Bílovice nad Svitavou
Zápisy podložená historie obce začíná v 15. století. První písemná zpráva pochází z roku 1542 a je trvale spojena s mlynářskou tradicí. Patřila k panství Nového Hradu (Černohorští z Boskovic) a později do lichtenštejnského dominia pod panství Pozořice.
Osídlení vzniklo na Svitavě v místě, kde přijímá potoky Melatín a Časnýř. Orné půdy bylo málo, a tak obyvatelé hledali obživu i na řece a v lesích při těžbě dřeva a pálení dřevěného uhlí.
Zapadlá ves se s postavením železnice (1849) a zřízením zastávky (1878) postupně stávala vyhledávaným letoviskem a turistickým střediskem - východištěm do Moravského krasu. Ke spojení s Brnem přispělo i vybudování silnice (1896) a pošty (1904). Svým romantickým prostředím se stráněmi, roklemi a skalami i mosty a tunely, které je protínaly, přitahovala spoustu tvůrců a interpretů umění. Z těch, kteří ji navštěvovali, uveďme aspoň některé: Petr Bezruč, bratří Čapkové, Jakub Deml, Viktor Dyk, Karel Elgart Sokol, František Gellner, Miloš Marten a další. Stanislav Kostka Neumann a Rudolf Těsnohlídek si zvolili Bílovice za své trvalé bydliště. Zvěčnili je ve svých dílech, zejména v „Knize lesů, vod a strání" a „Lišce Bystroušce", operně zpracované Leošem Janáčkem. Pomníky a pamětní desky na konkrétních místech připomínají jejich díla i tvůrčí prostředí.
Kříž Na Nivkách
Podle svědectví pamětníků jej v roce 1911 vyřezal pan Teodor Šenk. Motiv výzdoby je podobný jako na křížích na Slovácku. Vyřezávané reliéfy prostřednictvím symbolů a barev cíleně navazují kontakt člověka s tajemstvím Kristova umučení. Asi nejvíc zaujme Panna Maria sedmibolestná, najdeme zde kopí s houbou i hřeby, dokonce i hrací kostky, kterými si římští vojáci krátili čas při kžižování.
Lidé z Řícmanic, kteří chodívali touto cestou na nedělní bohoslužby do bílovického kostela, právě v těchto místech slýchávali první zvonění svolávající na mši svatou. Traduje se, že jedna bílovická matka hledala u kříže pomoc pro svého syna, který měl za první světové války narukovat na frontu. Dala mu na cestu do kapsy kousek dřívka z tohoto kříže a on se jí šťastně vrátil živý a zdravý.
Vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek kříž postupně chátral. Po skončení druhé světové války se uvažovalo o jeho opravě. Někteří farníci však dospěli k názoru, že by bylo lepší udělat kříž nový a původní uložit v národopisném muzeu ve Šlapanicích.
V roce 1955 byl kříž ukotven pomocí ocelových profilů, neboť u země téměř uhnil.
V letech 1957 až 1958 byla původní zničená polychromie přetřena základní barvou s nádechem červené a řezané reliéfy byly barevně vymalovány.
V roce 1973 byl kříž nakonzervován silnou vrstvou tmavohnědého nátěru.
V roce 2009 bylo provedeno důkladné restaurování kříže. Jeho polychromie byla obnovena ve spolupráci s malířkou Janou Ondruškovou - Wünschovou.
Jak na keš:
V keši není tužka ani propiska, vezměte si vlastní. K nalezní nepotřebujete nic rozebírat, stačí se držet hintu a dobře se dívat, není zapotřebí obracet květiny nebo svíčky.