Vedle strachu ze stísněných prostor existuje i strach z prostor otevřených. Pod tímto si nejčastěji představíme pojem "agorafobie". Tento v sobě ale zahrnuje obecnější situace - zjednodušeně se dá vysvětlit jako strach z veřejných prostor a míst, kde není hned po ruce případná pomoc.
Jsou místa či okamžiky, při kterých sami máme... Možná ne přímo strach, ale nějaký pocit vlastní bezvýznamnosti, či nicotnosti. Uvědomnění, že jsou věci, se kterými těžko jako jedinci pohneme. Třeba různé krajiny s rozhledem, velkolepé stavby nebo hvězdná obloha.
Možná se psychické obtíže s rozsáhlými prostory začnou silněji projevovat častěji v budoucnosti, až se bude běžně létat vesmírem, protože co je to jiného než hodně velký otevřený prostor. Prozatím nám však musí stačit prostory, které nacházíme na Zemi, a se kterými většina lidí s potíže nemá. Ale i přesto v takových místech mohou číhat nebezpečí, které strachu nahrávají. Když pomineme pověstné blesky z čistého nebe, tak takovým základním je prostě fakt, že se není v případě blížícího se nebezpečí - představovaného třeba různými nájezdníky - kam schovat, a možnost úniku by zahrnovala jen boj nebo doufání, že zvládnete utíkat rychleji.
V našich podmínkách se na většině míst nájezdníků tolik bát naštěstí nemusíme - možná občas nějakého cvoka. Ale před druhým nebezpečím se vyplatí mít na pozoru. Je jím největší nestíněný termojaderný reaktor sluneční soustavy, zvaný Sol, či prostě Slunce. Zvláště v letních měsících dává svým žárem zabrat a při neopatrnosti může způsobit spálení, úžeh (přehřátí mozku přímým svícením na hlavu) nebo úpal (přehřátí organismu, když už nezvládá regulovat vlastní teplotu).
Z pohledu mytologie a nadpřirozena se dá najít pár bytostí, které by byly nejděsivější právě v otevřeném prostoru, i když s ním nejsou přímo jmenovány. Třeba známý pták Noh, který dokáže odletět s dospělým člověkem, nebo jeho předobraz pták Ruch (v angličtině Roc), který dle legend dokáže odletět i se slonem. Z účinků žáru Slunce pak vznikala slovanská představa jisté posvátnosti poledne, kdy měl být klid a nemělo se pracovat. Společně s ní se zrodila i varující personifikace v podobě polednice, která si pak odnášela ty, kteří to porušovali - nebo alespoň, podle jedné modernější interpretace, jim vychlastávala všechny zásoby ve spíži (a těžko říct, co je horší ☺)
A co keš?
Na úvodních souřadnicích není, je tam lavička s příjemným rozhledem, na které se dá zamyslet, luštit a počítat z krátkého vyprávění.
U této lavičky se prý po dlouhé době náhodou sešly polednice se svou sestřenkou klekánicí. Společně zavzpomínaly na staré časy a zanadávaly si na moderní poměry. Jak si na ně už nikdo skoro nevzpomene, nanejvýš v nějakých kulturních narážkách, a nevolá na nezvedníky. Jak už málokdo pracuje v poledne tak úporně, jak by měl, a tak uniká jejich pozornosti. A jim se kvůli tomu všemu nedaří plnit kvóty.
Nakonec vymyslely, že změní taktiku, a místo namátkového procházení se zaměří na sledování předem vytipovaných osob. Že si je zkusí vymámit od toho nového, ale věrohodného, arbitra zlobivosti, svatého Mikuláše, nebo jeho podřízených. Ale zároveň si domluvily, že si navzájem nepůjdou po stejných osobách. Jen jak to vymyslet, když se tak často nesetkávají? Rozhodly se vést seznam psaný, kam každá připíše jméno, koho bude zrovna sledovat. Seznam uloží na místo, které je vzdálené co by se slunko posunulo za 4,604 sekund, kdyby se posunovalo ze západu na východ a co by měsíc doputoval za 3,78 sekund, kdyby putoval z jihu na sever.
A povídá se, že neřeší jak se zápisy na seznamu objevily, takže kdo seznam najde a sám se zapíše, ten bude mít od obou klid.