T34/76,2mm -1943
Dne 19. prosince 1939 Komisariát strojírenství vydal závodu ChPz příkaz vyrobit nultou sérii tanků, které po drobných změnách dostaly označení T-34. Jejich první zkoušky byly velice úspěšné, nicméně postupem času se začaly projevovat určité nedostatky v nadprůměrně rychlém opotřebování některých dílů, což vedlo k dalšímu zastavení produkce v březnu 1940, kdy maršál Kulik nařídil zrušení výroby a vyvinutí jiného, nového tanku. Jeho rozhodnutí bylo nakonec zvráceno, nicméně i tak došlo k další ztrátě času.
Tanky T-34 byly poháněny vznětovým motorem V-2, který vznikl jako pokračování vývoje experimentálního leteckého motoru. To se odráželo v jeho neobvykle nízké hmotnosti, dané rozsáhlým použitím hliníkových slitin. Většina strojů vyrobených v roce 1940 však byla kvůli nedostatku motorů V-2 vybavená motorem Mikulin M-17 (z tanku BT), což byl v licenci vyráběný německý motor BMW VI.
Navzdory tomu obdržela Rudá armáda do zahájení války nacistického Německa proti Sovětskému svazu asi 1225 tanků T-34, což byla impozantní síla. Drtivá většina z nich byla přednostně přidělena západním vojenským okruhům, kde posléze čelily německému vpádu. Nečinily tak však úspěšně, navzdory jejich technické převaze nad stroji nepřítele. Bylo to pravděpodobně způsobeno příčinami jako nedostatečný výcvik posádek a organizační zmatky. Faktem je, že během prvních 2-3 týdnů po začátku operace Barbarossa byly sovětské tankové formace v západních vojenských okruzích prakticky zcela zničeny. Tento osud potkal jak jednotky vyzbrojené tanky typu KV, tak jednotky s tanky T-34.
Zároveň však nabíhala výroba v dalších továrnách a země přecházela na totální válečné hospodaření. Výroba se brzy rozběhla v Charkově, Kirově, Stalingradu, Mariupoli,Vorošilovgradě, Čitě, Novosibirsku, Čeljabinsku, Nižném Tagilu a později i ve městech Gorkij a Saratov. Výsledkem byla ohromující produkce mimo jiné i tankové techniky: do konce roku 1941 bylo vyrobeno přes 1500 tanků T-34 a produkce stále stoupala navzdory územním a hospodářským ztrátám. Částečně to bylo i tím, že se velení Rudé armády rozhodlo pro unifikaci výzbroje. V roce 1942 bylo vyrobeno asi 12 520 strojů, v roce 1943 asi 15 700 T-34/76 a téměř 300 strojů typu T-34/85, v roce 1944 asi 4441 T-34/76 a 10 600 strojů T-34/85 a v roce 1945 12 550 strojů T-34/85 (z toho asi 7 330 do konce války). Celkem SSSR vyrobil v letech 1940–1945 přes 50 000 těchto tanků, celková produkce všech typů T-34 včetně poválečné činí přes 60 000 kusů. Výroba byla zastavena v roce 1946, v 50. letech však byly ještě nějaké stroje vyrobeny ve zbrojovkách sovětských satelitů, konkrétně Polska a Československa. Jednalo se asi o 4 500 strojů. Dále během války vznikly plamenometné varianty a na podvozku T-34 byly postaveny i stroje jako stíhače tanků SU-85, SU-100 a SU-122. Plamenometná verze OT-34 byla postavena na bázi tanku T-34/76. Změna byla pouze v tom, že se příďový kulomet DT nahradil plamenometem ATO-41. První takto koncipované plamenometné tanky se příliš neosvědčily, neboť vnitřní nádrže hořlaviny měly objem pouhých 100 litrů, což omezovalo jejich použití; plamenomety ATO-41 byly zatíženy ještě dalšími technickými nedostatky. To se podařilo vyřešit až s příchodem plamenometu ATO-42 a tanku TO-34. Ten vznikl tak, že se do tanku T-34/85 namísto příďového kulometu instaloval plamenomet ATO-42.
Krabička může sloužit k uložení TB, CWG atd. Doporučuji hledání dlouhých rukávech a kalhotech (kopřivy a trní v době vegetace).