po našem náhodném setkání.
Když jsem si k němu přisednul, tak se hned ptal, odkud jsem přivandroval a že spolu jsme ještě borovičku nepili. To byl signál pro vrchního a než jsem stačil odpovědět, že jdu vlastně jenom náhodou kolem a dostal jsem žízeň, stály před námi dva panáky pravé Spišské borovičky, jistě pašované. Z nedostatku lepších témat k hovoru jsem mu odpověděl, že jdu od kostela a že mě zajímá osud Aloise Mikyšky, pohřbeného v neoznačené hrobce místního hřbitova. Nečekal jsem, že by vůbec tušil, kdo to Mikyška byl, ale můj výklad o něm přerušil už po pár slovech a pronesl něco neuvěřitelného, čímž si získal mou pozornost a zbytky střízlivosti.
„O Mikyškovi nic nevím a tady už nikoho nezajímá, ale tebe určitě zajímají ty prachy a o těch já něco vím!“
Nevěřil jsem svým uším a navzdory posměškům od vedlejšího stolu, ať ty jeho bláboly neposlouchám, že on už neví o čem mluví, jsem ho vybídnul, ať mi teda něco řekne o těch penězích. Volně převyprávěno mi řekl zhruba toto...
„Prachy, ty prachy už jsou dávno fuč. Nadal jsem starému Vosmákovi do debilů, když se mi na smrtelné posteli svěřoval, jak je jeho rodina probendila. Jeho děd Luděk, svého času řídící učitel obecní školy, se s Mikyškou znal, až tak dobře, že za ním prý přišel před tím, než se odbouchnul na svém statku. Dal mu balíček, jen tak, bez jediného slova, jako že do úschovy. Pche. Co měl dělat, když Mikyšku šoupli do futrálu, tak to rozbalil a našel svazek směnek, akcií a cenných papírů, nebo co, celé jmění záložny, ale bezcenné. Já tomu teda vůbec nerozumím, prachy kterýma se nedá platit, k čemu to má být? Ale Luďan byl zbožný a poctivý a když viděl, jak jsou z toho ti lidi kolem rozdělaný, tak to zatajil a dal si za cíl to nějak zhodnotit a peníze vrátit lidem. Vůl to byl, učitel a neuměl počítat! A pak zemřel na turberu, mladý a plný sil. Zubatá je mrcha. Až dlouhé roky po jeho smrti, to byly Vosmákovi tak dva roky, našel jeho fotr v zapomenuté pozůstalosti Mikyškův balíček. Se svým spolužákem, bankéřem, právníkem a investorem, jak se tomu teď hogo fogo říká, z Nového Jičína, ty papíry vzali a vydělali peníze. Nevím jak a nevím kolik, Vosmák by si s tím poradil, ale jeho fotr je chtěl vrátit lidem, ubožák. Za kostelem postavili v lese kapličku, aby jako odčinili hříchy předků a zbytek prý rozdali na dobročinné účely a pomoc chudým, snad potomkům lidí, ožebračených bývalou záložnou. Neměli rozum, měli to nechat Vosmákovi, on by se o ně postaral a mohli jsme je spolu propít. Takhle chudák natáhl bačkory chudý jak kostelní myš.“
Netuším, kolik jsem toho s Frantou Borovičkou vypil, ale zjevně jsem nestačil jeho tempu a probral se ráno v ovocném sadu nedaleko hostince. Ale navzdory těžké kocovině jsem si pamatoval každé Frantovo slovo, jen jsem jim nemohl uvěřit. Proto jsem si s ním chtěl promluvit za střízliva a ověřit si, co mi tehdy řekl. Leč jak jsem zmínil dříve, Franta už nikdy nevystřízlivěl a mně zůstal k zaznamenání příběh, kterému můžete a nebo také nemusíte věřit. Já mu uvěřil poté, co jsem na veselském hřbitově našel hrobku Luďka Vosmanského, řídícího učitele, a nedalekou kapličku...
Jak na keš
K nalezení keše budete muset navštívit hrobku Luďka Vosmanského a kapličku, postavenou z peněz záložny. Ke vstupu na hřbitov použijte branku z horní strany nad kostelem. Prosím respektujte otevírací dobu hřbitova - letní období (platnost letního času) 7:00 až 20:00, v zimním období 8:00 až 18:00.
Zastávka první - Hrobka
Hrobku naleznete snadno, když se u hrobu Aloise Mikyšky otočíte vpravo za sebe, uvidíte vysoký náhrobek téměř celý porostlý břečťanem. Na něm zjistíte rok úmrtí Luďka Vosmanského, 19AB.
A pak se podívejte na horní stranu náhrobku přímo nad jménem a odpovězte, co tam vidíte:
Kamenný reliéf kříže, pak C=4
Hlava Ježíše krista, pak C=1
Fotografie Luďka Vosmanského, pak C=6
Vytesané slovo „Rodina“, pak C=3
Zastávka druhá - Kaplička
Kapličku naleznete na souřadnicích:
N 49°27,(A-2)(C)(A-2); E 018°01,(B+C)(C)(B)
Na kamenné podstavci z čelní strany je vytesán letopočet ve tvaru 19DE.
Také se podívejte do výklenku kapličky a odpovězte, co tam vidíte:
Nic, je úplně prázdný, pak F=0
Soška panny Marie, pak F=2
Litinový krucifix, pak F=9
Obrázek panenky Marie s Ježíškem, pak F=7
Teď už máte všechny indície, stačí je dosadit dle obvyklých zvyklostí do finálních souřadnic a spočítat.
Finální souřadnice
N 49°27,(D-3)(A-C)(F)
E 018°01,(B)(E)(F)
Zdroje
Text jsem si vycucal z prstu a fotografie je má vlastní