Tato keš vás podrobněji seznámí s pěti slavnými muži se zdravotním hendikepem. Díky ní se dozvíte, že zdravotní hendikep nemusí být překážkou k tomu v životě něco dokázat. Naopak zdravotní postižení může být dokonce motivací. Proto jsme zvolili i název keše Každý má svůj potenciál, což je zároveň mottem brněnské organizce Liga vozíčkářů, která lidem se zdravotním postižením pomáhá.
Následující informace jsou použité z české Wikipedie https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A1_Wikipedie
Franklin Delano Roosevelt
Franklin Delano Roosevelt (30. ledna 1882 – 12. dubna 1945, výslovnost [rouzevelt]) byl americký politik a 32. prezident USA v letech 1933–1945. Zastával svůj úřad nejdéle ze všech amerických prezidentů a byl jediným, který byl zvolen do svého úřadu více než dvakrát (zvolen byl čtyřikrát). Jeho vzdálený bratranec byl prezident Theodore Roosevelt.
Život do roku 1932
Roosevelt roku 1904 absolvoval Harvard, poté vystudoval právo na Kolumbijské univerzitě (1908). Roku 1910 se stal senátorem ve státě New York. Roku 1912 se stal náměstkem na ministerstvu námořnictva, kde působil do roku 1920, kdy neúspěšně kandidoval na funkci viceprezidenta. Ve svých třiadvaceti letech se oženil se svou sestřenicí Eleonorou.
V roce 1921 onemocněl dětskou obrnou, částečně ochrnul a od té doby někdy používal kolečkové křeslo. V roce 1928 se stal guvernérem státu New York, zde zahájil své úspěšné tažení proti korupci.
Život po roce 1932
Roku 1932 se stal demokratickým kandidátem na prezidenta, v této době vyhlásil plán New Deal (nový úděl).
Dne 15. února na něj Giuseppe Zangara spáchal atentát, při kterém sice nebyl prezident zraněn, ale zemřel při něm starosta Chicaga Antonín Čermák. Po složení přísahy amerického prezidenta dne 4. března 1933 pronesl historický rozhlasový projev, v němž požádal Američany o důvěru. Tento jeho projev byl mimořádně dobrý a silný, předznamenal tak začátek obratu z krize. Roosevelt pronášel podobné projevy pravidelně i později, vžil se pro ně název rozhovory od krbu.
V roce 1934 se jeho administrativa na okamžik ocitla v ohrožení, když skupina bohatých průmyslníků naplánovala vojenský převrat (tzv. Business Plot) s cílem svrhnout Rooseveltovu vládu. Pro uskutečnění hledali konspirátoři důvěru u generálmajora Smedleyho Butlera – ten však jejich plán zhatil a o převratu svědčil před Kongresem Spojených států.
Na přelomu roku 1936/1937, kdy vypukla ve Flintu státě Michigan stávka dělníků vyrábějících automobily, a viceprezident John Garner po několika potyčkách dělníků s policií připravoval intervenci, Roosevelt tuto intervenci zamítl a postavil se na stranu dělníků. Stávka přesáhla lokálního významu, přivedla ve velkém dělníky tohoto průmyslu do odborů, v konečném výsledku zlepšila jejich úroveň a přihrála Rooseveltovi politické body.
Po začátku druhé světové války začal podporovat západní spojence, především Velkou Británii a Francii, v jejich boji proti nacistickému Německu. USA např. vyměnily s Velkou Británií 50 zastaralých torpédoborců z 1. světové války za základny na ostrovech v Karibiku. Prosadil také zákon o půjčce a pronájmu. Po napadení USA Japonskem v Pearl Harboru začal vést aktivně válku proti zemím Osy (Německo, Itálie a Japonsko), přičemž jeho prioritou byla válka v Evropě.
Zúčastnil se konferencí Velké Trojky (Winston S. Churchill, Josif V. Stalin a Franklin D. Roosevelt) v Teheránu a na jaltské konferenci. Měl velkou zásluhu na dobrých vztazích západních spojenců s komunistickým stalinistickým Ruskem. Během jeho poslední volební kampaně v roce 1944 byl již jeho zdravotní stav velmi špatný. Celkové fyzické vyčerpání doprovázely také psychické potíže v podobě depresí a projevy arteriosklerózy. Roosevelt dle očekávání ve volbách zvítězil a 20. ledna 1945 byl slavnostně uveden do úřadu. Tehdy však již jen minimálně vnímal své okolí, projevoval se u něj nápadný třes rukou a často byl duchem zcela nepřítomen. V tomto katastrofálním zdravotním stavu odcestoval na jaltskou konferenci. Na neblahém výsledku této konference se zcela jistě podepsal právě i jeho zdravotní stav a Roosevelt byl po návratu do USA napadán tiskem i veřejností za to, že západní mocnosti v jednáních tolik ustupovaly Sovětskému svazu.
Krátce po svém posledním výročním projevu národu z 11. ledna 1944, který kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu – zotavoval se z rýmy – četl pro rádio, předložil návrh nazývaný jako Druhá listina práv (Second Bill of Rights). Tato listina je též známa pod názvem „listina hospodářských práv“.
Návrh nad stávající základní práva zaručoval právo každého Američana na:
právo na zdravotní péči
právo na vzdělání
právo na práci s životaschopným platovým ohodnocením (jinými slovy právo na zaměstnání se mzdou dostačující na nákup adekvátních potravin, ošacení, důstojného bydlení a odpočinku),a to spolu se záchrannou sítí, která by poskytovala ochranu před ožebračením způsobeným stářím, nemocí, nehodou nebo nezaměstnaností, tedy: právo na domov, zdravotní péči, ekonomickou ochranu (penzi) během nemoci, úrazu, nezaměstnání a užívání starobního důchodu.
Roosevelt netrval na zanesení těchto práv do Ústavy, ale na její postupné politické implementaci.
Ke Druhé listině práv později, v roce 1979, referoval též český profesor Karel Vašák jako ke druhé ze tří generací lidských práv. Rooseveltův projev byl zaznamenán na film, ale mělo se za to, že se ztratil. Byl nalezen až v roce 2008 dokumentaristou Michaelem Moorem a použit v jeho filmu O kapitalismu s láskou.
Smrt
Zemřel nedlouho po návratu z jaltské konference 12. dubna 1945 na mozkovou mrtvici, když malířka kreslila jeho portrét. Zemřel ve vrcholném okamžiku války, kdy se zhroucení hitlerovského Německa očekávalo každou chvíli.
Alexej Petrovič Maresjev
Alexej Petrovič Maresjev (rusky: Алексе́й Петро́вич Маре́сьев; 20. května 1916 – 19. května 2001) byl legendární sovětský pilot z doby Velké vlastenecké války, který bojoval jako stíhač i po amputaci obou nohou. V literárním zpracování bylo jeho příjmení pozměněno na Meresjev.
Narodil se 20. května 1916 v Kamyšině. Do armády vstoupil v roce 1937. V roce 1940 absolvoval sovětskou leteckou vojenskou školu. V srpnu 1941 začal létat jako vojenský stíhač. Měl na svém kontě čtyři sestřelená německá letadla, když byl sám v březnu 1942 sestřelen nedaleko města Staraja Russa.
Po pádu stroje se ocitl těžce raněný v nepřátelském týlu. Přesto se rozhodl vrátit se sám na území kontrolované sovětskou armádou. Cesta zpět trvala celých 18 dnů. Jeho zranění se zhoršila tak, že po návratu mu musely být pod kolenem obě nohy amputovány.
Maresjev udělal všechno pro to, aby se mohl i s amputovanýma nohama vrátit k létání. Po ročním úsilí se naučil ovládat své protézy tak, že se mohl v červnu 1943 vrátit do činné služby.
Během vzdušných soubojů v srpnu 1943 sestřelil tři německá letadla Focke-Wulf Fw 190. Celkem absolvoval 86 vzdušných soubojů, při kterých sestřelil 11 bojových letadel; mj. se zúčastnil i bitvy o Kursk. 24. srpna 1943 byl vyznamenán Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu, nejvyšším vyznamenáním SSSR. V roce 1944 vstoupil Maresjev do KSSS a o dva roky později opustil armádu.
V roce 1952 absolvoval Maresjev Vysokou školu politickou, následně se věnoval práci ve výboru válečných veteránů a stal se členem Nejvyššího sovětu SSSR. Byl vyznamenán Leninovým řádem, Řádem Říjnové revoluce, Řádem práce, Řádem Rudé hvězdy a celou řadou dalších vyznamenání.
Zemřel na zástavu srdce několik hodin před oficiální oslavou svých 85. narozenin.
Literární zpracování
Jeho životní příběh se stal základem pro novelu Příběh opravdového člověka od Borise Polevého, ve které však vystupuje pod pozměněným jménem Meresjev, a stejnojmennou operu Sergeje Prokofjeva, dílo bylo následně i zfilmováno Alexandrem Stolperem.
Douglas Bader
Sir Douglas Robert Steuart Bader CBE, DSO & Bar, DFC & Bar, (10. února 1910 – 5. září 1982) byl anglický válečný pilot, který proslul v době bitvy o Británii za druhé světové války, kdy byl též přezdívaný „stíhací eso RAF“. Bylo mu tehdy započteno 20 osobních sestřelů nepřátelského letounu, čtyři sestřely společné, šest pravděpodobných osobních sestřelů a jeden pravděpodobný společný sestřel. 11 nepřátelských strojů navíc poškodil. K jeho mimořádnému věhlasu ve Velké Británii – roku 2002 byl například zvolen 47. největším Britem historie – přispěl i mimořádný osobní příběh, neboť Bader přišel při havárii roku 1931 o obě nohy a jako první známý takto postižený vojenský pilot se vrátil k aktivní službě. Navíc, roku 1941 byl sestřelen nad Francií okupovanou Němci, byl zajat a poslán do zajateckého tábora Colditz. I přes své postižení se několikrát pokusil o útěk, vždy však neúspěšně. Tábor i s Baderem osvobodila až v dubnu 1945 americká armáda. O svém životě napsal knihu Reach for the Sky, která byla i zfilmována. Po válce pracoval v ropném průmyslu a věnoval se charitativní činnosti ve prospěch tělesně postižených.
Stephen Hawking
Stephen William Hawking [stývn viljem hókink] (8. ledna 1942 Oxford – 14. března 2018 Cambridge) byl britský teoretický fyzik a jeden z nejznámějších vědců vůbec. Významně přispěl zejména k různým oborům kosmologie a kvantové gravitace a v letech 1979 až 2009 zastával post lukasiánského profesora matematiky na Univerzitě v Cambridgi.
Mladá léta
Narodil se 8. ledna 1942 v anglickém univerzitním městě Oxfordu rodičům Frankovi a Isobel (roz. Walkerové) Hawkingovým. Měl dvě mladší sestry, Philippu a Mary, a adoptivního bratra Edwarda. Otec Frank Hawking byl výzkumníkem v oboru tropické medicíny a matka Isobel Hawkingová se angažovala v levicové politice.
Rodiče se z Londýna do Oxfordu přechodně přestěhovali před jeho narozením, aby se vyhnuli následkům bombardování města během druhé světové války. V roce 1950 se rodina přestěhovala z londýnského domu v ulici Highgate na severní periferii metropole do St. Albans, kde Hawking navštěvoval místní výběrovou školu.
Studium
Hawking vynikal už na střední skole, kde si zanedlouho vysloužil přezdívku Einstein. Na přání svého otce měl studovat lékařství jako on sám, on se však živě zajímal o matematiku, fyziku a chemii. Ještě před svou maturitou podal žádost na přijetí na Oxfordskou univerzitu, ke svému překvapení byl přijat a dostal studijní stipendium. Na škole nebylo možné studovat matematiku, takže se místo toho od roku 1958 věnoval fyzice a byl jedním z nejnadanějších studentů.
Jeho přáním bylo studovat kosmologii na univerzitě v Cambridgi. V roce 1962 složil s výborným úspěchem zkoušku a od roku 1963 studoval v Cambridgi. Roku 1965 začal pracovat na své doktorské práci u profesora Denise Sciama, kterou o rok později úspěšně obhájil a dosáhl titulu Ph.D.
Výzkum a působení
Stal se nejdříve výzkumníkem (Research Fellow) a později stálým členem (Professorial Fellow) univerzity Gonville and Caius College v Cambridge. Po tom, co opustil Astronomický institut, přešel v roce 1973 do oddělení aplikované matematiky a teoretické fyziky a od roku 1979 zastával pozici Lukasiánského profesora matematiky, kterou ve své poslední vůli založil v roce 1663 člen univerzitního parlamentu reverend Henry Lucas. Lukasiánským profesorem byl v minulosti také Isaac Newton.
Byl držitelem mnoha vědeckých ocenění a členem mnoha významných učených společností, mimo jiné britské Královské společnosti (od roku 1974), Papežské akademie věd (od 1986) a Národní akademie věd USA.
I přes své postižení se stále aktivně podílel na vědeckém výzkumu a kombinoval rodinný život (měl tři děti a tři vnoučata) s výzkumy v oboru teoretické fyziky a náročným cestovním programem veřejných přednášek.
Roku 2010 prohlásil, že je možné cestovat časem, ale jenom dopředu, a že by tak bylo možné, aby se obydlila v té době již zničená planeta.
Roku 2014 prohlásil, že klasicky vnímaná černá díra neexistuje.
Úmrtí
Stephen Hawking zemřel, po svém celoživotním boji s amyotrofickou laterální sklerózou, 14. března 2018 v Cambridgi, kde se konal i soukromý pohřeb. Další pietní obřad se uskutečnil 15. června v Londýně, účastnili se ho Hawkingovi nejbližší, britští politici, veřejné osobnosti a tisíc lidí vybraných z více než 25 tisíc zájemců, kteří se přihlásili o pozvánky na stránkách Hawkingovy nadace. Při obřadu ve Westminsterském opatství uložila rodina jeho popel mezi hroby Issaca Newtona a Charlese Darwina. Během obřadu se na jeho počest rozezněly zvony opatství. Na náhrobku je kromě jména a dat vytesáno: „Tady leží to, co bylo smrtelné ze Stephena Hawkinga". Na náhrobku je i rovnice {\displaystyle T={\frac {hc^{3}}{8\pi GMk}}}{\displaystyle T={\frac {hc^{3}}{8\pi GMk}}}, související s jeho výzkumem černých děr. Po obřadu bylo vysláno do vesmíru Hawkingovo poselství, zakomponované do hudby řeckého hudebníka Vangelise. Ze satelitu Evropské kosmické agentury bylo namířeno k nejbližší černé díře s označením 1A 0620-00, vzdálené od země 3500 ly.
Soukromý život
V roce 1965 se oženil se svou přítelkyní Jane, se kterou začal chodit v roce 1963. Svatbu mnohokrát identifikoval jako nejdůležitější životní moment, i když manželství nevydrželo. Hawkingovi měli tři děti, Roberta, Lucy a Timothyho, s prostřední Lucy později Hawking začal psát dětské knížky. Jane o životě se slavným fyzikem napsala vlastní knížku, ve které ho nešetřila. V roce 1995 si Hawking vzal svou ošetřovatelku Elaine Masonovou. Když se s ní v roce 2006 rozvedl, sblížil se opět s Jane.
Nemoc a její důsledky
Hawking 5. května 2006, tisková konference v Bibliothèque nationale de France při otevření astronomické a částicové laboratoře v Paříži a uvedení francouzské verze práce Bůh stvořil celá čísla.
Už na počátku studia v Oxfordu se projevily první příznaky jeho nemoci, amyotrofické laterální sklerózy (ALS), která napadá nervový systém a má za následek postupné ochrnutí celého těla. Od roku 1968 se mohl pohybovat jen za pomoci vozíčku a od roku 1985 s okolním světem komunikoval jen pomocí speciálního počítače.
V mládí jezdil na koni a hrál si s ostatními dětmi. V Oxfordu byl kormidelníkem veslařského týmu, což mu, jak se sám vyjádřil, pomohlo ulehčit nesmírnou univerzitní nudu. Příznaky choroby se poprvé objevily, když se zapsal na univerzitu v Cambridge. Ztratil rovnováhu na schodech a spadl, přičemž si poranil hlavu. Protože se bál, že přišel o svůj talent, podstoupil Mensa test, aby si ověřil, že jeho intelektuální schopnosti nebyly narušeny. Choroba mu byla diagnostikována, když mu bylo 21 let, krátce před jeho první svatbou, a podle vyjádření lékařů neměl žít déle než dva nebo tři roky.
Postupně ztratil vládu nad pažemi, nohama a hlasem a nakonec byl v podstatě úplně paralyzován. V roce 1985 se během návštěvy výzkumného centra CERN v Ženevě nakazil zápalem plic, což v jeho případě znamenalo ohrožení života. Důsledkem byly akutní potíže s dýcháním, které bylo možno vyřešit jedině pomocí tracheotomie, kvůli níž přišel o schopnost mluvit. Od té doby používal ke komunikaci elektronický hlasový syntezátor. Původní přístroj měl americký přízvuk a Hawking ho používal dlouhou dobu, i když už byl značně zastaralý. Na otázku, proč tomu tak je, uvedl, že nikdy neslyšel hlas, který by se mu víc líbil a že se s ním ztotožnil. V roce 2004 se však nakonec náhrada našla a začal používat systém VoiceText od společnosti NeoSpeech.
Navzdory svému postižení o sobě mluvil jako o „šťastlivci“ nejenom proto, že pomalý postup nemoci mu poskytl čas učinit významné objevy, ale také mít „velmi okouzlující rodinu“. Když se jeho první ženy Jane ptali, proč se rozhodla vzít si muže, kterému zbývají tři roky života, odpověděla: „Byla to doba obav z atomové zkázy, takže vyhlídky na krátký život jsme měli všichni“.
Vědecká činnost
Pracoval na základních zákonech fungování vesmíru. S Rogerem Penrosem dokázal, že Einsteinova obecná teorie relativity předpovídá, že čas a prostor má počátek ve velkém třesku a konec v černých dírách. Tyto výsledky dokazují, že je nezbytné sladit obecnou relativitu s kvantovou teorií, dalším významným vědeckým objevem první poloviny 20. století. Jedním z důsledků těchto výzkumů byl také jeho objev, že černé díry by neměly být úplně černé, ale měly by emitovat záření a případně se i postupně zmenšovat a nakonec zcela zmizet. Další je domněnka, že vesmír nemá v pomyslném čase žádný okraj nebo hranice. To by znamenalo, že způsob, jakým vesmír vznikl, je zcela dán vědeckými zákony.
Dílo
Počet jeho vědeckých publikací se blíží ke dvěma stům a vyznačují se tím, že ačkoli jsou vesměs příkladnými vědecky odbornými díly, jsou částečně i populárně-naučné, tedy srozumitelné i ne zcela zasvěcenému čtenáři, aniž by přitom ztratily na své odbornosti. Jako příklad lze uvést jeho Stručnou historii času (A Brief History of Time), Vesmír v kostce (The Universe in a Nutshell), nebo Ilustrovanou teorii všeho (The Illustrated Theory of Everything). Stručná historie času se stala bestselerem ve světovém měřítku.
Ohlas v kultuře
Zřejmě vzhledem ke své zálibě v ironii a sarkasmu se podílel i na různých krátkých výstupech v televizních hrách a skečích, kde sám hostoval. Zahrál hologram sama sebe ve dvojepizodě „Vpád“ seriálu Star Trek: Nová generace (jako student byl horlivým čtenářem science fiction), vsedě ve svém vozíku přestavěném na vrtulník se objevil i v seriálu Simpsonovi. V letech 2012–2017 sedmkrát ztvárnil sebe sama v seriálu Teorie velkého třesku. V seriálu Futurama představoval člena přísně tajné skupiny starající se o zachování kontinua časoprostoru. Jeho syntezovaný hlas je součástí skladeb „Keep Talking“ (album The Division Bell) a „Talkin' Hawkin'“ (album The Endless River) britské rockové skupiny Pink Floyd.
V roce 2014 o něm byl britským režisérem Jamesem Marshem natočen životopisný snímek Teorie všeho. Stephena Hawkinga v něm ztvárnil Eddie Redmayne, který se na natáčení připravoval mimo jiné se skutečným Stephenem Hawkingem. Film byl nominován na pět Cen Akademie, jediného Oscara získal Eddie Redmayne za svůj herecký výkon v hlavní roli.
František Filip
František Filip (20. února 1904 Jamné nad Orlicí – 19. února 1957 Brno), známý pod přezdívkou Bezruký Frantík, byl český tělesně postižený spisovatel.
Narodil se v Orlických horách v obci Jamné nad Orlicí jako syn Štěpána a Mariany Filipových. Narodil se bez obou horních končetin a byl svým okolím považován za chudáčka. Měl však štěstí na lidi, kteří mu pomohli prožít svůj život co nejlépe. Řídící učitel Cita v jamenské škole ve spolupráci s tamním lékařem a školním radou vymyslel školní lavici, v níž se mohl František naučit psát nohama. Podobala se dřevěnému bobu s kulatým sedátkem jako u piána, v úrovni nohou byla jakoby velká rozevřená kniha. Lavice je dnes uložena na místním obecním úřadě. Patřil mezi první chovance Jedličkova a posléze Bakulova ústavu. Rychle se sžil s prostředím ústavu i s kolektivem postižených dětí. Jeho přísný a náročný učitel pan Bakule jej motivoval heslem: Chci a proto umím!
František Filip úspěšně absolvoval obchodní školu, napsal knížku Bezruký Frantík píše o sobě, a je i autorem mnoha novinových článků. Naučil se nohama psát na školní tabuli, pít kávu ze šálku, zapínat si knoflíček u límce košile, plést košíky, štupovat ponožky, psát nohama na psacím stroji, řídit osobní automobil a mnoho dalších činností. Při zájezdu dětí Jedličkova ústavu po Spojených státech překvapoval osobnosti, se kterými se setkal tím, že při setkání si zul botu a podal dotyčnému nohu. Tak učinil i při setkání s prezidentem[zdroj?], který s ledovým klidem jeho končetinu přijal. V USA byl velmi populární, neboť při cestách předváděl své umění cvičených nohou na veřejnosti a tím si získal u Američanů velkou oblibu. Během 1. světové války pomáhal zmrzačeným vojákům při jejich adaptaci do nového života s postižením. Překvapoval svojí vitalitou a psychickým klidem s jakým zvládal, i pro zdravého, složité životní situace.
Byl známou postavou první republiky, cestoval po celé republice a ukazoval své umění provádět běžné lidské činnosti jen nohama. Díky své houževnatosti se vymanil osudu strádajícího žebráka a stal se podnikatelem. Po komunistickém převratu v roce 1948 mu byla představení zakázána a žilo se mu pak obtížně. O roce 1948 prohlásil „Pak už jsem nebyl pan podnikatel, ale jenom mrzák.“ Zemřel 19. února 1957 v Brně, těsně před dnem svých 53 narozenin.
„Bezruký Frantík“ je zmíněn ve filmu Jak svět přichází o básníky postavou starého Valeriána (František Filipovský).
V roce 2019 pražské Divadlo Pod Palmovkou uvedlo hru Tomáše Dianišky Bezruký Frantík inspirovánu životem Františka Filipa.