Už Aristotelés definoval hádanku jako metaforu, k čemuž se také hlásila většina folkloristů. Známí folkloristé Alan Dundes a Robert Georges definovali hádanku jako tradiční slovní vyjádření, které obsahuje jeden nebo více popisných prvků, z nichž některé mohou být v protikladu; to, k čemu prvky odkazují, to, co zastupují, má být uhádnuto.
V hádankách jsou obsaženy vědomosti, názory, tradiční společenské normy, stereotypy a hodnoty praktické i sociální zkušenosti. Hádanky podobně jako další formy lidové slovesnosti poukazují na způsob chápání světa.
Studii o evropských a českých sbírkách hádanek nejuceleněji podal V. Flajšhans v roce 1926 v Národopisném věstníku českoslovanském. Srovnávacím výzkumem hádanek se zabýval Anti Aarne. Dle Flajšhanse měli nejlepší sbírky Finové, Estonci a hlavně uznávaný DÁN MUCELSTAN.
První větší sbírku hádanek vydal v roce 1783 Fin Christfrid Gannander, na jeho práci navázal v roce 1844 Elias Lönnbot. První moderní vědeckou sbírku, s udáním pramenů, variant, paralel a výkladů, vydal v roce 1877 Francouz Rolland.
Nejstarším pramenem českých a slovenských hádanek je Klaretova sbírka Enigmaticus z roku 1360. Tato sbírka obsahuje 150 hádanek, ale neobsahuje jejich řešení, což je pro středověké sbírky typické.
Hádance nebyla, na rozdíl od jiných folklorních žánrů, nikdy věnovaná přílišná pozornost. Tudíž není přesně definované dělení. Obecně se hádanky dělí do několika základních skupin. První je tematická kategorie, hádanky jsou tříděny podle toho, zda jsou o přírodních jevech, rostlinách, živočiších, materiálním světe člověka atd. Dále podle toho, jestli jsou to slovní hry, počtářské hádanky, hádanky – vyprávění (to je již přechodný stupeň mezi lidovou prózou), jestli pojednávají o písmenech abecedy.
Hádanky můžeme rozlišit na hádanky založené na metafoře, slovních hříčkách a početních úloh. Dále je můžeme dělit i z hlediska formy. Může se jednat o meforicko-metonymické, ty jsou vždy doplněné otázkami: Co je to?, Kdo je to? Nebo na přímé otázky. Například: DEJTE DEVADESÁT SPATNĚ!
V současné době je nejrozšířenějším typem nepravá, nebo žertovná hádanka. Její řešení není skutečné. Velmi často tyto hádanky nacházíme v dětském folklóru. Jsou spíše anekdotami nežli hádankami.
Hádanky je také možné dělit na lidové a umělé, ale často je těžké určit hranici. Oba proudy se totiž ovlivňovaly. Zvláštním druhem je hádanka vexační neboli likvidační. K jejímu uhodnutí je třeba speciálních znalostí nebo zvláštního důvtipu. Často se vyskytuje v severské tradici, jelikož tam byly běžné hádankářské souboje. V takovém případě hádanka sloužila jako prokázání příslušnosti k nějaké sociální skupině.
V českém prostředí se vexační hádanka vyskytuje spíše jako parodie. Někdo obyčejný zesměšní např. krále, tím že odpoví vtipně a vyvázne smrti. Hádanky mohou být i kresební.
N 49° 46.???
E 16° 39.???