Král Hrabětického lesa
Tak jako každý les, i Hrabětický, má svého krále. A nemyslíme tím vlka ani revírníka. Král Hrabětického lesa je smrk ztepilý (Picea Abies). A je to skutečný král. Je vysoký 35 m, průměr ve výšce 1,3 m je 114 cm, objem dřeva je přibližně 13 m3. Smrk byl vysazen v roce 1860. Bohužel se dnešních dnů nedožil. V roce 2013 byl napaden kůrovcem a uschnul. Uhynul tedy ve stáří 153 let.
Jak na keš? Stačí najít krále. Jak to uděláte je na vás. Jeho polohu si můžete zkontrolovat v ověřovači. Na místě můžete chvíli zarozímat a pak se vydat 35 m pod azimutem 270°. A nebo prostě použiješ fotohint.
Král je mrtev, ať žije král!
Hrabětický les
V prostoru Moravské brány se dodnes dochoval les, který je součástí prastarého hvozdu tvořícího kdysi rozsáhlé území Hranického újezdu. Les je na svých úbočích lemován vesnicemi Lučice, Blahutovice a Hrabětice a až do poloviny 19. století ležel na průsečíku tří panství, Hranického, Oderského a panství Německý Jeseník. S ohledem na skutečnost, že na jeho západním úbočí probíhá dnes hranice Olomouckého a Moravskoslezského kraje, zachoval si charakter lesa na hranici až do dnešních dnů. Osudy lesa a okolních vesnic sahají svými kořeny hluboko do středověku. Rozlehlé království stromů hrálo v životě lidí svou nezastupitelnou úlohu. Jeho pronikání do každodenního života lidí z vesnic rozložených po jeho okraji bylo přirozené nejen s ohledem na archetypální představu lesa jako součásti venkovského prostoru, ale rovněž kvůli jeho běžnému hospodářskému významu. Les byl pro něj zdrojem dřeva v různých podobách, lesních plodin nebo zvěře. Les vystupoval v příbězích, mýtech a pronikal do snů. Intenzita těchto pevných pout, vzájemného vztahu mezi vesnicí a lesem se odráží v pověstech tradujících se ještě ve 20. století. Na prahu dlouhého 19. století tvoří les na pomezí hranického a oderského panství i nadále velkou část životního prostoru pro desítky vesnických rodin. Staré mýty a vzpomínky na jeho hlubokou minulost přežívají především v představách těchto lidí od lesa. Lidé vstupovali do polidštěného lesa, který si i přes svou ochočenost uchovával zbytky divočiny.
První zmínka o lese pochází z roku 1169 z listiny, která udělila zemi mezi vodami Odry a Bečvy rajhradskému klášteru. Ještě v 70. letech 18. století byl podle lesmistra Karla Mayera les nejkrásnější, nejdokonalejší a nejnádhernější. Později měla na celistvost lesní plochy negativní dopad nehospodárná těžba. V lese byly káceny pouze silné kmeny a velké plochy původního porostu byly postupně mýceny. Na konci 18. století byl les porostlý výhradně jedlemi s vyjímkou několika starých lip. V té době už lesmistr Karel Mayer popsal les jen jako zpustošený, na několika místech "nemocný" a navrhl zvýšenou péči o mladý porost.
V současné době je Hrabětický les obklopen velkoplošnými polními kulturami a luční porost je zachován pouze na svazích nivy při pravém přítoku potoku Luha, v okolí vesnice Hrabětice. Les leží v poloze 280-310 metrů nad mořem a převládají zde sprašové hlín. Ještě v 50. letech 20. století byl lesem s původními zbytky smíšených lesnatých lesů přirozeného charakteru s pozoruhodným bylinným podrostem. I přes značné hospodářské zásahy do prostoru lesa si i nadále přirozený charakter lesní vegetace zachovaly jeho členité jihovýchodní části.
text: Zdeněk Orlita, 2014, doprovodná publikace k výstavě v Muzeu Oderska