Honza Pošťák Pospíšil, Poverello (1959 – 2020)
Narodil se v lednu 1959, na den přesně 46 let po Husákovi, jehož obraz na stěně doprovázel jeho vyšší studia. Byl křtěn jako Jan František Pospíšil u Svatého Jakuba v Kutné Hoře, i když se narodil v Kolíně. To proto, že maminka pocházela z Kořenic na Kolínsku. Když šla mamka po krátké mateřské do práce, trávil nejvíc času s dědou Františkem a babičkou Růženkou. Právě díky dědovi, řediteli Rolnické školy ve výslužbě, se u něj rozvinula neobvyklá šíře jeho nadání, které získal do vínku. Už od mala vyhledával společnost, rád recitoval, maloval a zpíval. Díky svému nadání se stal platným „mluvičem“ v kutnohorském loutkovém divadle. Zajímaly ho osudy lidí a rád objevoval taje světa. Děda mu byl schopen ukázat radost z objevování v celé šíři, a proto považoval všechny školy, kterými prošel (od mateřské až po vysokou), pouze za nutné zlo. Zato si vždycky užíval přítomnosti svých spolužáků a jeho pojetí Carpe Diem bylo vždy v původním pojetí těchto slov – radostné prožívání dne, mnohdy společně se svými bližními.
Devítiletou základní školu na Žižkově absolvoval jako premiant třídy, ale gympl v téže budově spíše jen navštěvoval. Zato s kamarády stvrzovali bratrství vlastní krví a tomahavk z holenní kosti ukradené v kapli Božího těla nestihli vyrobit jen proto, že paní Horáková kost objevila a odnesla ji panu řediteli. Hrál pinčes na úrovni okresu a naučil se na kytaru, kouřit a pít pivo. Od podzimu každou sobotu strávil na honu a v osmnácti složil myslivecké zkoušky a řidičák.
Obdobím, které výrazně ovlivnilo jeho myšlení, bylo dvouleté skautování po Pražském jaru. Objevování vlastních schopností, přírodních krás a ideálů kamarádství se stalo v jeho životě těmi hlavními hodnotami, za kterými vždycky šel. Zde také získal svou celoživotní přezdívku Pošťák díky scénce, kterou mistrně sehrál na Mikulášské besídce pro rodiče. Po táboře v roce 1970 a zrušení Junáka našel stejně smýšlející kamarády u „TOMíků“. Liberák, Světýlko a další zůstali jeho přáteli po celý život. Když mu bylo patnáct, konečně mohl vstoupit do vodáckého oddílu Svazarmovec, který vedl bývalý skaut Květa Hlavatý. Jeho první vodou byla Otava, kterou sjížděl s Charliem. I přes to, že skoro celý tábor propršel, vodáctví od té doby propadl.
Když si Květa v roce 1974 vyvzdoroval dětskou organizaci, později z nutnosti převedenou na pionýrskou, stál deset let ve vedení druhého oddílu. Vandry, vody, besídky, závody, přestavba klubovny – to všechno plnilo jeho volný čas. A aby toho nebylo málo, stal se členem country kapely, odložil kytaru a mandolínu a naučil se hrát na pětistrunné bendžo.
Na zemědělce v Suchdolu se naučil proplouvat školními nástrahami, lyžovat (stal se lyžařským instruktorem), milovat hory (prošel například Elbrus, Fagaraš a Retezat), ale taky holky a pivní srandičky. Vstoupil do vodáckého oddílu při vejšce a na singlovce si v závodech vyjel opakovaně body na třetí výkonnostní třídu. Co však bylo důležitější, získal tam celoživotní kamarády Travexe a Lubora. Stal se nadšeným organizátorem kruhových akcí – vandrů, ochutnávek piva, lyžařských výprav a sportovních turnajů. Tak se mezi jeho kamarády objevil „Jaščenko“, „Kikina“, „Dejvy“, „Kácha“ a další.
Po ukončení školy ho čekal roční vopruz na vojně, kde díky svému titulu zootechnik se stal technikem praporu, což znamenalo být stále jednou nohou v base. Takže, když ostatní absíci po roční buzeraci dostávali do civilu několik stovek odměny, on dostal zpět svoji pecku.
Po vojně se usalašil na chalupě ve Zhoři. No opravdu, sám si postavil salaš a začal chovat ovce. A ne jen tak nějaké, Liecester patří dodnes mezi plemena s nejvyhledávanější vlnou. Začal pracovat jako zootechnik v blízkém JZD a užíval by si klidného života na chaloupce. Ale jak už to tak chodí, objevila se v jeho životě žena. A nebyla sama, protože tři čtvrtě roku po rumunském vandru se Janě narodila Anežka. A tak rok 1988 v rodině Pospíšilů přinesl velké změny. Po květnové svatbě mladšího bratra Františka byl po obřadu nasazen koňský chomout i Honzovi. Obě sestřenky - Anežka i Bára přišly na svět v létě převratného roku 1989.
Manželský život v Červených Janovicích přinesl další změny do Honzova života. Tou hlavní byla změna zaměstnání. Jako auditor České spořitelny si v Praze na Národní třídě vysloužil obdiv klientů a respekt svých kolegů. A protože mu vždycky záleželo na osobních vztazích, pořádal pro své spolupracovníky letní „Zhořovění“ plné her, dobrého jídla, ochutnávek piva i procházek po malebném okolí.
Když si Jana hledala místo po mateřské dovolené, rozhodla se odstěhovat do Chodova a prodat byt v Janovicích. Honza se přestěhoval zpátky do Zhoře, kam se přesídlili natrvalo i jeho rodiče. Vstával denně před pátou, nakrmil ovce, slepice a kachny, trabantem dojel do Kutné Hory na nádraží a odtud vlakem do Prahy. Po práci se stejným způsobem dopravil zpět do Zhoře a o víkendech jezdil pravidelně za rodinou do Chodova.
I při tomto kočovném životě měl stále chuť něco budovat a být druhým prospěšný. Každé léto organizovat Kutnohorské olympijské hry, takže dům v Kutné Hoře praskal ve švech. Z olympiád zpracovával výsledky, psal olympijské bulletiny, značil trasu závěrečného běhu a zajišťoval sportoviště i vybavení. On sám dokončil olympiádu 23x a když mu nemoc nedovolovala aktivní účast na sportovištích, ujímal se nadšeně organizace. Díky jeho přičinění vznikla souběžně ženská a dětská olympiáda, na kterou dodnes mnozí vzpomínají.
Na podzim připravoval splutí Vavřineckého potoka. Vypůjčil si lodě z Vodáka, dopředu nakoupil materiál na opravy a pozval všechny kamarády. Po absolvování jízdy VTJZ, kdy nebylo nouze o cvaknutí, všechny zval do Kutné Hory, kde už měl připravenou pečínku a bečku piva. A hrálo a zpívalo se často až do svítání.
Kromě toho byl několik desetiletí tajemníkem Klubu rodáků a přátel Kutné Hory, webové stránky klubu byly také jeho dílem. Začátkem září s klubem vždycky zajišťoval bezchybný chod Ortenovy Kutné Hory. Pro širší rodinu zase vyráběl Rodinné kalendárium, což byl stolní týdenní kalendář plný fotek a dat těch nejbližších. Každý rok jsme tak mohli obdivovat nové fotografie příbuzných a také bylo téměř nemožné zapomenout na nějaký svátek, narozeniny či výročí.
Protože Jana ráda poznávala nové kraje, rádi plánovali nové cesty. Za mlada společně prošli pěšky celou Itálii nebo rumunské hory. Jako manželé procestovali Makedonii, Řecko, Tibet nebo Indii. O těchto cestách napsal poutavé vyprávění. Zajímavou zkušenost získal Honza také z běžkování za polárním kruhem ve Finsku, které absolvoval dvakrát.
I když začaly Honzu trápit zdravotní problémy, svoje závazky nezanedbával. Po návratu z Himalájí se mu začala lámat žebra. Když k tomu přibyly tři obratle a skončil v nemocnici, bylo zřejmé, že se jeho průvodcem po tomto slzavém údolí stal Mnohočetný Myelom. Právě tehdy zažil klinickou smrt a díky silnému vnitřnímu zážitku plně uvěřil v Boha. Svojí vírou a touhou žít překonal všechny prognózy a my měli tu možnost prožít s ním dalších osm let.
Už v nemocnici začal plánovat svoji pouť do Compostely, kterou na podzim roku 2012 uskutečnil. Po transplantaci srdeční chlopně, zničené chemoterapií, vykonal o dva roky později druhou pouť, tentokrát do Říma. O obou zážitcích sepsal knihu „Z Pošťákovy brašny“. Nadšen svým putováním organizoval poutě po českých zemích zakončené v kutnohorském Jakubu, přednášky o svých zážitcích, štafetové poutě do Santiaga de Compostela, nebo k nám promlouval na radiových vlnách stanice Proglas.
Jeho cesta skončila (jak jinak) v kostele Svatého Jakuba v Kutné Hoře, deset let po jeho biřmování. Přišlo se s ním rozloučit tolik lidí, že se ani všichni nevešli do kostela. To již k jeho přízvisku „Pošťák“ přibylo další, neboť jako terciář sekulárního řádu františkánů přijal jméno „Poverello – chudičký“. Jeho pracovitost a snaha neobtěžovat druhé je typická i v posledních jeho činech tady na zemi. Připravil si své parte, ve kterém se automaticky měnil datum a také soupis adres, na které se mělo rozeslat. Stačilo jediné kliknutí myší. To bylo také příčinou, že nás všechny vyděsil, když omylem svým kamarádům toto úmrtní oznámení poslal. Rádi jsme mu jeho chybu odpustili a pak se společně s ním zasmáli této nehodě.
Jeho poslední e-mail den před smrtí snad nejlépe vypoví jeho radost ze života a touhu ji rozdávat:
„Moji drazí kamarádi, pokud by se termín SO-NE 30. 5. - 31. 5. 2020 někomu hodil, rád a srdečně zvu na společné (pracovně-odpočinkové) setkání ve Zhoři. Děvčata by si udělala výlet s pejsky po okolí a chlapi by mohli pomoci s pracemi. Dle toho, komu se to bude hodit, uvidíme, jaký pracovní program zvolíme. Kolem kapličky se zvoničkou budou stačit 3 lidi. Pro ostatní, pokud se nás sejde více, najdeme práce na stavbě posunutého ovčího plotu, či probírkou keřů na druhém břehu potoka, který jsme s Janou koupili, a popílení těchto drobnějších větví na cirkule. či jinou činnost...
A hlavně společné večerní setkání bude předprázdninově asi poslední, protože každý z Vás má plány na jaro a léto asi hotové. Tak se mi prosím, ozvěte, kdo by mohl jen v sobotu a kdo by přespal. Dle toho zajistím malý soudek Pilsner Urquell :-) nebo ne...
Hlavně buďte radostní v tomto požehnaném "mariánském" měsíci, kde Panna Maria pozorně naslouchá našim přáním a prosbám a přimlouvá se za nás u svého syna Ježíše. A přeji vše dobré. Mám Vás rád. A těším se.
Pošťák“.
Jak na keš?
Pro ty, co je baví počítat a luštit:
Z předchozího textu si vypište devět čísel:
- ročník narození Pošťáka (P)
- kolik let bylo Pošťákovi, když složil myslivecké zkoušky (Q)
- počet let, které strávil vedením druhého oddílu (R)
- počet písmen z názvu jeho zaměstnavatele po roce 1989 (S)
- o kolik let přežil Pošťák svou klinickou smrt (T)
- počet absolvovaných Kutnohorských olympiád (U)
- počet písmen z názvu cíle jeho druhé pouti (V)
- kolik let uběhlo od biřmování do jeho smrti (W)
- den konce plánovaného setkání ve Zhoři (Z)
Kontrolní součet je 177. A pak už jen dosaďte do souřadnic:
N: (Q+Z)⁰ (R+S+U)´ (P), (V)´´
E: (S)⁰ (Z-S)´ (W),(T)´´
A nakonec ještě převést sekundy na minuty. Ale to už je hračka.
Pro ty, co je baví Brutal Force:
Zajeďte do Zhoře u Červených Janovic.
Přeji vám hodně radosti. A pokud se vás bude držet i ve Zhoři, zazvoňte si u Pošťákovy zvoničky. Vždyť to byl ten hlavní důvod, proč ji chtěl Pošťák postavit. Sdílená radost je ta nejkrásnější.