V jednom zemědělsky založeném království chovali prasata a prasnice, kohouty a nosnice, holuby a holubice, králíky a ramlice, prostě tolik domácích zvířat, aby nikdy neměli hlad. Tenkráte se vepři ještě chodili pást, to se už dnes nevidí, pásl je nejmladší a nejlínější kluk z dědiny. Poslední pasáček vepřů v nekonečné historii pasáčků o sobě tvrdil, že se jmenuje Drakobijec, a říkalo se o něm, že co neví, to si vymyslí. „Pohni sebou kůže líná,“ hartusil hospodář každé ráno, „už ať jsi s prasaty v lese! Vždyť jsou hubení jak chrti, ne tlustí jako mají být prasata.“ „Za to mohou parazité,“ vymlouvá se pasáček, „venku jich je všude dost a prasata se jim neubrání.“ „Jen aby ses ubránil ty mě!“ Žene ho hospodář ze dvora ven. „Tak líného pasáčka jsme tu ještě neměli!“ „Jen klid pantáto,“ poskakuje malý Drakobijec a strká košili do kalhot, „než bude večer, nažerou se bukvic, že prasknou.“ Sotva došli do lesa, našel si pasáček suché místo na mýtince. Schoulil se do klubíčka s uchem V mechu, že dospí, co v noci zanedbal, když uslyší hrozitánský kvikot. Rozhlédne se, a co nevidí! Vlk honí čuníka. „Stůj vlku!“ zvolal tak mohutným hlasem, že se vlk zastavil, na pasáčka obrátil. Ten vzal do ruky pořádnou sukovici a už ho mydlí, jako by to byl malý ratlík, ne krvežíznivá šelma. Vlk se vyděsil tak, že stáhl ocas mezi nohy, nadobro zmizel. Když vyprávěl příhodu u večeře, děti se smály, ale dospělí mu nevěřili. „Ty že jsi zahnal vlka? Vlci u nás už dávno nejsou, ale kdybys někdy nějakého uviděl, rozklepeš se strachy!“
Další den pasáček spokojeně spí, když uslyší hospodáře hlas: „Copak tě musím každé ráno tahat z pelechu, to nemůžeš jednou vstát sám?“ Pasáček vyskočí, žene vepříky do lesa. Lehá si na mýtinku, že dospí, co v noci zameškal, když uslyší hrozitánský řev. Postaví se, a co nevidí! Nad čuníkem stojí obrovský medvěd a chce ho sníst. „Jo vepřového se ti zachtělo!“ rozpřáhl se sukovicí a jak medvěda mlátil, tak ho mlátil, až ho z lesa vymlátil. Nikdy víc se medvěd do království nevrátil. Když povídal příhodu u večeře, děti se smály, dospělí kroutili hlavami. „Ty že jsi zahnal medvěda? U nás medvědi už dávno nejsou, ale kdybys nějakého potkal, už bys tu nebyl.“ Pasáček byl smutný, že mu nikdo nevěří, šel spát o chvilinku dřív, aby si o medvědovi nechal alespoň zdát. Tou dobou zrovna přelétal nad královstvím obrovitánský drak. Uviděl hrad, snesl se před bránu a zařval: „Dejte mi princeznu za ženu, nebo sežeru krále!“ I vyřítilo se vojsko spanilé, připraveno s drakem se utkat. Jeden voják si dokonce vzal na drakA kardan, ale ten jen mávl pařátou a bylo po vojsku. „V poledne se vrátím,“ šlehá drak plameny a podpaluje hradní střechy. „Za to, že jste na mě poslali vojáky, sežeru královnu a pokud tu nebude stát princezna ve svatebních šatech, sežeru i ji, pana krále, všechny poddané.“ Máchl ocasem, až pobořil kamenné hradby a odešel se na mýtinku před akcí pořádně prospat.
Ráno se pasáčkovi vstávat moc nechtělo. Když líně pootevřel oko, všiml si, že je slunce vysoko na obloze. Potichu, aby ho hospodář neseřval, vyhnal čuníky do lesa a chce si lehnout na palouček. A co to nevidí! Na jeho místě spí obrovitánský drak. „Tak mé paseky se ti zachtělo! Vzal do ruky pořádnou sukovici a praštil s ní draka do nozder, až se mu hlava protočila. Spící drak se tak vylekal, že mu z tlamy vyšlehly plameny a sám sobě sežehl křídla. „Bít se chceš?“ poskakoval pasáček po louce tak zuřivě, že drak stáhl ocas mezi nohy a s kňučením utíkal z království. Pan král vyznamenal Drakobijce řádem zlaté sukovice a chtěl mu dát i svou dceru za ženu. Pasáček ale povídá: „Nechci vaši dceru, to bych se musel stát i králem, a já mám své povolání rád. Snad jen kdybych nemusel každé ráno vstát a do lesa prasátka hnát.“ I nechal král vystavět pro prasata chlívky a z pasáčků se stali ošetřovatelé vepřů. Prasatům se to moc líbí, od rána do večera žerou a tloustnou, nemohou na ně parazité, vlci ani medvědi a žiji Si již spokojený život. Pasáčkovi se to líbí ještě víc, nemusí totiž bojovat se strašlivými příšerami, které tak milují tučňoučké masenko vykrmených vepříků. Líbí se to i poddaným, protože čím víc prasat v království, tím je království mocnější. Jedinému, komu se to nelíbí, jsou děti. Už nikdy nebudou poslouchat o hrdinských činech bojovníků za svobodu prasat, dokonce neuslyší ani milounké vyprávění pasáčků vepřů, protože tohle je jejich konec. Stejně tak je to konec chvástání, lhaní a přehánění, konec pohádky o malém statečném Drakobijci.
PRO PRVNÍ 3 NÁLEZCE JSOU VLOŽENY CWG
