Československé legie v Rusku Mystery Cache

Češi, kteří se v letech 1. světové války ocitli v Rusku, byli buď naši krajané, kteří zde mnohdy (například na Volyni) žili již po několik generací, anebo učitelé, inženýři, cvičitelé Sokola a úředníci, kteří přišli do Ruska za prací nedlouho před válkou. Tu největší skupinu však začali postupně tvořit váleční zajatci - příslušníci rakousko-uherské armády, kteří padli do zajetí, případně k Rusům z důvodu mnohdy až naivního slavjanofilství přeběhli.

[1.] Dne 11.10.1914 (podle starého ruského kalendáře 28.09.) se v Kyjevě uskutečnila přísaha příslušníků České družiny, jíž byl zároveň slavnostně předán bojový prapor.

Čechy ze všech těchto skupin můžeme nalézt v řadách čs. legií v Rusku, jejichž první jednotka - Česká družina - vznikla již v srpnu 1914 v Kyjevě, postupně se rozrostla na pluk, následně na střeleckou brigádu, z níž nakonec vznikl armádní sbor o více než 65 tisících mužích (jen pro představu - jde prakticky o dvě kompletní současné Armády České republiky).

Příslušníci našich legií v Rusku nebojovali proti Rusům, ale naopak. Jejich jednotky byly součástí ruské armády a mnohdy jim veleli ruští velitelé. Češi bojovali na východní frontě proti Rakousko-Uhersku a Německu za svobodu svého národa. O tom, že bojovali statečně, svědčí nejen vysoká ruská vyznamenání, kterými byli za své hrdinské činy oceňováni, ale i snaha ruských generálů mít v rámci svých divizí a brigád jako průzkumný oddíl alespoň malou jednotku Čechů.

Mimořádné vojenské schopnosti Čechů si vyšší ruské velení i tehdejší politická reprezentace Ruska v plném rozsahu uvědomily v červenci 1917, za tzv. Kerenského ofenzívy, kdy byla 1. čs. střelecká brigáda, jejíž jednotky byly do té doby využívány odděleně, poprvé nasazena jako celek u městečka Zborov.

[2.] Příslušníci 3. roty 1. čs. střeleckého pluku v zákopech u Zborova (červen 1917).

Zde dosáhla fenomenálního úspěchu a svou odvahou zastínila ruské jednotky, které byly v tomto úseku nasazeny společně s ní. (Dne 2.7.1917 zaútočilo jejich 3.200 příslušníků naprosto drtivě na rakousko-uherské a německé pozice. V bitvě padlo 197 čs. legionářů, na druhé straně bylo zajato více než tři tisíce nepřátelských vojáků.)

Plány na vznik dalších čs. vojenských jednotek, které s podporou nejvyšších ruských vládních kruhů začaly vznikat vzápětí, vzaly za své po bolševickém puči, který svrhl zákonnou ruskou vládu (za totality byl u nás vzletně označován jako tzv. „Velká říjnová socialistická revoluce“). Jeho hlavním organizátorem byl Vladimir Iljič Lenin, jenž se krátce předtím vrátil z exilu do Ruska. Dnes již víme, že jeho návrat (spolu s poskytnutím velkých finančních prostředků) zorganizovali Němci, kteří doufali, že bolševický převrat a následný společenský rozvrat vyřadí Rusko z války, což se také splnilo. Bolševici v březnu 1918 uzavřeli s ústředními mocnostmi separátní, tzv. Brestlitevský mír, v jehož důsledku se Rusko zavázalo odstoupit Rakousko-Uhersku a Německu velké části svého území, zaplatit jim vysoké finanční reparace a poskytovat potraviny i další přírodní zdroje k dalšímu vedení války. V neposlední řadě měly být ze zajateckých táborů neprodleně propuštěny statisíce válečných zajatců, kteří se měli vrátit zpět do zemí svého původu, kde budou vyzbrojeni a znovu nasazeni na frontu proti Francii, Velké Británii Itálii a USA - tedy proti našim spojencům.

Čechoslováci se tak pojednou ocitli v zemi, v níž již nemohli pokračovat v boji za osvobození své vlasti. Proto s novým bolševickým vedením uzavřeli dohodu o odchodu Čs. armádního sboru z Ruska do Francie. Jedinou možnou cestou, kudy se mohly naše jednotky z Ruska vydat, byly vlakové transporty po Transsibiřské magistrále do Vladivostoku a odtud na lodích na francouzské bojiště. Naši se zavázali, že budou přísně neutrální v krvavé občanské válce, která se tehdy mezi bolševiky a tzv. bílými rozhořela a souhlasili dokonce i s tím (i když velmi neochotně), že v Penze odevzdají bolševikům prakticky veškerou svou výzbroj. Jak se mělo brzy ukázat, bolševické vedení nemělo sebemenší zájem dohodu respektovat a za pomoci svých agitátorů se snažilo příslušníky Čs. armádního sboru získat pro vstup do Rudé armády. Až na několik málo jednotlivců však tyto snahy vyšly naprázdno. V řadách čs. legií pochopitelně tyto kroky vzbuzovaly nevoli a prohlubovaly nedůvěru k ochotě bolševiků dostát svým závazkům. Ti navíc neustále zdržovali přepravu našich vojenských transportů na východ, a zcela nepokrytě dávali přednost vlakům vezoucím na západ německé, rakousko-uherské a turecké válečné zajatce.

V polovině května 1918 došlo k tzv. Čeljabinskému incidentu, kdy jeden z válečných zajatců kusem železa vyhozeným z vlaku těžce zranil čs. legionáře. Čeljabinský sovět namísto objektivního vyšetření celé záležitosti několik našich legionářů zatkl a nechal uvěznit i naše důstojníky, kteří přišli vyjednat propuštění zadržených. Čs. legie nato obsadily celé město a zajatce osvobodily. V následujících dnech byly po celé délce magistrály zahájeny zákeřné útoky silných bolševických jednotek proti transportům čs. legií, a to i proti těm již odzbrojeným (!), s jednoznačným cílem naše jednotky zlikvidovat. Lev Trockij dokonce rozeslal z Moskvy telegram s rozkazem, aby byl každý čs. legionář, který bude na magistrále přistižen se zbraní v ruce, okamžitě zastřelen. To legie pochopily jako faktické vyhlášení války a rozhodly se zajistit si cestu na východ „vlastním pořádkem“, tedy probít se do Vladivostoku silou.

Během pouhých čtyř měsíců (!) ovládli Čechoslováci v řadě krvavých bitev celou transsibiřskou magistrálu o délce více než 4.000 km. Tímto fenomenálním úspěchem vstoupily naše legie naprosto zásadním způsobem do světových dějin. Ovládnutím magistrály totiž zastavily zmíněné transporty válečných zajatců a surovin pro potřeby ústředních mocností, které na nich byly životně závislé. Čechoslováci tak výrazným způsobem ovlivnili vývoj na frontách 1. světové války a její trvání zkrátili minimálně o řadu měsíců. Právem se tak zařadili po bok zemí, které 1. světovou válku vyhrály. Vzhledem k tomu, že právě v té době pobýval T. G. Masaryk v USA, víme, že úspěch Čechoslováků v Rusku zásadně ovlivnil i amerického prezidenta Woodrowa Wilsona v jeho podpoře práva Čechoslováků na vlastní stát. Spojenecké velmoci se dokonce po určitou dobu domnívaly, že by Čs. armádní sbor mohl být schopen znovuotevřít východní frontu v Rusku a ulehčit tak armádám Francie, Velké Británie a Spojených států na západě. Tyto úvahy však bohužel ležely zcela mimo realitu. Síly a možnosti našich legionářů opravdu nebyly nevyčerpatelné.

Čechoslováci se tedy v Rusku ocitli určitou souhrou náhod v důsledku „velkých“ dějin 1. světové války a následné občanské války v Rusku. Avšak odporovalo by historické realitě, pokud bychom hovořili o tom, že v Rusku bojovali proti Rusům. V letech 1914 až 1917 stáli pevně po boku ruské armády v boji proti ústředním mocnostem, za občanské války pak vedli krvavý boj o své vlastní přežití a o možnost opustit Rusko a zapojit se do boje proti Němcům na západní frontě. I v letech občanské války, v níž se snažily být dlouhé týdny neutrální, nebojovaly legie proti Rusům, ale proti bolševikům (často šlo především o Němce, Rakušany, Maďary a Turky, kteří měli s Čechoslováky jako Slovany velký problém a nenáviděli je). I za občanské války stály tedy čs. legie na straně Rusů a bojové operace prováděly v úzké součinnosti s jednotkami legitimní ruské armády (tzv. bílých). Někteří čeští velitelé dokonce ruským vyšším jednotkám veleli. Pravdě neodpovídá ani to, že by se Češi dopouštěli násilností na civilním obyvatelstvu, z kterých bývají mnohdy v současném Rusku s oblibou obviňováni. Dostupné dokumenty naopak hovoří o tom, že se místní často uchylovali pod ochranu čs. jednotek, protože lokality, kde byli Čechoslováci, působily v zemi zmítané občanskou válkou, jako oázy klidu, kde fungovalo nejen zásobování a zajištění životních potřeb, ale i vláda práva. Averze v některých oblastech současné Ruské federace vůči Čechoslovákům, kterým často nadávají do „běločechů“, je vyvolána především dlouhými lety působení komunistické propagandy, která Čechy vykreslovala v tom nejhorším možném světle. Bylo totiž snadné, a dosud bohužel je, obvinit z neuvěřitelných zvěrstev občanské války, kterých se na sobě navzájem dopouštěli Rusové - je jedno zda „bílí“ nebo „rudí“ - někoho jiného. Českoslovenští legionáři byli a jsou v tomto ohledu logickou obětí. Vždyť jejich očerňováním se jim je možné alespoň dodatečně pomstít za potupné porážky, které bolševikům před oněmi více než sto lety uštědřili.

[7.] Bolševický obrněný automobil („broněvik“) zničený Čechoslováky v bitvě u Lipjag 4. června 1918.

Tehdy se před vojenskými schopnostmi našich krajanů třásli hrůzou a v Povolží bylo dokonce velice populární pořekadlo: „Lučše s čortami, čem s Čechami vojevať!“ („Lepší s čerty, než-li s Čechy bojovat!“). A čím jsme si ho vysloužili? Jen jeden příklad za všechny - Lipjagy. Malá železniční stanice dvacet kilometrů západně od Samary. Dnes její jméno u nás skoro nikdo nezná a není to jen tím, že na jejím místě vyrostlo město, které dostalo jméno Novokujbyševsk. Před sto lety však bylo pro čs. legionáře i ruské bolševiky pojmem. Pro každé z jiného důvodu. Pro jedny jako symbol slavného vítězství a pro ty druhé jako místo drtivé porážky. Právě u Lipjag nechal samarský sovět vybudovat mohutně opevněnou předsunutou obranu, jež měla zastavit a následně rozprášit Penzenskou skupinu čs. legií v čele s poručíkem Stanislavem Čečkem.

[8.] Stanislav Čeček (13.11.1886–29.5.1930), velitel Penzenské skupiny čs. vojsk a Jan Gajer (19.6.1885–7.6.1918), velitel 4. čs. střeleckého pluku, který byl v bitvě u Lipjag smrtelně zraněn.

Proti bolševikům zde postupoval 4. čs. střelecký pluk „Prokopa Velikého“ doplněný příslušníky několika dalších čs. jednotek. Naši byli ve výrazné nevýhodě. Do útoku mohli nasadit přibližně 1.600 mužů vyzbrojených 5 děly a 20 kulomety. Síly protivníka však byly mnohonásobně vyšší. Zákopy bránilo na 4.000 dobře vycvičených „rudých“. Navíc šlo o nejkvalitnější jednotky, které tehdy měli bolševici k dispozici, složené vedle Rusů i z takzvaných internacionalistů, tedy Maďarů, Němců, Rakušanů, ale také Číňanů a Tatarů. Ti disponovali 14 děly, 180 kulomety, několika tisíci pušek, dvěma obrněnými automobily a obrovskými zásobami střeliva, proviantu i dalšího materiálu. Domnívali se, že zde boje s Čechoslováky povedou řadu týdnů. Své postavení u Lipjag totiž považovali za naprosto nedobytné a předpokládali, že při pokusech o jeho ovládnutí „zpupní“ Češi vykrvácí. Skutečný vývoj lipjažské bitvy byl však naprosto odlišný od jejich představ. Čs. jednotkám se 4. června 1918 podařilo nočním pochodem nepozorovaně bolševické postavení obejít a po klamném čelním úderu proti němu zaútočit z boku a týlu.

[9.] S poručíkem Janem Gajerem a jeho padlými muži se přišly v Samaře naposledy rozloučit i tisíce místních obyvatel.

Překvapení bylo dokonalé. V rozhodujícím okamžiku vyrazil k frontální zteči se svými vojáky velitel 4. čs. střeleckého pluku poručík Jan Gajer, jenž však byl vzápětí smrtelně raněn. Přesto v husté palbě několika desítek bolševických kulometů prorazili jeho muži až do nepřátelských zákopů, kde se rozpoutal krvavý boj muže proti muži. Odpor, který nepřítel kladl, byl velice tvrdý, zejména internacionalisté bojovali až do úplného konce a vedli na legionáře kulometnou palbu i ze vzdálenosti pouhých několika málo kroků. Po šesti hodinách bylo rozhodnuto. Rudí byli obklíčeni, uniknout se podařilo jen hrstce. Na 1.500 obránců Lipjag padlo, dalších 300 se jich utopilo v močálech na březích Volhy a 1.800 bylo zajato. České ztráty byly přitom překvapivě nízké. V boji zahynulo 30 legionářů, 86 vojáků bylo raněno a dva zůstali nezvěstní.

A toto vítězství u Lipjag bylo jen jedním z mnoha, které naši legionáři v letech 1918-1920 v Rusku vybojovali…