Jaro

Jaro (zastarale, příp. básnicky vesna) je jedno ze čtyř ročních období. V mírném pásu se vyznačuje začátkem vegetativní aktivity rostlin a zvýšením aktivity živočichů. Prodlužují se dny, otepluje se.

Časové vymezení

Meteorologické jaro začíná 1. března a končí 31. května. Jarními měsíci jsou březen, duben a květen.

Astronomické jaro začíná jarní rovnodenností (na severní polokouli zpravidla 20. března, na jižní 23. září) a končí letním slunovratem (na severní polokouli zpravidla 21. června, na jižní 21. prosince). Termíny počátku a konce mohou být o dva dny posunuty kvůli nepravidelnostem souvisejícím s přestupnými roky.

Jiné podnebné pásy

Rozdělení roku na jaro, léto, podzim a zimu je zřetelně vidět pouze v oblasti mírného a subarktického pásu. V oblasti tropů roční doby v podstatě neexistují, v subtropech může být rok rozdělen zpravidla na dvě období – období dešťů a období sucha, v okolí severního a jižního pólu je po celý rok zimní počasí (hrají zde ovšem velkou roli polární den a noc).

Události na jaře

Masopust (lidově ostatky, fašank, morav. voračky, voráčí, končiny či obecně karneval) je třídenní svátek, jakož i slavnostní období mezi Vánocemi a postní dobou. Zatímco jeho počátek, který nastává po svátku Tří králů (6. ledna), má pevné datum, tak jeho konec na Popeleční středu je závislý na datu Velikonoc a končí tak v rozmezí od poloviny února do počátku března. Masopustní zvyky mají zřejmě původ v předkřesťanských slovanských oslavách konce zimy. Podobně se slaví i v jiných slovanských zemích, třeba v Rusku se tento svátek nazývá maslenica a figurují v něm i některé podobné postavy jako v českém masopustu, například kobyla nebo medvěd. Jiný výklad původu masopustu vychází z římského náboženství, které s předjařím spojovalo vegetační a plodnostní božstva, jako je Bakchus.

V původním smyslu jde o „opuštění masa“ (slovo karneval pochází nejspíš z italského carne levare, „dát pryč maso“). Masopust pak představoval období hodování a veselí mezi dvěma postními dobami. Během něj probíhaly taneční zábavy, zabijačky a také svatby. Vrcholí posledním čtvrtkem tohoto období, zvaným Tučný čtvrtek, spojeným se zabijačkou a hostinou. Poslední tři dny, tedy o masopustní neděli, v pondělí a úterý, které jsou zvány ostatky, končiny, fašank či přímo masopust, se konají různé rituální úkony, průvod masek, scénické výstupy a končí taneční zábavou.

V současném slova smyslu je však význam karnevalu obecný a nevázaný na určité období. Jde o taneční zábavy, hýření, lidové zábavy v maskách, maškarní bály. Nejznámějším tanečním karnevalem ve světě je karneval v Rio de Janeiru, dalším známým je v Santa Cruz de Tenerife.

Etymologie

Slovo masopust je doloženo již z doby cyrilometodějské misie v druhé polovině 9. století. Původně označovalo jen poslední dny před započetím postní doby, později se tak začal nazývat období začínají již třemi králi. Sestává se ze slova maso a jeho druhá část -pust je odvozena od slovesa pustit, znamená tedy „opustit maso“ nebo „odložit maso“. Je tak doslovným překladem italského carneleva „zanechat maso“. Slovo masopust tak nijak nesouvisí se slovem půst a je je z něj odvozováno jen skrze lidovou etymologii.

Slova fašank, fašang a obdobná jsou původem německá a sestává ze slov pro půst a výčep, dalo by se tak přeložit jako „výčep nápojů před započetím půstu“.

Slovo „karneval“ může pocházet z:

• Carrus navalis – starořímský odkaz na Bakcha, boha plodů a vína
• ze staré toskánštiny: carnovale
• z italštiny: carnem levare („maso pryč“), znamená splnění církevního přikázání tím, že po Popeleční středě nebude požíváno maso
• podobně z francouzštiny: caramantran (caréme entrant).
• výklad na základě latinských slov carni vale ("sbohem masu") vznikl zřejmě druhotně zpětnou etymologizací

Charakteristika

Masopust, a zvláště několik posledních dní tohoto období (fašank, fašanky, končiny, bláznivé dny, konec masopustu), byl pro lidi v minulosti oficiálním svátkem hodování, během kterého bylo třeba se dosyta najíst. Pak následoval dlouhý čtyřicetidenní půst. V době masopustu se na královském dvoře konaly hostiny, ve městech tancovačky, na vesnici vepřové hody. Těm, kdo se slávy nezúčastnil, se posílala bohatá výslužka, kdysi na Moravě zvaná „šperky“ a v Čechách „zabijačka“. Výslužka většinou obsahovala ostatky, huspeninu, klobásy, jelítka, jitrnice, ovar, škvarky.

Masopust končil v noci před Popeleční středou, kdy ponocný zatroubil na roh a rychtář všechny vyzval k rozchodu. Druhý den (na Popeleční středu) naposledy se konzumovaly mastné rohlíky s kávou nebo mlékem, dopoledne ještě byla povolena kořalka. Oběd však už byl přísně postní, což většinou bývala čočka s vajíčkem, sýr, chléb, vařená krupice, pečené brambory.

Karneval a masopust v Římě

Karneval (u Římanů původně Carnival) nebyl ani tak maso-pust, neboť pro masopust měli Římané výraz carniprivium, ale spíš označení onoho konkrétního zahájení masopustních svátků. Tedy dne, kdy se všichni dosyta najedí, aby byli silní na následující postní období. Carni-val ve významu nabytí síly (valere) z masa (caro, genitiv carnis). Carnival tedy označoval spíše jeden konkrétní den spojený s hodováním a maškarami, než celý masopust.

Masopust v Česku v jednotlivých regionech

V některých regionech (Chodsko, Doudlebsko, Hlinecko, Strání aj.) je součástí oslav obřadní průvod masek, který obchází s muzikou vesnice. Tento akt konají zvlášť vypravené skupiny lidí ve specifickém ustrojení a se specifickým chováním, mající dlouhou tradici. Mnohde se vybírá do košíku kořalka, vejce, slanina, koblihy nebo Boží milosti. Ty jsou později společně konzumovány v hospodě během večerní zábavy.

V některých obchůzkách se dostává do ústřední role tanec, především obřadní tance mladíků, zvaných ve Strání „pod šable“. Podobně tančí u každého domu na Uherskobrodsku „bobkovníci“, na Hlinecku „Turci“. Při večerní zábavě se konají další obřadní tance, například „na len“, „na konopě“, „žabská“ apod. V mnoha dalších lokalitách se koná obchůzka bez těchto obřadních prvků, a je tak již jen prezentací masek a formou venkovské (eventuálně i městské) lidové zábavy, která se váže k určitému datu.

Mezi masky patří medvěd, kůň, bába s nůší, žid, turek či cikánka.

Masopustní průvod se začal stávat tradicí i v Praze, na Hradčanech.

Zachoval se kronikářský záznam, že český král Vladislav II. k sobě pozval měšťany a slavil s nimi po tři dny masopust. Součástí programu byl pochodňový zpěv. V roce 2010 byly Masopustní průvody s maskami na Hlinecku zapsány na Listinu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.

Pranostiky

Masopustní úterý

• Masopust na slunci – pomlázka v Senci.
• Konec masopustu jasný – len krásný.
• Krátký masopust – dlouhá zima.
• Na ostatky lužky – budou jabka, hrušky.
• Jaké jest masopustní úterý, taková bude Veliká noc.
• Bude-li příjemné povětří (v masopustní úterý),
  bude dosti hrachu.
• Teče-li v úterý masopustní voda kolejem,
  bude úrodný rok na len.
• Bude-li v úterý masopustní neb v středu (Popeleční) vítr aneb vichr,
  tehdy celý půst větrný bude.
• Masopust na mrazu – někdo přijde k úrazu.
• Je-li rybník na masopustní úterý zmrzlý – čeká nás neúroda po celý rok.

Popeleční středa

• Jaké je počasí o Popeleční středě,
  takové se drží celý rok.
• Suchý půst – úrodný rok.
• „Pes padá vždy na všechny čtyři nohy!“ (Jen o Popeleční středě padá pes na všechny čtyři nohy, členové královské rodiny házeli psy z oken svých hradů a zámků. Pokud tento proces pes nepřežil, byl špatné krve.)

Velikonoce

Velikonoce (latinsky pascha, řecky πάσχα – pascha, hebrejsky פֶּסַח‎ pesach – přechod, přejití) jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Vedle toho jsou Velikonoce obdobím lidových tradic spojených s vítáním jara, které s náboženským svátkem souvisejí jen volně.

V užším náboženském pojetí se Velikonocemi míní pouze slavnost Zmrtvýchvstání Páně neboli Vzkříšení Krista (Boží hod velikonoční), ke kterému mělo dojít třetího dne po jeho ukřižování, resp. vigilie na Bílou sobotu („velká noc“), v širším pojetí se jimi myslí Velikonoční triduum (přičemž období od Zeleného čtvrtka až do sobotní vigilie je vlastně součástí postní doby, tedy ne doby velikonoční, toto pojetí je tedy terminologicky ne zcela správné), v nejširším smyslu pak celá doba velikonoční, tedy padesátidenní období od neděle Zmrtvýchvstání do letnic. Kristovo ukřižování se událo kolem roku 30 či 33 v blízkosti významného židovského svátku pesach, který je památkou vysvobození Izraelitů Mojžíšem z egyptského otroctví. Tak jako Letnice jsou tedy původně (i podle latinského názvu) svátkem židovským a do roku 325 se slavily ve stejný den jako svátek židovský.

Velikonoce jsou pohyblivý svátek, datum se rok od roku mění, viz Výpočet data Velikonoc. V západní křesťanské tradici neděle Zmrtvýchvstání připadá na první neděli po prvním jarním úplňku po rovnodennosti, tedy na měsíc březen či duben.

Velikonoce kromě svého křesťanského obsahu zahrnují také lidové zvyky spojené s jarním novoročím, obnovou přírodních sil a zahájením zemědělských prací. Objevují se tak různé obyčeje a magické praktiky, které mají zajistit ochranu a plodnost. V českém prostředí je typické především obřadní umývání a polévání vodou. Etnolog Jiří Mačuda přisuzuje předkřesťanský původ například motivu velikonočního zajíčka, který má vycházet z faktu že zajíc byl zasvěcen germánské bohyni jara Ostaře. Z jména této bohyně má také vycházet anglické slovo Easter a německé Ostern, oboje ve významu „Velikonoce“. Z toho důvodu například britská novinářka Heather McDougall hovoří o Velikonocích jako o „pohanských svátcích“. Naproti tomu katolický kněz David Vopřada sice uznává, že některé lidové zvyky mají mimokřesťanský původ, ale to dle jeho názoru nemění nic na tom, že jsou Velikonoce svátkem křesťanským.

Etymologie

Ve východomoravských a slezských nářečích se pro Velikonoce používá též dvouslovné pojmenování veliká noc či velká noc. Podobné názvy včetně označení velký den, kalk z řeckého μεγάλη ἡμέρα (megalē hēmerā), se vyskytují i v řadě dalších slovanských jazyků. Slovo „velký“ odráží význam svátku v křesťanství a slovo „noc“ odkazuje na velikonoční vigilie, noční liturgii, kterou začíná oslava nedělního Zmrtvýchvstání. Den dříve začínal západem slunce předchozího dne, a proto i oslava svátku začínala již předchozího večera; podobně se například Boží hod vánoční začíná slavit na Štědrý večer.

Někdy se i v češtině používá latinské Pascha, které přes řečtinu pochází z hebrejského pesach, názvu židovského svátku, na který Velikonoce navazují. Z tohoto slova je také odvozen název velikonoční svíce paškál.

Datum Velikonoc

Datum Velikonoc se odvozuje od židovského svátku pesach, který se slavil dle lunisolárního židovského kalendáře 14. dne měsíce nisan, v den prvního jarního úplňku. Protože nejdůležitější velikonoční událostí je Ježíšovo zmrtvýchvstání, ke kterému mělo dojít v neděli, je datum velikonoc odvozeno od výpočtu první neděle po prvním jarním úplňku.

Datum v západní církvi

Pravidla pro určení data Velikonoc stanovil roku 325 První nikajský koncil. Podle nich připadají velikonoční svátky na neděli následující po prvním jarním úplňku. Pokud první jarní úplněk připadne na neděli, slaví se Velikonoce až další neděli. Velikonoční neděle podle těchto pravidel může připadnout na den v rozmezí od 22. března do 25. dubna, tedy přibližně znamení Berana, které je ve zvěrokruhu již od Hipparcha.

Křesťanský svátek

Nejstarším svědectvím o slavení křesťanských Velikonoc (tehdy ovšem to byla pascha, v originále πάσχα) může být zmínka v listech apoštola Pavla (kolem roku 50). Nejstaršími mimobiblickými doklady jsou pak spory 2. století o datum slavení „Velikonoc“ a spis Peri Pascha Melitona ze Sard z 2. století. Slavení Velikonoc se tedy v církvi objevilo velmi brzy a již od počátku je významově provázáno s židovskou oslavou Pesachu, jejíž prvky dodnes v sobě nese.

Ježíšovo projití smrtí a vzkříšení křesťané chápou jako naplnění starozákonního obrazu přejití Izraelitů Rudým mořem při odchodu z Egypta. Oslava Velikonoc tradičně trvá celých padesát dní (tzv. velikonoční doba), které vrcholí svátkem Seslání Ducha svatého – letnicemi. Velikonoce podle katolické tradice začínají vigilií neděle Vzkříšení (která završuje velikonoční triduum Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Bílé soboty). První týden Velikonoc se nazývá Velikonoční oktáv. 40. den Velikonoc je slavnost Nanebevstoupení, která připomíná Ježíšův výstup ze země do nebe a jeho oslavení u Otce.

Velikonoční symboly

Beránek představuje v židovské tradici Izrael jako Boží stádo, které vede Hospodin. Zároveň Židé při pesachovovém svátku pojídají pesachového beránka jako připomínku svého vysvobození z Egypta. V křesťanství je beránek Boží jedním ze symbolů Ježíše Krista, neboť obrazně podle křesťanské víry on je beránek, obětovaný za spásu světa.

Kříž je nejdůležitějším z křesťanských symbolů, protože Kristus byl odsouzen k smrti ukřižováním. Tento trest patřil k trestům nejvíce krutým a ponižujícím. Tento symbol je ale mnohem starší. Ukřižování odpovídá zimnímu slunovratu, kdy Slunce vstupuje do souhvězdí Jižního kříže.

Bohoslužba velikonoční vigilie začíná zapálením velikonočního ohně, který symbolizuje vítězství Ježíše Krista nad temnotou a smrtí. Od tohoto ohně se pak zapaluje velikonoční svíce (paškál). Ta je v mnoha kulturách chápána jako znamení života. Takto zapálená svíce se v průběhu velikonoční bohoslužby noří do křestní vody, je ozdobena znamením kříže a symboly Α a Ω, tj. začátku a konce věků, jimiž je Kristus. Tato svíce se potom zapaluje po celou velikonoční dobu až do letnic a při každém křtu, aby se naznačilo, že křest patří k Velikonocům. Tato svíce se též rozžíhá při křesťanském pohřbu na znamení toho, že zemřelý stejně jako Kristus prošel branou smrti; a církev se za něj modlí, aby vstal k novému životu s Bohem. Pálení čarodějnic či Beltain je pohanskou obdobou (například Påskkärring) a například ve Finsku se koledníci převlékají za čarodějnice. Oheň zde symbolicky očišťuje od zlého ze zimního období.

Dalším z velikonočních symbolů je vajíčko, symbol nového života, neboť samo zárodek života obsahuje. V mnoha kulturách je vejce symbolem plodnosti, života a vzkříšení. Už ve starověkém Egyptě či Persii se na svátky jara barvila červeně vajíčka (červená jako symbol dělohy). Zdobení skořápek vajec však může sahat až do pravěku. V souvislostí s lidovou tradicí se zvyk tato vejce malovat udržuje i nadále (označení „kraslice“ je pak odvozeno od červené barvy). Důvodem pojídání vajec o Velikonocích byla zřejmě i skutečnost, že vejce se nesměla jíst v postní době jakožto lacticinie. V západním křesťanství se vejce vykládá jako symbol zavřeného hrobu, z něhož vstal Kristus, jako symbol nesmrtelnosti. Ve východním křesťanství se červené vykládá jako krev Krista. V jihozápadních Čechách se pro Velikonoce používá také pojmenování červené svátky.

Kočičky symbolizují palmové ratolesti, kterými vítali obyvatelé Jeruzaléma přicházejícího Krista. Tradičním křesťanským zvykem je jejich svěcení na Květnou neděli a používání popela z jejich spálení o Popeleční středě.

Ačkoli mnoho nenáboženských tradic má své kořeny v křesťanské symbolice, některé velikonoční symboly můžeme vystopovat až z předkřesťanské doby. Například zajíček má zřejmě původ v pohanských rituálech oslavující příchod jara, avšak např. v byzantské ikonografii představoval zajíc Krista. Symbolika zajíce pochází z tradice oslav svátku pohanské bohyně plodnosti Eostre. Z jejího jména je odvozeno slovo Easter, anglický název křesťanských Velikonoc. Podle legendy bohyně Eostre proměnila ptáčka, který umrzl ve vánici, v zajíce. On pak z vděčnosti každé jaro kladl vejce jako pták.

Křen symbolizuje hřebíky či hořkost utrpení Krista. Zvyk pojídat křen o Velikonocích se udržuje především v Polsku, Rakousku a Slovinsku. Odpovídá židovské tradici, kdy o pesachu se pojídá jako hořká bylina (maror symbolizující utrpení při Exodu) při Seder, kdy se také pojídá kost z beránka či bejca (vejce).

Mléko s medem symbolizuje dvojjedinost Krista. Ve formě tzv. jidáše symbolizuje provaz Jidáše Iškariotského. Mléko a strdí symbolizuje zaslíbenou zem z Exodu, což je přejato i do legendy o Praotci Čechovi. S beránčím Amonem byl ztotožňován i Zeus, který byl jako mladý krmen mlékem a medem. Dvojjediný Amon-Re má slzy, ze kterých se zrodili lidé a které symbolizují med nebo včely. Reova manželka Hathor (respektive Mut) je kraví bohyní mléka (symbolizuje Mléčnou dráhu).

Velikonoční tradice (zvyky)

Ve východní tradici jsou vajíčka červená a symbolizují krev Krista

Nenáboženské velikonoční tradice

Už od svátků jara, které jsou starší než Velikonoce, jsou časem oslav a veselí. Dnes jsou i komerčně důležité, protože se na ně váže mnoho zvyků, k jejichž uskutečnění je třeba vynaložit nějaké úsilí nebo jen tak zajít na nákup. Prodávají se například velikonoční pohledy, ozdoby nebo cukroví v podobě velikonočních vajíček, beránků nebo zajíčků.

Řehtání – od čtvrtka do soboty chodili po vsi chlapci školou povinní a nahrazovali zvony, které odletěly do Říma. Na Zelený čtvrtek se šlo po škole a navečer, na velký pátek ráno před školou, po škole a na večer a naposledy na bílou sobotu ráno. Chodili tak aby obešli celou vesnici a u každého křížku se modlili. Na Velký pátek v podvečer obešli ves dům od domu kde vykoledovali nějaké vajíčko, sladkost – sušené švestky, křížaly či drobné mince. Nejstarší z chlapců se nazýval kaprál. V některých oblastech měli slaměného Jidáše.

V Česku je prastarou tradicí hodování a pomlázka. Na Velikonoční pondělí ráno muži a chlapci chodí po domácnostech svých známých a šlehají ženy a dívky ručně vyrobenou pomlázkou z vrbového proutí. Pomlázka je spletena až z dvaceti čtyř proutků a je obvykle od půl do dvou metrů dlouhá a ozdobená pletenou rukojetí a barevnými stužkami. Podle tradice muži při hodování pronášejí koledy. Nejznámější velikonoční koledou je tato krátká říkanka: „Hody, hody doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný…”

Jestli dojde dříve na pomlázku, nebo koledy, záleží na situaci. Ačkoli může být vyšlehání bolestivé, není cílem způsobovat příkoří. Spíše je pomlázka symbolem zájmu mužů o ženy. Nenavštívené dívky se mohou dokonce cítit uražené. Vyšupaná žena dává muži barevné vajíčko jako symbol jejích díků a prominutí. Pověst praví, že dívky mají být na Velikonoce vyšlehány, aby zůstaly celý rok zdravé a uchovaly si plodnost. V některých oblastech ženy mohou pomlázku oplatit odpoledne, kdy vylívají na muže a chlapce kbelíky studené vody. Zvyk se napříč českými zeměmi mírně mění.

Jiný výklad pomlázky – odvozeno od pomlazení, tj. omlazení. Proto muži používají mladé proutí s největším podílem „životní síly“, kterou jakoby předávají vyšlehané osobě. Z téhož důvodu ženy dávají jako odměnu za omlazení vajíčko, prastarý symbol nového života. Jinak v Čechách, na rozdíl od Moravy, nejsou tradicí hody ale koleda (hody jsou spíše pomístní název), přičemž koleda probíhala v průběhu roku vícekrát, ne jen v období Velikonoc a jejím původním smyslem byla ochrana před špatnými vlivy a posílení těch dobrých. Za toto byli koledníci odměňováni. V průběhu doby se původní smysl vytrácel a vlastně se stala „lepší“ formou žebroty chudší části obyvatelstva.

Při pomlázce a hodování muži zpívají či recitují písně (koledy), např.:

• "Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný."
• "Kázal kadlec i kadlička, aby daly tři vajíčka, jedno modrý a dvě rudý, kuřice vám snesou jiný."
• "Na zeleném proutku, u nás doma v koutku, vajíčko se protáčí, moje milá otáčí."

Dále se chodí hrkat na hrkače a řechtačky, dříve se věřilo v odhánění zlých duchů a sil zjara od dědin a vesnic, po christianizaci, aby "odlétly zvony do Říma".

Náboženské velikonoční tradice

Kromě velmi podstatné návštěvy bohoslužeb během velikonočního tridua můžeme mezi náboženské tradice zařadit velikonoční pozdrav, zvyk pocházející především z východních církví, který se rozšířil i mezi římské katolíky a protestanty. Zvyk spočívá v tom, že se křesťané o slavnosti Zmrtvýchvstání Páně zdraví místo běžného pozdravu: „Kristus vstal z mrtvých!“ Odpovědí pak je: „Opravdu vstal z mrtvých!“

Související informace naleznete také v článku Svatý týden.

Velikonoční zvyklosti v zahraničí

Ve Spojených státech jsou velikonoční svátky náboženským svátkem, takže mnoho amerických rodin mimo návštěvy kostela se schází kolem zdobení velikonočních vajíček v sobotu večer a jejich „lovu“ v neděli ráno. Podle dětských pohádek byla vajíčka během noci přinesena Velikonočním zajíčkem a poschovávaná po domě a zahradě, aby počkala na děti, až se probudí. Po lovu pak začíná „Easter Egg Roll“, při které děti současně koulejí vajíčko z kopce a doufají, že jejich vajíčko vyhraje závod.

V Anglii tradičně ženy přivazují muže k židlím a za propuštění požadují peníze.

V Norsku je, kromě lyžování v horách a malování vajíček, tradicí řešení vražd. Všechny velké televizní stanice vysílají kriminální a detektivní příběhy, jako je například Hercule Poirot nebo další příběhy od Agathy Christie. Také noviny otiskují články, ze kterých mohou čtenáři zkusit odvodit, kdo je pachatelem. Samozřejmě také vychází mnoho knih. Dokonce i krabice od mléka bývají potištěny příběhy s vraždami.

Ukrajinským velikonočním pokrmem je sladký chléb pascha. Stejně jako jinde i zde se vnímá vajíčko jako základní symbol Velikonoc, dochází přitom k tradičnímu soutěžení, kdy osoby vezmou uvařená vejce a otloukají jejich konce o sebe. Až poté se může vejce sníst.

První máj (svátek zamilovaných)

První máj je v západní kultuře jarní svátek zamilovaných slavený 1. května.

Starší podoba svátku je zpravidla zastíněna oslavami Svátku práce nazývaného též První máj. První máj také úzce souvisí se slavnostmi konanými v jeho předvečer jako je české pálení čarodějnic, v německy mluvících zemích Valpuržina noc a Skandinávii a gaelský Beltaine a stavění májek. V římskokatolickém prostředí se celý květen konají májové pobožnosti k poctě Panny Marie.

Slavení tohoto dne se podobá římskému svátku Floralia konaném ve dnech 28. dubna až 3. května.

Česko

V Česku je první máj tradičně chápán jako svátek zamilovaných a celý květen jako měsíc lásky. S tímto pojetím je tradičně spojena především noc předcházející prvnímu květnu zahrnující stavění a hlídání máje, vylévání cestiček z hašeného vápna smíšeného s vodou mezi domy milenců a malování vápnem srdcí a nápisů na jejich vrata.

Na první máj se také líbají zamilované páry pod rozkvetlým stromem. Podle etnografky Kláry Posekané se nejedná o starý zvyk, mohl vzniknout okolo počátku 20. století a pravděpodobně v městském prostředí, snad v souvislosti s Karlem Hynkem Máchou a Petřínem. Za vhodný strom bývá nejčastěji považována třešeň, višeň, jabloň či bříza.

V tento den či předcházející se také koná studentská slavnost majáles.

Spojené království

Ve Spojeném království se první máj slavil tradičně tancem mladých mužů a žen okolo májky a v některých venkovských oblastech je slaven dodnes. Oslavy zahrnovaly také průvod vedený dívkou zvolenou za Královnu máje, případně i chlapcem zvoleným Králem máje oděným v zelené symbolizující plodnost a jaro. Ve středověku bylo slavení tohoto svátku církví tolerováno, ale roku 1644 pod vlivem puritánů bylo stavění májek zakázáno. Po restauraci monarchie v roce 1660 však bylo jejich stavění obnoveno a v 19. století ještě získalo na popularitě. V téže době však oslavy ztratily zbytky svého předkřesťanského a plodnostního charakteru a tanec kolem máje se proměnil v dětskou hru.

Pesach

Židé na jaře slaví jeden ze svých hlavních svátků, Pesach. Jedná se zároveň o jeden z nejstarších svátků vůbec. Připomíná vyjití z otroctví a cestu ke svobodě; zároveň je oslavou probouzení půdy a země.

A teď ještě něco k této keši:

Keš se nachází na výchozích souřadnicích, ale jak už to tak u challenge keší bývá, k zalogování "found it" je potřeba nejdříve splnit výzvu... Pravidla challenge keší naleznete na geowiki.

Podmínka výzvy pro tuto keš je:

Najděte jednu keš každý den v jarním období. Jedná se o časový úsek od 20. března do 21. června a tak je nastaven i ověřovač. A proč to je zrovna takto se dočtete níže v listingu.

Nálezy nemusí být shromážděny do jednoho roku, ale započítávají se do všech let vaší geocacherské činnosti.

Kontrolu výzvy najdete zde. Pomocí tohoto odkazu a nebo snímku obrazovky prokažte, že jste výzvu dokončili.

Proč se střídají roční období?

Střídání ročních období je dáno sklonem Země. Ten se při obíhání kolem Slunce nemění, takže vždy jedna strana Země (severní, nebo jižní) je více nakloněna sluníčku a je na ní léto. Zatímco ta druhá je odkloněná a je tam zima. To je také důvodem, proč léto a zima je na jižní a severní polokouli vždy jindy.

Mezi základní milníky pak patří rovník a dva obratníky: Raka a Kozoroha. Tím, jak je zemská osa nakloněna, tak Slunce pomyslně během roku prochází prochází těmito rovnoběžkami a střídají se roční období.

• Pro severní polokouli platí (tedy pro nás): jaro začíná v březnu, když Slunce prochází tzv. jarní rovnodenností, léto začíná během letního slunovratu v červnu, podzim začíná při podzimní rovnodennosti v září a zima začíná během zimního slunovratu v prosinci.
• Pro jižní polokouli platí (tady například pro Austrálii): jaro začíná v září, poté léto v prosinci, podzim pak začíná v březnu a zima je od června.

Proč roční období začínají vždy jindy?

Víceméně se vžilo, že jaro začíná vždy 21. března, léto 21. června, podzim 21. září a zima 21. prosinci. Ve skutečnosti jsou ale data začátku astronomického ročního období proměnlivá, záleží totiž nejen na sklonu zemské osy, ale také na trajektorii oběhu Země kolem Slunce:

• začátek astronomického jara tak kolísá mezi 19. až 21. březnem.
• začátek astronomického léta je mezi 20. a 22. červnem,
• začátek astronomického podzimu je 22., nebo 23. září,
• a astronomická zima začíná 21., nebo 22. prosince.

Kromě astronomických ročních období rozlišujeme také tzv. meteorologické jaro, léto, podzim a zimu. V tomto případě platí, že:

• jaro začíná 1. března a končí 31. května, jarní měsíce jsou: březen, duben a květen,
• léto začíná 1. června a končí 31. srpna, letní měsíce jsou: červen, červenec a srpen,
• podzim začíná 1. září a končí 30. listopadu, podzimní měsíce jsou: září, říjen, listopad
• a zima začíná 1. prosince a končí 28. února (29. února), zimní měsíce jsou: prosinec, leden a únor.

A ještě můj kalendář ke dni založení výzvy, že i já splňuji.