Slovo cenzura pochází z latinského censor, což byl úředník, který měl za úkol sčítání obyvatel a dohlížení na morálku.
Cenzura ve smyslu, v jakém ji chápeme dnes, je kontrola a omezování sdělování informací hromadnými sdělovacími prostředky, obvykle tiskem či dalšími veřejnými médii, veřejnými proslovy, dopisy a podobně. Může být prováděna státem nebo jinými subjekty. Slouží pro udržení státního zřízení a integrity státu, a proto střeží uchování státní ideologie, státního či vojenského tajemství. Je využívána k prosazování společenských, stranických či jiných skupinových zájmů.
Cenzura se nezrodila až v totalitních režimech 20. století. Její historie je mnohem, mnohem starší. Už krátce po vynálezu knihtisku zlatníkem Johanesem Gutenbergem koncem první poloviny 15. století ustavil roku 1486 mohučský biskup cenzurní úřad. A od té doby provází cenzura – tedy nástroj k ovládnutí lidí zamlčováním faktů a či šířením dezinformací – nejen knihtisk, ale všechna postupně vznikající média.
Za metternichovského a pak bachovského Rakouska měla cenzura vícero podob a zdrojů. Například informace ze zahraničí se cedily hned na státním kancléřství, které rozhodovalo, co se uveřejní a co ne. Za domácí zprávy odpovídalo policejní presidium. Všechny novinové příspěvky soukromníků a nezávislých autorů podléhaly schvalovacímu řízení. Novinové články se cenzorovi předkládaly v obtazích, a to do dvanácté hodiny polední den před vydáním. Zásahy cenzora viděl pak už jenom tiskař, nikoli autor. Cenzor mohl do textů zasahovat podle libosti. Když nesouhlasil s divadelní recenzí, ve které se tvrdilo, že „slečna Bauerová se včera nelíbila,“ škrtl příslušné ne, takže herečka se líbila a podepsaný recenzent mohl jen mlčet. Jindy cenzor škrtl – jako například v Schillerově dramatu Valdštejn – jako nemravnou větu „měla bílá a plná ňadra,“ aby ji nahradil vhodnějším popisem: „byla zepředu pěkně rostlá.“ Cenzura knih byla z formálního hlediska dosti přísná, navíc těžkopádně pomalá, a zdálo se, že před ní není úniku. Každý autor musel své dílo předložit k cenzuře ve dvou rukopisných vyhotoveních, což při neexistenci jakékoli rozmnožovací techniky bylo samo o sobě dost nákladné. Žádný povinný či úředně stanovený termín vyřízení záležitosti přitom neexistoval. Závažnější rukopisy se k posouzení posílaly do Vídně. A cenzor, to byl všemocný pán. Pokud se mu nějaký rukopis nelíbil, založil ho do přihrádky třeba i na několik let, aniž měl autor právo námitek či dotazů.
Za první republiky stát cenzuroval obsah vydávaných deníků a zakazoval publikaci informací, článků podrobujících kritice některé policejní akce a zájmové oblasti politiky státu. Cenzurovány byly proto také divadelní hry a kulturní produkce, pokud byl jejich obsah zaměřen kriticky proti subjektům, které chtěl stát z politických či diplomatických důvodů před kritikou hájit – například cenzura protifašistických divadelních představení Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce a Jana Wericha z důvodu státního zájmu na udržení dobrých vztahů a vyhnutí se konfliktům s Německem po nástupu nacistů k moci.
V období Protektorátu byl výrazně rozšířen rozsah zakázané literatury postupně až na čtyři tisíce literárních děl českých i zahraničních. Od roku 1941 rostl počet děl, jejichž vydání bylo zakázáno. Úplným zákazem vydávání byli postiženi nejen židovští spisovatelé a němečtí exulanti, levicoví a marxističtí autoři, ale i řada dalších jako Jaroslav Hašek, František Langer či dokonce některá díla Jindřicha Šimona Baara. V květnu 1945 obsahoval seznam zakázaných autorů 97 českých spisovatelů. Z veřejných knihoven bylo v období 1940–1943 odstraněno přes 2 miliony svazků. Přibližně 3 miliony jich byly zabaveny vydavatelům a knihkupcům. Ve školách se cenzura projevovala začerňováním a přelepováním textů v čítankách.
V době komunistického režimu v Československu měla cenzuru na starosti Hlavní správa tiskového dohledu (1953–1966). HSTD měla pod správou cenzory, plnomocníky, kteří vykonávali předběžnou cenzuru v každé redakci oficiálního periodika. Jedna třetina všech cenzorů měla přitom dokončené pouze základní vzdělání. Poté byla přejmenována na Ústřední publikační správu (1966–1968) a nakonec Úřad pro tisk a informace (1968–1989).
Kromě tištěných periodik byl cenzurován i rozhlas, televizní vysílání či poštovní zásilky. Některé knihy byly vydávány v pozměněném znění, Hrabalova kniha Poupata (1970) šla do stoupy, kniha Příliš hlučná samota byla šířena postupně ve třech různých verzích. Cenzura byla oficiálně zrušena novelou tiskového zákona v roce 1968 (během pražského jara), po sovětské invazi do Československa ovšem neoficiálně (v následné formě) pokračovala až do roku 1989.
Po roce 1989 pak docházelo k cenzuře z důvodu snahy po tzv. politické korektnosti. Např. v knize Bohumila Říhy Honzíkova cesta byly odstraněny zmínky o družstevním vajíčku, výprasku nebo obezitě. Mediální rozruch vyvolala také snaha vyřadit Ladovu knihu Kocour Mikeš ze školní výuky kvůli zobrazování Romů jako zločinců z roku 2010.
Jak na keš:
Vžijte se do role šíleného cenzora se základním vzděláním, který v roce 1949 v zachráněných obtazích sazby vydání z roku 1939 (přece to nebudeme sázet znovu, když tu práci už zaplatil kapitalista Borový a strana a vláda to může jen využít) rediguje místa, která se pro dnešního dělníka a rolníka směřujícího na cestě k socialismu a komunismu nehodí a zbytečně by odvracela jeho mysl od lepších a šťastnějších zítřků. Práce je to nelehká a míst k úpravě je mnoho. Pohleďte na ukázku – spisovatel měl dokonce tu drzost, že tuto část nazval Svátek. Ano, mnoho slov této knihy bylo třeba vymýtit a vyklučit…
SVÁTEK
... Ale já naschvál nebudu opěvat svátek XXXXXXX, nýbrž svátek soukromého vlastnictví; a nebude-li zrovna pršet, tu jej jistě budu oslavovat sedě na bobku a říkaje: „Počkej, já ti přisypu drobet rašeliny, a tuhleten výhonek ti uříznu; a ty bys chtěla hlouběji do země, viď?“ A tařička XXXXXXX řekne, že by chtěla, a já ji zasadím hlouběji do země. Neboť toto je má půda zkropená potem a krví, a to doslovně; neboť když člověk uřezává větvičku nebo výhonek, musí se skoro vždycky říznout do prstu, jenž je také jenom větvička nebo výhonek. Člověk, který má zahrádku, se neodvolatelně stává soukromým vlastníkem; pak mu na ní neroste růžička, nýbrž jeho růžička; pak nevidí a nekonstatuje, že už kvetou třešně, nýbrž že kvetou XXXXXXX jeho třešně. Člověk, který je vlastníkem, nabývá jisté vzájemnosti s bližními, například co se týče počasí; tu říká, že „už by nám nemělo pršet“ nebo že „nám pěkně zamoklo“. Krom toho nabývá jakési neméně silné výlučnosti; shledává, že sousedovy stromky jsou roští a košťata na rozdíl od jeho vlastních stromků; nebo vidí, že tahle kdoule by se dělala XXXXXXX na jeho zahradě než na zahradě sousedově, a tak dále. Je tedy pravda, že soukromé vlastnictví vyvolává jisté třídní a kolektivní zájmy, například co se tyče počasí; ale je stejně pravda, že XXXXXXX strašně silné pudy sobecké, soukromopodnikatelské a majitelské. Není pochyby, že by člověk šel do boje za svou pravdu, ale ještě ochotněji a divočeji by šel do boje za svou zahrádku. Člověk, který je majitelem několika sáhů půdy a něco na nich pěstuje, se opravdu stává tvorem jaksi konzervativním, neboť je závislý na tisíciletých přírodních zákonech; dělej co dělej, žádná revoluce mu neurychlí dobu klíčení a nedá kvést šeříku před květnem; tu tedy se člověk umoudří a podřídí se zákonům a zvyklostem.
Tobě pak, zvonečku alpský, vyhloubím hlubší lůžko. Práce! I tomuto piplání v prsti můžeš říkat práce, neboť, povídám, namůžeš si přitom hřbet i kolena. Avšak nezáleží na práci, nýbrž na zvonečku; neděláš práci proto, že práce je krásná, nebo že šlechtí, nebo že je zdravá, nýbrž děláš ji proto, aby zvoneček kvetl a XXXXXXX se rozrůstal v polštář. Kdybys chtěl něco slavit, nemohl bys oslavovat tuto svou práci, nýbrž zvoneček nebo lomikámen, pro které to děláš. A kdybys místo psaní článků a knížek stál u stavu nebo u soustruhu, nedělal bys tu práci proto, že je to práce, nýbrž XXXXXXX proto, že budeš za to mít uzené s hrachem, nebo proto, že máš hromadu dětí a že chceš být živ. A proto měl bys dnes oslavovat uzené s hrachem, děti a život, všecko to, co za svou XXXXXXX práci kupuješ a za co svou prací platíš. Nebo bys měl oslavovat to, co svou prací uděláš. Cestáři by neměli oslavovat jenom svou práci, nýbrž silnice, které z ní vyrostly; XXXXXXX textiláci by měli v den svátku práce oslavovat hlavně kilometry cvilinku a kanafasu, které vysoukali z mašin. Říká se tomu svátek práce, a nikoli svátek výkonu; a přece člověk by měl být spíše pyšný na to, co vykonal, než na to, že vůbec pracoval.
Ptal jsem se kohosi, kdo navštívil nebožtíka Tolstého, jaké XXXXXXX boty, které si Tolstoj sám ušil. Prý byly ukrutně špatné. Dělá-li člověk práci, má ji dělat buď proto, že ho XXXXXXX baví, nebo proto, že to dovede, nebo konečně proto, aby se uživil; ale šít si boty ze zásady, pracovat ze zásady a ze ctnosti, znamená dělat práci, která za mnoho nestojí. Čekal bych, že svátek práce bude vrcholit velebením té XXXXXXX šikovnosti a všech fortelů, kterými vládnou, XXXXXXX dovedou vzít práci za pravý konec. Kdybychom dnes oslavovali čímany a chlapíky všech zemí, dopadl by tento den XXXXXXX vesele; byl by to skutečný svátek, poutní den života, svátek všech správných hochů –
Dobrá, avšak tento svátek práce XXXXXXX den vážný a přísný. Nic si z toho nedělej, maličký kvítku jarního floxu, a rozevři svůj první růžový kalich.
A představte si ten nevděk! Poté, co jste celé to složité dílo pečlivě přeslabikovali a dokonce ho na mnoha místech pročistili, takže bylo mnohem lepší, než ho původně napsal ten prohnilý buržoazní spisovatel, tak nejen že tu knížku úplně stáhli z edičního plánu, ale vás poslali z teplé kanceláře zpátky do lomu – a navíc, když pak ta knížka v roce 1957 přece jen vyšla, vaše pracné a důmyslné opravy do ní vůbec nepromítli!