BONUS LAB ADVENTURE - BENESOV NAD CERNOU-Osobnosti Mystery Cache

BONUS k LAB ADVENTURE Benešov nad Černou - Osobnosti minulosti

Krátká procházka obcí Benešov nad Černou věnovaná významným osobnostem, spojených s tímto místem. Pět zastávek vam ukáže i místa spojená s osobnostmi a vzděláním.

Karel Kozlík – zakladatel českých škol

*24. 9. 1899 ve Slavči   - †27. 11. 1976 v Českých Budějovicích

• Rodiče –otec Josef Kozlík (český řídící učitel) a matka Terezie.
• Vyrůstal ve Slavči u Trhových Svinů, měl sedm sourozenců - tři bratry a čtyři sestry.
• V roce 1918 odmaturoval na českobudějovickém státním gymnáziu.
• Poté zamířil na Vysočinu do vesničky Opatov na Humpolecku, kde rok pracoval na obecné škole jako výpomocný učitel.
• Po roce byl poslán do Německého Benešova (dnes Benešov nad Černou), kde byla Zemskou školní radou k 1. září 1920 zřízena jednotřídní obecná škola s českým vyučovacím jazykem. Do první české třídy bylo ve školním roce 1920/21 zapsáno 10 dívek a 7 chlapců.  Učitelský sbor kromě K. Kozlíka doplnila jeho sestra Marie Kozlíková (jako učitelka ručních prací), výuka římskokatolického náboženství byla svěřena českému vikáři Janu Suchanovi.
• Svou činorodostí ovlivnil i obce v okolí Benešova. S řídícím učitelem kaplické obecné školy Františkem Cinkem a děkanskoskalinským rolníkem Janem Kuldanem inicioval v roce 1922 založení české malotřídky ve Velkých Skalinách v hostinci čp. 6.Během roku se mu podařilo opatřit od M.VWitzanyho pozemek pro stavbu nové školy na západním okraji Velkých Skalin, kterou pak vystavěla stavební firma Stašek a syn z Trhových Svinů. Otevřena byla na konci srpna 1928, k 10. výročí vzniku ČSR.
• Za podpory Národní jednoty pošumavské (NJP), Okresní péče o mládež (OPM), Ústřední matice školské (ÚMŠ), Československého červeného kříže (ČsČK) a Vlastenecko-dobročinného spolku baráčníků (sám byl starostou benešovských baráčníků) organizoval mnoho společenských akcí.
• Veškerou práci a osvětovou činnost učitele Karla Kozlíka stvrdilo Ministerstvo školství a národní osvěty v Praze (MŠaNO) udělením učitelské definitivy v roce 1926, což pro něj byl významný služební a platový prvek, spojený s jistotou trvalého zaměstnání.
• Pro celkové postavení Čechů v Benešově měly značný význam obecní volby v roce 1927. Spojené české strany získaly 130 hlasů, a tím 4 mandáty v obecním jednadvacetičlenném zastupitelstvu; Kozlík se stal, jako jediný Čech, členem obecní rady. Z jeho iniciativy MŠaNO rozhodlo o zřízení české mateřské školy,do které začalo chodit 7 dětí.
• Několikeré osobní návštěvy Karla Kozlíka a členů místní školní rady v Praze přinesly výrazné změny. MŠaNO rozhodlo v roce 1935 zřídit v Benešově měšťanskou školu a 1. září 1936 do jejího prvního ročníku nastoupilo 27 dětí, které ukončily školu obecnou. Třída byla provizorně umístěna v budově, kde se nacházel obecní hostinec, ale ledy se pohnuly. Na podzim 1936 se sešla v Benešově početná komise, na níž architekt Jan Cuc z Prahy předložil návrh podoby nové budovy, kterou pak postavila firma Augustina Křížka z Vodňan. Měla už instalaci ústředního topení a tělocvična byla doplněna jevištěm.
• V červenci roku 1937 se podařilo získat prostorya finanční prostředky na zřízení expozitury (pobočky) benešovské školy v Klení. Z původně přihlášených 14 dětíse nakonec dostavily  4 děti, teprve po čase se jejich počet zvýšil na 7.
• Rok 1938 byl napjatý a nadmíru kritický. Měnili se učitelé, v květnu 1938 byla vyhlášena částečná mobilizace a povolaní muži museli narukovat do svých posádek. Agresivita příslušníků Henleinova Freikorpsu v pohraničí od počátku června 1938 nabrala na intenzitě. Předpokládané otevření nové školy 5. a 6. června 1938 muselo být odloženo na květen následujícího roku. 6. 6. 1938 se totiž v kraji objevil vůdce sudetských Němců Konrad Henlein. Druhá polovina září 1938 v Benešově znamenala plné náměstí praporů s hákovým křížem a 21. září pak došlo k obsazení nové české školy. V ní byli internováni někteří učitelé. S jistou dávkou štěstí a po překonání léčky, uchystané německými fanatiky, opustil Karel Kozlík Benešov.
• Byl zařazen jako nadbytečný učitel na české měšťance v Českých Budějovicích, kde působil do června 1940. Následně byl přeřazen,jako prozatímní ředitel, na českou hlavní (měšťanskou) školu do Zlivi.
• Poudálostech následujících po atentátu na Heydricha byl v roce 1942 označen za státně nespolehlivého a odeslán do předčasné penze.
• V roce 1944 byl v Českých Budějovicích zatčen a poslán do koncentračního tábora v Tvoršovicích u Bystřice, okres Benešov u Prahy.
• V květnových dnech 1945 se vrátil domů a stal se členem budějovické učitelské okresní odborové rady.
• Znalost pohraničí z předválečné doby přinesla Karlu Kozlíkovi 23. 5. 1945 velmi zodpovědnou a náročnou práci. Ministerstvo školství a osvěty (MŠO) ho jmenovalo „zmocněncem pro politický okres kaplický a okresním školním inspektorem tamtéž“. Dlouhé následující měsíce, prakticky až do roku 1947, získával učitele pro nově zakládané české školy v místech, kde se před válkou česky nevyučovalo. Jednalo se např.o Klení, Kuří, Velké Skaliny, Černé Údolí, Pohorskou Ves, Pohoří na Šumavě, Rychnov u Nových Hradů aj.
• Jeho činorodost, spojená a aktivním členstvím ve Svazu osvobozených politických vězňů (později Svazu protifašistických bojovníků - SPB), vyústila do členství v komunistické straně a nástupu do funkce prvního náměstka předsedy Okresního národního výboru v Kaplici.Roky 1948 a 1949 věnoval jako člen Okresního akčního výboru Národní fronty intenzívnímu prosazování idejí KSČ ve školství a politickému prověřování ředitelů škol.
• V letech 1949-1952 se stal krajským školním inspektorem.
• Od září 1952 řídil českokrumlovské gymnázium. Na vlastní žádost byl z této pozice uvolněn a odchází do Kaplice.
• Počátkem školního roku 1952/53 stál u zrodu nového školského subjektu v Kaplici – jedenáctileté střední školy.
• Jeho dlouholetá práce pro nové školství byla oceněna v roce 1957 titulem zasloužilý učitel a v červnu 1969 mu byl propůjčen Řád práce, který mu předal ministr školství.
• Svou životní cestu ukončil Karel Kozlík 27. listopadu 1976 v Českých Budějovicích ve věku 77 let.

MUDr. Walter Dick–první německý doktor Československa

*1. 6. 1899 v Německém Benešově - †10. 9. 1990 v Sankt Kanzianu

• Rodiče - MUDr. Theodor Dick (místní obvodní lékař) a Terezie, rozená Weilguny.
• Benešovský kaplan Anton Steinberger pokřtil chlapce, nejmladšího z pěti Dickových dětí, jmény Walter Karl.
• Vychodil benešovskou měšťanku, a protože se chtěl stát lesníkem, pokračoval ve studiu na německé reálce v Českých Budějovicích, kde 15. října 1917 odmaturoval.
• Poté narukoval jako jednoroční dobrovolník do rakousko-uherské armády k horským dělostřelcům.
• V listopadu 1918 se vrátil do rodného městečka a vstoupil do tzv. domobrany – Volkswehru,  vojensky organizovaného spolku odmítajícího připojit  pohraniční území do nové Republiky československé.
• Jednotky Volkswehru na Kaplicku utržily po obsazení Kaplice československým vojskem 3. prosince 1918 porážku, a W. Dick z obavy ze zatčení, uprchl do Lince.
• Po vyhlášení amnestie pro vojenské osoby prezidentem Masarykem se v červenci 1919 vrátil domů.
• V říjnu 1919 složil v Praze doplňující maturitu. Hned nato se přihlásil na pražské německé univerzitě ke studiu medicíny, které ukončil 25. března 1925, kdy byl promován lékařem všeobecné medicíny jako vůbec první německý student - medik po vzniku ČSR.Walter se rozhodl specializovat na chirurgii a postupně praktikoval u předních kapacit tohoto oboru.
• V roce 1934 se oženil. Jeho chotí se stala magistra farmacie Rosalie Weilguny, dcera benešovského lékárníka Franze Weilgunyho. Z jejich manželství vzešly postupně čtyři děti – Helga *1935, Erika *1936, Brigitte *1941 a Walter *1941 (stal se rovněž lékařem).
• V roce 1937 získal, vzhledem k nesporným lékařským kvalitám, státní stipendium na dlouhodobější stáž ve Švédsku.
• V březnu 1939 stál v čele pražské německé chirurgické kliniky. S příchodem nacistů do Prahy, přestože byl od dubna 1939 členem NSDAP, vedoucí pozici na klinice ztratil a byl převelen k Wehrmachtu.
• Po několika měsících ho nacistická správa poslala do české nemocnice Na Bulovce, aby tam řídil chirurgické oddělení.
• 27. května 1942právě sem přivezli zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, na kterého byl spáchán asi 30 minut předtím českými vlastenci atentát. Walter Dick byl přítomen prvnímu vyšetření a následnému chirurgickému zákroku. Reinhard Heydrich přes všechnu péči 4. 6. 1942 zemřel.
• Dick působil na Bulovce až do 7. května 1945, kdy byl zatčen a internován v jednom pražském sběrném táboře.
• Ještě v květnu se vrátilke své rodině do Benešova nad Černoua zajišťoval tam nezbytnou lékařskou péči.
• Během léta 1945 odešla manželka s dětmi k příbuzným do Vídně a W.Dick je v listopadu 1945 následoval.
• V lékařské praxi pokračoval v nemocnici v Badenu u Vídně, ale již během roku 1946 přešel do Zemské nemocnice v korutanském Klagenfurtu, kde působil až do roku 1951. Od tohoto roku vedl lékařskou chirurgickou praxi jako řádný profesor na lékařské fakultě v německém Kolíně nad Rýnem.
• Roku 1955 se celá rodina přestěhovala do Tübingenu, kde se stal emeritním profesorem a dvorním radou na tamní univerzitní klinice.
• Během své dlouholeté lékařské činnosti napsal prof. Dick deset odborných publikací o chirurgii a publikoval kolem sto padesáti článků v různých lékařských časopisech.
• V roce 1967 odešel do důchodu.
• Zemřel 10. září 1990 v Sankt Kanzianu v Korutanech ve věku 92 let. Jeho manželka Rosalie ho přežila o plných 15 let.

Jan Mayer – pilot RAF

*11.6.1918 v Německém Benešově - †11.1. 2013 v Chelmsford

• Absolvoval čtyři ročníky reálného gymnázia v Českých Budějovicích.
• V listopadu 1937 odešel k 3. leteckému pluku do Piešťan, kde absolvoval poddůstojnickou školu a pilotní výcvik. Ten ukončil v červnu 1938.
• Jako délesloužící pilot opustil vlast 10.8.1939. V listopadu téhož roku se hlásil u Náhradního tělesa čs. armády ve francouzském Agde a stal se členem zdejší letecké skupiny.
• Dne 6.6.1940 byl přemístěn do Bordeaux, odkud za necelých čtrnáct dnů odplul se skupinou vedenou pplk. Rosíkem do anglického Falmouthu (21.6.1940).
• V červenci 1940 byl přijat do RAF VR (Royal Air ForceVolunteerReserve), 15. 8.povýšen na četařea o čtyři měsíce později zahájil teoretickou přípravu ve středisku Babbacombe.
• Po elementárním výcviku na strojích TigerMoth ve Watchfieldu přešel v květnu 1941 do pokračovací pilotní školy v Hullavingtonu na stroje Miles Master. Operační výcvik absolvoval s kamarády Louckým, Liškutínem, Kopečkem a dalšími u 58. OTU v Grangemouthu na Spitfirech.
• V září 1941 přichází k 145. britské peruti v Cattericku.
• V listopadu 1941 je povolán k 312. peruti do Skotska, která se právě tehdy přezbrojovala z Hurricanů na Spitfiry. Začátkem roku 1942 pokračovala jednotka v dosavadní operační náplni, tj. hlídkách nad lodními konvoji, od jara pak zahájila bojové lety nad obsazeným územím. 1. 4. 1942 byl Jan Mayer povýšen na rotného.
• Stejně jako další, kteří létali na Spitfirech u 312. perutě, musel i on plnit službu tzv. kurýrního letadla, kterému se říkalo „kurýrní koloběžka“. S ním se sváželi piloti, kteří nouzově přistáli, a jejich stroj nebyl  provozuschopný. Nutno dodat, že to dělali celkem rádi, protože to bylo pomalé a bez bojového stresu.
• V hodnosti FlightSergeant Mayer, po dočasném vyloučení z létání ze zdravotních důvodů,nastoupil v září 1942 zpět k peruti a v prosinci začal působit u jednotky bojového výcviku stíhačů – 61. OTU jako instruktor na Spitfirech a Masterech.
• 8. října 1942 bylJan Mayer vyznamenánČeskoslovenskou medailí Za chrabrost před nepřítelem.
• 17. července 1943 uzavírá sňatek s Britkou Margaret M. Norfolk.
• V srpnu 1943 je v souvislosti se zvýšením kvalifikace odeslán do kursu vzdušného boje u Air Fighting and Development Unit na letiště Wittering.
• Absolvoval kurs pilotního instruktora na letišti Theale a od března 1945 zakotvil na dva měsíce u 57. OTU jako instruktor bojového výcviku na Spitfirech.
• 2. března 1945 mu bylo uděleno vyznamenání Star 1943-45.
• Poslední měsíce pobytu v Británii strávil u 312. perutě  a s ní se také zúčastnil pražské přehlídky v srpnu 1945.
• Do osvobozené vlasti se vrátil v hodnosti štábního rotmistra letectva v záloze.
• 1. 8. 1948 byl povýšen do hodnosti rotmistr letectva v záloze.
• Po únoru 1948 z Československa odešel zpět do Velké Británie a létal opět v RAF.
• Umírá 11.ledna 2013 v Chelmsford ve Velké Británii.

Pamětní deska v podloubí radnice v Českém Krumlově na náměstí Svornosti připomíná československé válečné letce z českokrumlovského regionu. Mezi osmi uvedenými nechybí ani benešovský rodák Jan Mayer

Josef Gangl – básník,spisovatel a herec

*25. 8. 1868 v Německém Benešově   - †6. 9. 1916 ve Vídni

• Rodiče - Johann Nepomuk Gangl (benešovský sedlák a hostinský) a Marie (rozená Kastlová).
• Příjmení Gangl se na Benešovsku (ve Valtéřově) vyskytovalo nejméně od roku 1770. Předkové matky Ganglové pak pocházeli z Velkých a Děkanských Skalin.
• Josef s později se narodivší Marií byli jedinými dětmi Ganglových, které se dožily dospělosti. Zbývající čtyři potomci zemřeli ještě před dosažením deseti roků věku.
• Josef, zvaný Pepi, byl po ukončení měšťanky poslán na gymnaziální studia do Českých Budějovic.Do té doby spadají jeho první básnické pokusy- už v šestnácti letech otiskl časopisecky své první verše. 
• Otcova nemoc však donutila mladého Ganglase po pouhém roce vrátit ze studií domů a pomáhat matce v hospodářství. Otcovou smrtí přešla péče o zachování rodinného majetku na syna kompletně. Hlavní náplní života Pepiho se ovšem nestala, sedlačení ani hostinská činnost jej nebavily a hospodářství spělo k úpadku.
• Ganglův hostinec se často stával centrem uměleckých debat, které vyvrcholily nápadem sehrát divadelní představení. Na motivy veselých výjevů ze života německých studentských spolků napsal během odpoledne hru „Boj o boudu“. Navrhl i kostýmy a dekorace a týden nato se ve Dvorském mlýně konalo představení.
• Pepiho přístup k životu byl plný protikladů a on hledal smíření a vyrovnání ve všeobjímající přírodě. Láskyplný vztah k lesům, horám a jejich obyvatelům se plně projevil v souboru povídek „Geschichtenaus dem Böhmerwald“, který s mimořádným ohlasem vyšel časopisecky v roce 1894. Později (r. 1907) se, s rozšířeným názvem  o„Am Ende der Welt“, dočkal i knižního vydání. Nadále se věnoval už jenom psaní rozsáhlých povídek (některé byly později označeny jako romány).
• 8. září 1903 přesídlil i se svou matkou do Vídně, a sice s vírou, že pobyt ve vídeňských uměleckých kruzích mu přinese úspěch a peníze. Prodejem zchudlého benešovského hospodářství získali peníze na koupi nového, i když nuzného obydlí.
• Takřka na dva roky se stal, pod uměleckým jménem Josef Götz-Gangl, výpomocným hercem několika vídeňských scén, včetně slavného Burgtheatru. Četné, avšak nevýznamné role mu přinášely jen nízké honoráře a nedávaly mu mnoho šancí trvaleji se prosadit na divadelních prknech.
• Vedle péče o těžce nemocnou matku se staral také o neteř Markétu, která zůstala po jeho zemřelé sestře Marii. Všichni třeli bídu s nouzí, a proto seJosef rozhodl v roce 1908 skončit s herectvím a naplno se věnovat pouze psaní. Tak začala poslední etapa jeho uměleckého života.
• Osud své rodiny vylíčil vrománu „Der letzteBaum“, který vyšel díky péči vydavatele Karla Mautha v německém Řeznu a následně také v Praze (1908). V českém prostředí se stal tento román nejznámějším z celé autorovy tvorby. Napsal ještě další díla, posledním pak byl v roce 1913 titul „Markus, der Tor“.
• Josef Gangl umírá umělecky zcela zapomenut 6. září 1916 ve věku pouhých osmačtyřiceti let.Pochován je na jednom z vídeňských hřbitovů (BaumgartnerFriedhof).
• Manželka Karolina, rodem také z Benešova, byla po roce 1945 odsunuta a 22. října 1954 zemřela po dlouhé nemoci v Geversbergu u Düsseldorfu.
• Na rodném domě Josefa Ganglav DeutschBeneschau (dnešní Benešov nad Černou) byla v září roku 1926 umístěnapamětní deska (která se však po roce 1945 ztratila). Místní odbor Böhmerwaldbundu připravil velkolepé dvoudenní oslavy (s výstavou, hudebním programem a krojovaným průvodem).
• Znovuobjevení jeho díla významně podpořil profesor německé pražské univerzity Gustav Jungbauerv roce 1930 v publikaci SudetendeutscheLebensbilder. Označil ho za nejvýznamnějšího literáta Šumavy, hned po Adalbertu Stifterovi.
• Vídeňský krajanský spolek Kaplitz-Hohenfurt-Gratzen (Kaplice-Vyšší Brod-Nové Hrady) připomněl 15. výročí Ganglova úmrtí v roce 1931 pamětní deskou na vídeňském domě, kde spisovatel naposledy žil. A od července 1933 nese jeho jméno jedna z vídeňských ulic.
• Významným připomenutím Ganglova rodového i duchovního spojení se Šumavou byla rovněž divadelní hra o něm, uvedená ve Vídni 29. dubna 1934, provázející celým jeho složitým životem.
• On, stejně jako mnozí další německy píšící umělci, vnímali Šumavu (Böhmerwald) jako široký lesnatý pás při zemské hranici, který končil na východě až v rovinatém Vitorazsku. Proto také nacházíme upomínku na Josefa Gangla na pamětní desce na vrcholu rakouského Mandelsteinu, kde jsou uvedena Ganglova slova „ In der GütteliegtdiegrössteBekehrungskraft – V dobrotě spočívá největší síla“.
• Josef Gangl byl nejplodnějším spisovatelem Novohradských hor na přelomu 19. a 20. století.

Stanislav Sasina - benešovský farář

*24. 4. 1920 v Předbořicích u Kovářova  - †30. 10. 2001 ve Verneřicích

„Zostávajte s Pánom Bohom a pozdravujte mi všetkých mojich milých Slovákov, čo sú na Slovensku, v Seredi i okolistejEurópe. Mal  som jich rád a budem jich mať rád, pokial žiť budem!“

(Stanislav Sasina, Veselí nad Lužnicí, 6. prosince 1991 ve filmu „Koly v plote“, natočeného Slovenskou televizí Bratislava v roce 1991)

• Stanislav Sasina pocházel z nábožensky založené rodiny. Po ukončení měšťanské školy v Petrovicích u Sedlčan pokračoval ve studiu na českobudějovickém Jirsíkově gymnáziu, kde roku 1939 odmaturoval.
• V listopadu téhož roku odešel do Říma, kde až do roku 1945 studoval filozofii a teologii.
• Po skončení války se vrátil do Československa. Kněžskou činnost vykonával dva roky v Písku a potom krátce v Trhových Svinech.
• Nucený odchod německého obyvatelstva z pohraničí měl mnoho aspektů. Na Benešovsko se při dosídlování přistěhovali v letech 1945-47 Slováci ze Slovenska a Rumunska, dále Maďaři, volyňští Češi i lidé z českého vnitrozemí. Mnozí byli římsko-katolického vyznání a bylo potřeba jim umožnit náboženský život.
• Na jaře 1948 byl páter Sasina vyslán českobudějovickým biskupem Josefem Hlouchem do Benešova vykonávat kněžskou službu jako náhrada za děkana Rudolfa Wastla, jenž se rozhodl počátkem roku 1948 dobrovolně odejít do zahraničí. Biskup mu přitom naznačil, že v pohraničí má církev velmi těžkou pozici a její boj s komunistickou mocí bude veden i v tom směru, že církev bude v místě napomáhat odchodu do zahraničí těm, které režim stíhal.Proto na Benešovsku postupně vznikla jakási síť spojenců.
• Působení na Benešovsku bylo časově velmi náročné, protože do obvodu děkanského úřadu patřilo na padesát obcí a osad, často od sebe značně vzdálených. Proto Sasina dostal k dispozici motocykl.Mladý kněz si brzy díky své laskavosti a ochotě získal v Benešově a okolí značnou oblibu. Jeho hluboký zájem o problémy věřících ho přivedl do těsných kontaktů s mnoha z nich. I s těmi, kteří se nehodlali s novými politickými poměry jen tak smířit. Dosti otevřeně se vyslovoval při kázáních i osobních setkáních s věřícími k místní situaci. Např. nesouhlasil s tím, aby o nedělních dopoledních, tedy v čase bohoslužeb, byly organizovány veřejné brigády občanů, na kterých se evidovala přítomnost. Také polemizoval s představiteli samosprávy o tom, proč by mělo pro všechny zemědělce být povinné členství v zemědělském družstvu.
• Neunikl pozornosti místních komunistů, a tak se o něm dověděla Státní bezpečnost (StB), která měla v průběhu října roku 1952připravený rozkaz k jeho zatčení.
• V poslední říjnový den za pomoci poštovního zaměstnance Ondřeje Haláčka a lesního dělníka Jana Endlweber a uprchl přes Černé Údolí do Gmündu.
• Odtud mu byl umožněn odjezd do Vatikánu. Pobýval v České papežské koleji Nepomucenum a později též pracoval v jedné farnosti.
• Po půl roce dostal zprávu (která byla nejspíš podvrhem), že umírá jeho matka. Zpráva homěla zřejmě utvrdit v názoru, že se musí co nejdřív vrátit do vlasti.
• Vybavenpokyny a špionážním vybavením (čtečkou mikrofilmů, šifrovacím klíčem, speciálnímikleštěmi aj.), podrobnými mapami pohraničí, kompasem, pistolí, kontaktními adresami, penězi a falešným občanským průkazemna jméno Josef Hácha, přešel v noci z 22. na 23. července 1953 do ČSR a nad ránem se objevil v Černém Údolí.
• Po neúspěšné žádosti u velešínského faráře Ladislava Vichrajej ukryl borovanský Karel Zikmund. Zde ho navštívila řada osob a postupně se rozvinula síť jeho spolupracovníků.
• Po udání tajným spolupracovníkem StB Aloisem Khodlem (krycí jméno Kazimír) byl 7. srpna 1953 zatčen. Následovalo zatčení dalších dvanácti lidí.
• 20. srpna byl eskortován z Českých Budějovic do státní věznice v Praze-Ruzyni.
• Ve dnech 18. a 19. prosince 1953 se konal v Praze před Státním soudem proces, v němž byl Stanislav Sasina odsouzen na 22 let a podstatnou část trestu pak vykonal v jáchymovských uranových dolech. Trest mu byl později zkrácen. Po propuštění z vězení byl nadále sledován (pod krycím jménem Sax) a předvoláván na Správu StB.
• Pracoval u Restaurací a jídelen Dobříš jako recepční v Kulturním domě Příbram.
• V soukromých bytech konal neveřejné a nepovolené bohoslužby.
• Později požádal neoficiální cestou Vatikán o zbavení celibátu a v roce 1977 se oženil s J. Hrdinovou.
• Přestěhoval se do Prahy a pracoval v družstvu invalidů Dipra jako brusič kamenů pro národní podnik Komenium.
• V roce 1991 mu byl vrácen státní souhlas k výkonu kněžské služby a stal se správcem děkanského kostela Svatého Kříže ve Veselí nad Lužnicí, kde působil až do roku 1995, kdy odešel do důchodu.
• Poté se odstěhoval do Verneřic na Lounsku a tam 30. října 2001 zemřel. Pochován byl na hřbitově ve svém rodišti.

Joan Brehms – výtvarník a scénograf - samostatná keš GC6CKAH  

*5. 7. 1907 v Liepāje (Libavě)  - †10. 1. 1995 v Českých Budějovicích

• Joan Brehms se narodil v Lotyšsku, v německojazyčné rodině lékaře; otec Oscar Theodor Brehms a matka Eleonore Shopie, rozená Joses. Sourozenci Oscar Robert Brehms, Hugo Oscar Brehms, Roland Oscar Brehms.

• Dva roky (1914-16) strávil s otcem na ruské frontě ve vojenském lazaretu.
• Během 1. a 2. světové války zažil léta nejistoty a běženství, ale i divadelní tvorby a studijních pobytů v Rusku, Finsku, Lotyšsku (roku 1925 ukončil maturitou studium na gymnáziu a začal pracovat v místní školské divadelní skupině), Polsku, Německu (vysokoškolské roky 1925/26 strávil studiem dějin umění v Jeně a sochařství v Erfurtu), Itálii, Jižní Americe,ale i v Protektorátu Čechy a Morava.
• V roce 1928 založil v Liepāje studentský divadelní spolek. Na přelomu 20. a 30. let působil jako scénograf v Německé činohře v Rize. Následovala řada německých divadel ve Vratislavi,  Břehu,  Brandeburgu, stal se krátce i šéfem Městského divadla v Bydhošti a vedoucím výpravy ve Státním divadle v Gdaňsku.
• Na podzim 1944 byla divadla zavřena a Brehms byl poslán na nucené práce do Berlína.
• Později pracoval na Slovensku. Po příchodu Rudé armády se k ní přihlásil jako překladatel a s armádou se pak dostal do jižních Čech. 
• Do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích vstoupil 8. června 1945 jako dělník. Na přelomu roku 1946/47 už začíná pracovat v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích jako divadelní výtvarník. Byl autorem mnoha scénických návrhů. Od roku 1945 do roku 1978 pracoval jako divadelní architekt, scénograf a šéf výpravy; v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích realizoval více než 350 inscenací.
• Československé občanství získal 14. 11. 1951.
• Celoživotně se věnoval překonání koncepce "kukátkového" divadla a řešil prostor jeviště propojený s hledištěm. Vymýšlel nové, originální koncepty pohyblivých divadelních budov a experimentoval i s uváděním divadla v autentických prostředích – na zámku, v klášteře, u sokolovny, na louce nebo třeba ve staré fabrice. Navrhlpřírodní divadla - Třeboň, Vodňany, Milevsko, Strakonice, Vimperk. Navrhoval kulturní domy s divadelním zařízením, zkoušel kruhové a jiné formy divadla. Scénicky řešil prostory v továrních halách i na venkově. Realizoval kruhové divadlo v Rajské zahradě dominikánského kláštera v Českých Budějovicích, navrhl a realizoval i kyvadlové dvojsměrné divadelní zařízení na Karlštejně.
• V roce 1958 byl realizován jeho návrh otáčivého hlediště v zámecké zahradě v Českém Krumlově. Premiéra inscenace Weisenbornovy komedie "Lofter" proběhla 9. června téhož roku.
• Roku 1962 navrhl novou divadelní budovu pro České Budějovice na Mariánském náměstí, jejíž stavba se i po položení základního kamene ovšem nakonec nerealizovala.
• Volný čas trávil v Jaroslavicích, kde si pořídili se ženou chatu. Tam se věnoval i své další vášni – krajinomalbě. Místo nad Vltavou bylo šťastným místem nejen pro Ženku, jak mu v divadle i doma říkali, ale i pro syna Martina z manželství s herečkou Martou Záhorovou, pro dceru Joanu, kterou měl s milovanou ženou Jitkou Tůmovou, i pro Jitčiny syny Michala a Jiřího.
• Se svou ženou Jitkou dlouho hledali místo pro život, dům pro práci i odpočinek. Od roku 1975 se jím stal Benešov nad Černou. Zde strávil dalších 20 krásných roků života. Blízko přírodě, kterou měl rád. V kamenném domě, který stačil částečně přetvořit k obrazu svému a kde se tak krásně poslouchala hudba. Jeho „přátelé“, velikáni hudebního prostoru - Dvořák, Beethoven, Sibelius, Mozart, Karajan, Bernstein - byli vítanými hosty v domě v Dvořákově ulici 58. Joan Brehms byl vášnivý muž, plnými doušky pil život a nemarnil čas. Vášnivě miloval divadlo, kterému dal vše, co mohl, miloval ženy, auta, krásu, hudbu. Byl celým mužem; dle mého názoru poslední kníže.
• Touha po moři a cestách přivedla Joana Brehmse do míst, které na sklonku života miloval. Jelza, ostrov Hvar, vesnička Pitve, místa plná levandulové vůně, divoké přírody a moře. Několikrát se na tato místa vracel s vytrvalostí jemu vlastní. Lodivod Žeňka a věrný Pátek Jitka překonávali cestu přes Maďarsko, Grubišno Polje, Sarajevo, Dubrovník, Korčulu – hledali a v náhodných setkáních nacházeli přátelství, krásná a divoká místa jižní Evropy, stopy zaniklé římské kultury. Oba šťastni, zaznamenávali své prožitky barvou či perem.
• Svým dílem se trvale zapsal do dějin divadelního výtvarnictví, světová scénografická literatura jej řadí mezi přední světové scénografy.
• Zemřel 10. listopadu 1995 v Českých Budějovicích ve věku 88 let. Benešovský hřbitov je místem, kde Joan Brehms odpočívá.

         K vlastní keši N48° 4A.X' E14° 3D.Y'     X =   B  C (A+1)  Y= E 0 0       viz LAB