Na kopci Hradišťku, přes který se jde ze Zlína ke Kudlovu, stával zlínský hrad. Byl veliký a na tři poschodí vysoký. Měl dvě věže, zdi na dva sáhy tlusté, obehnané hlubokými příkopy s vodou. Pod zemí byla prý hluboká sklepení a tajné chodby, které vedly tři hodiny cesty daleko.
Po smrti dobrého a spravedlivého pána se hradu ujal jeho syn, rytíř Miloš. Byl jako dub nepoddajný, hlavu před nikým nesklonil. Koho prý na koni objel, každý zůstal ležet jako hromem sražený. Koho potkal, ten měl blíž ke hrobu. Nikoho nešetřil, robotu na lidech tvrdě požadoval a bral všechno, co se mu zlíbilo. Lidé měli hlad a velikou bídu, ale on je místo pomoci ještě sužoval.
Na pasekách nedaleko hradu žila tehdy v jedné chaloupce chudá dívka Liduška. Když se rytíř Miloš od hradní čeledi dověděl, že nejhezčím děvčetem v kraji je Liduška pasekářka, začal objíždět kolem chaloupky.
Jednou dcerka zaslechla koňský dusot a nedalo jí to, aby se nepodívala okénkem, kdo to jede kolem chaloupky. Jak ji rytíř uviděl, hned chtěl, aby byla jeho. „Nejsem kvítko u cesty, mladý pane, aby sis mne utrhl, kdy Tě napadne,“ odsekla mu Liduška celá zardělá. „A já nejsem ledajaký synek, který by musel za dcerkou pasekářky dolézat. Jsem rytíř Miloš ze zlínského hradu a Tebe chci za ženu. Za tři dny si pro tebe přijedu a mou ženou se staneš!“
Přešly tři dny a kolem poledne se ozval před chaloupkou koňský dusot. Liduška vyběhla zadními vrátky z chaloupky do lesa, aby před rytířem utekla. Těžko bylo honit mladou srnu v lese. Rytíř se s nepořízenou vrátil zpátky na svůj hrad, ale Liduška věděla, že je zle. Od té chvíle byla jako vyměněná, z chaloupky už nevyšla a pořád měla plné ruce práce. Když světničku poklidila, z truhly vyndala šat, který si uchystala na svatbu, a z rozmarýny za okénkem upletla svatební věnec. Potom dlouho přebírala na komoře všelijaké zeliny a hrst jich dala do hrnce uvařit.
Několik dní uplynulo, když opět rytíř Miloš přijel na koni jako vítr a hned vkročil do chaloupky, ani nezaklepal. Liduška měla tváře pobledlé a oči jako ze studánky. Rytíř byl nad hezkým děvčetem u vytržení. „Tak co, už ses rozmyslela?“ „Rozmyslela,“ řekla Liduška a dál míchala v hrnci zeliny. „Budu Tvoje, až se podruhé narodím.“ „Co to povídáš? Až se podruhé narodíš?“ divil se rytíř. „Co to jsou za bláznivé nápady?“ sedl za stůl, jako by tu odjakživa sedával, a rozesmál se. „Už jsem řekla. Budu Tvoje, až se podruhé narodím, a na tom trvám. Napřed mi však musíš mečem hlavu setnout, když pak obě rány potřeš čarodějnou mastí a k sobě přiložíš, budu podruhé na světě a stanu se Tvou ženou,“ odpověděla mu Liduška pevným hlasem. Potom před něho na stůl postavila hrnec s čarodějnou mastí a čekala. Rytíř Miloš se zdráhal, ale panna nechtěla od svého úmyslu ustoupit. Liduška si ještě odskočila do komůrky a tam se do svatebních šatů převlékla, i věneček si dala na hlavu. Rytíř poznal, že to děvče myslí vážně, a dal se nakonec přemluvit. „Jak tedy chceš, tak se stane. Polož hlavu na stůl, ať Ti moc neublížím; já mám ránu dobrou. Bude to hned odbyto.“ Liduška položila hlavu na stůl a rytíř pak jedním rázem ji ťal do šíje. Když hlava odpadla, proud krve zalil stůl a potřísnil svatební šat. Rytíř Miloš rychle potřel obě rány čarodějnou mastí, jak mu děvče řeklo, ale marně je dával k sobě. Hlava už k tělu nepřirostla a vždycky od něho odpadla. Zlínský rytíř poznal, že byl oklamán. Zahodil meč a s hrůzou v očích vyběhl z chaloupky, ani koně s sebou nevzal.
Od onoho dne, kdy byla Liduška pasekářka jeho mečem sťata, nebylo s rytířem Milošem k vydržení. Celé dny se zavíral na hradě, potom zase štval koně po lesích za divokou zvěří a všude jen viděl bílou Liduščinu tvář. „Aby ji ďas vzal!“ křičel do noci. „Já ji nechtěl zabít! Slyšíte? Nechtěl! Nechtěl!“ Ale jen houkání vyplašených sov a sýčků se mu ozývalo v odpověď. Čeládka z hradu utíkala, nikdo se s rytířem nechtěl setkat. A tak se stalo, že zůstal všemi lidmi opuštěn. Jednou, když bloudil po pustém hradě, v zoufalství vykřikl: „Ať mne sám čert vezme, jestli to byla moje vina!“ A prosba se mu vyplnila. Země se sama rozestoupila a za velikého rachotu se zlínský hrad i s pánem propadl.
Lidé se na pasekách křižovali a mysleli, že je konec světa. Ale když ráno viděli, že jen čert odnesl zlínského pána i s hradem do pekla, všichni si oddechli. Už dávno mu to přáli. Od toho dne začal prý rytíř Miloš jezdit po kraji v ohnivém kočáře bez koní. Jezdí po suchu i po vodě, někdy lítá i v povětří. Nebohou pannu bez hlavy drží přitom na klíně a hledá místo, kam by ji i sebe na věky uložil. Ale země ho nikde nechce přijmout, a tak musí bloudit až do skonání světa.
Legenda dál praví, že rytíř, než ho čert vzal, ukryl v blízkosti hradu svůj poklad. Aby očím skryt zůstal, hradní čarodějnice ho na rytířův příkaz očarovala. Baba ale také neměla rytíře v lásce. Povídá se, že kouzlo je možné fialovým světlem prolomit a poté samotný poklad objevit.
Cesta ke hradu (nyní se Hradisko nazývá) je zeleně značená. Otazník v mapě je v místě, kde cesta ke hradu začíná. Kdo k pokladu se chce podívat, musí napodobeninu samotného Miloše na místě hradu najít. Blízko rytíře je informační panel. Na jeho zadní straně, hned pod stříškou, může fialové světlo prolomit kouzlo čarodějnice. Pokud si nejsi jistý, zda správné světlo máš, do atributů keše se podívej. V lese se střežte hlasitých projevů a jiného chování nevhodného, ducha rytíře Miloše neradno na sebe upozorňovat.
Upozornění: signál okolo kešky dost „lítá“, 3 dny po sobě jsme naměřili pokaždé trochu jiné hodnoty, v případě potíží použij hint.
Happy Geocaching!!!