Větřák v Kaménce

Tento starý beraní mlýn stál na návrší ve vzdálenosti 400 m severozápadně od kostela v nadmořské výšce xxx m. Rok jeho stavby – 1801 – byl vypálen na nosném sloupu (tzv. tatíkovi) v prvním poschodí. Na hřídeli kola pak bylo datum 1. červen 1912, což bylo zřejmé datum poslední velké opravy mlýna. 

Větřák v Kaménce - obrázek z Rollederovi kroniky (1903)

O stavbě mlýna se dočítáme v protokolu z 15. června 1801, který byl podepsaný oderským vrchním úředníkem Ignazem Poppem, písařem a soudním zapisovatelem Johannem Neumannem, majitelem kamenského dědičného fojtství Josefem Paulerem a mlynářem na Čermenském vodním mlýně Karlem Schulzem. Záležitost stavby se jim zamlouvala a nic proti ní nenamítali. Výnosem krajského úřadu v Opavě z 14. září 1801 byla fojtovi Josefu Paulerovi udělena za úhradu koncese pro větrný mlýn s podmínkou, že mlýn bude postoupen osobě schopné vykonávat mlynářské řemeslo (bude „osobou způsobilou“). Mlýn byl postaven na pozemku náležejícímu k domu čp. 17.

Mlýn patřil do roku 1825 k fojtství, ale již roku 1820 jej propachtoval rychtář Johannu Sigmundovi a v roce 1825 mu ho prodal. Jeho dědici prodali mlýn 1853 za 400 zl. Josefu Gödrichovi, vdova po něm převzala mlýn r. 1854 za 1 000 zl. a přenechala jej r. 1858 svému synovi Johannu (I.) Gödrichovi, který mlýn za stejnou cenu prodal r. 1890 svému synovi Johannu (II.) Gödrichovi. Pak mlýn přešel na Johanna (III.) Gödricha a po návratu jeho syna Josefa z ruského zajetí v roce 1919 na  tohoto. V období první republiky patřil větřák k nejvytíženějším v okolí. Josef Gödrich 16. prosince 1935 utrpěl při práci ve mlýně smrtelný úraz. Mlýn ještě nějakou dobu vedla jeho vdova.

Od čtyřicátých let 20. století mlýn postupně chátral, ještě na konci 2. světové války však byl celkem zachovalý, od té doby jen pustl (v roce 1951 měl již jen jedno křídlo). Poslední majitelem byl v roce 1956 Miroslav Šedý.

Okresní národní výbor ve Vítkově začal s jeho opravou, kterou měl provést Okresní stavební podnik ve Vítkově. Odborné tesařské práce měl mít na starosti zkušený Josef Rycek ze Spálova. V roce 1957 byl dovezen materiál – šindele a prkna. Vlivem změny územní správy (zánikem okresu Vítkov a rozšířením okresu Nový Jičín o 20 obcí z něho) došlo k přerušení snah o opravu …

1960 - mlýn s triangulačním bodem (foto Milan Tomáš)

Novojičínský vlastivědný ústav o něj projevil zájem až po pěti letech. Na podzim 1965 se konečně začalo. Několik dělníků od Vsetína udělalo novou šindelovou střechu a opravilo část pláště na obvodu pod ní. Také ji naimpregnovali. Pokračovat se mělo na jaře, protože už přicházela zima.

Oprava byla pojata velkoryse. Mlýn měl být uveden do původního stavu. Byl celý ze dřeva až na několik železných svorníků a mlýnské kameny. Spočíval celou vahou na mohutném dubovém pilíři „tatíkovi“ o průřezu velikosti 66 x 60 cm s letopočtem vzniku. Čtyři obvodové stěny končily kousíček nad terénem tak, aby se celá stavba dala natáčet ve vhodném směru proti právě vanoucímu větru. Za tím účelem se do kovových objímek u spodu pláště dala nasadit dlouhá vodorovná páka jako oje a pomocí potahu se mlýn pootočil tím, jak koně chodili dokola. Čtyři asi šestimetrová křídla otáčela složením, jehož soukolí byla také celá ze dřeva. Přitom ozuby a kolíky na kolmých převodech byly ze zvlášť houževnatého dřeva hlohu. Palečné kolo mělo 80 zubů. Uvnitř byla tři patra nad sebou, střechu pokrýval šindel.

V roce 1966 bylo vcelku přívětivé jaro. Avšak o svátcích 8. a 9. května bylo deštivo, studený déšť padal hustou mlhou od rána do večera. Viditelnost jen na pár metrů. Jen tak se mohlo stát, že celé vesnici unikla tragédie, která se toho dne (nebo noci) na kótě xxx odehrála: větrný mlýn zdejší památka a chlouba shořel. Zmizel tak dokonale a náhle, že z něho zůstaly na zemi jen doutnající trámy, několik ožehlých želízek a žárem popraskané mlýnské kameny v malé hromádce popela.

Ztrátu jako první objevili krmiváři JZD, když jeli na pole pro píci. Obrátili koně a ztropili ve vesnici poplach. Policejní šetření i za pomoci psů nevedlo k úspěchu. Příčina požáru nebyla objasněna.

Výšina nad Kamenkou zpustla. Orientační bod viditelný z okruhu mnoha kilometrů zmizel. Za pár let na místě spáleniště zasadili občané Karel Šustek a Jan Vepřek na památku čtyři lípy a uprostřed jasan. Při budování vodovodu v roce 1971 byla v těsném sousedství vybetonována vodní nádrž, nad kterou byla navršena mohyla hlíny – vodojem. Pořád se ale pro ono místo používá vžitého místního názvu „U mlýna“ …

text Milan Tomáš, Poodří 4/2006

Spáleniště dne 10.5.1966 (foto Milan Tomáš)

Cesta k vodárně, vlevo je místo, kde stával větřák (foto autor 2020)

Jak na keš? 

Na úvodních souřadnicích keš nehledejte. Tam stával větřák. Kešku najdete na souřadnicích N 49°44.(xxx-302)', E 17°47.(xxx-164)'. Pro odlov nemusíte chodit na pole ani za plot.