V roce 1956 ministerstvo národní obrany – tanková a automobilová správa - rozhodlo zřídit z vojenského opravárenského podniku ve Šternberku Tankovou výzkumnou a zkušební stanici (TVZS) a umístit ji do valdštejnského zámku v Doksech.
V roce 1957 byla TVZS přeorganizována na Vědeckovýzkumný tankový polygon (VVTP) Doksy.
V roce 1960 se VVTP reorganizuje na vojenské pracoviště s názvem Výzkumné zkušební středisko 020 (VZS 020) Doksy. Vzhledem k narůstajícím úkolům již nevyhovuje dosavadní provizorní umístění v zámku. Proto se ještě téhož roku (1960) začíná budovat pro středisko na Břehyni nový moderní areál, do něhož se vlastní středisko přemísťuje v roce 1962.
V tomto středisku pracoval i libereckým krajem oceněný bojovník proti fašismu, legionář a především talentovaný konstruktér „tanku pod vodu“ plukovník Josef Haisler. Zadání, jak se brodit s tanky v sedmimetrové hloubce na kilometrovou vzdálenost, tehdy vyřešil úspěšně. Jeden z těžkých strojů se během testování bezchybně projel i po dně Dunaje. Test brodění proběhl úspěšně dle ověřených historických zápisů i v močálech Břehyňského rybníka.
Nutno podotknout, že VZS 020 bylo jediným střediskem v bývalém VVP Ralsko, které nespadalo pod dikci sovětských vojsk po roce 1968.
V současnosti areál vlastní soukromá firma, která zde vybudovala logistické centrum a testovací polygon na pokročilé asistenční systémy, bezpečnostní systémy a senzorické zkoušky. Plocha určená pro testování činí přibližně 37 000 m2 (asfaltová a zámková dlažba).
Areál lemuje vesměs původní oplocení včetně cedulí "Zákaz vstupu, vojenský útvar", jež jest moderně doplněno cedulemi "Střeženo bezpečnostní agenturou". Statné nahoře zahnuté vysoké betonové sloupky stále pevně obepíná notně rezavý ostnatý drát ve dvojí řadě, toto provedení je důverně podobné dřívějšímu lemování státních hranic v zakázaných pásmech. Nutno podotknout, že nedaleko má sportovní klub se střelnicí Policie ČR.
VZS 020 byl na začátku sedmdesátých let jako jeden z přísně utajených výzkumných úkolů zadán projekt pohonu poháněného lidskou krví. Ten se měl údajně aplikovat následně i do těžké bojové techniky, avšak celý úkol byl vyzrazen a onen prototyp byl odcizen jedním ambiciózním pracovníkem z vývojového konstruktérského teamu břehyňského vojenského výzkumáku. Onen konstruktér tehdy Upíra z Feratu dobře schoval a jeho polohu zašifroval. Z armády následně odešel a celý princip krvavého motoru aplikoval později velmi úspěšně jako pracovník vývojového teamu mladoboleslavské automobilky.
