Ajvajovat se musí
.
Ajvajovat se musí, to jim řeknu, a když se jim to nelíbí, tak jdou ode mě, tak o nich nestojím a taky jim neřeknu vůbec nic, protože bez ajvajování to na tomto světě nejde. Ajvajovat se musí, protože to člověku ulehčuje, ale taky proto, že Žid nikdy nesmí ukázat, že je mu moc dobře, protože hned by bylo zase zle a to není žádná pověra, ale fakt. Ze všeho nejvíc nenávidí antisemiti spokojeného Žida a hned řeknou, že na tom je vidět, že Židi se mají lépe než ostatní lidi a neodskáče to ten jediný Žid, který zapomněl ajvajovat, ale hned celá kehila nebo, chraň Bůh, všichni Židi vůbec, proto se musí ajvajovat.
Jako Abeles, když jel ve vlaku. Jeden moc hodnej pán, gój, ale opravdu moc hodnej pán, jel v noci z Prahy do Bratislavy, a protože ten hodnej pán měl druhý den mít v Bratislavě moc důležitý jednání, tak si zakoupil místenku pro lůžkový vůz, aby se jako vyspal. A všechno by bylo dobře, kdyby to lůžko nad ním neměl Abeles. Ostatně proč by si Abeles také nemohl koupit lístek pro lůžkový vůz? Copak je něco horšího než jiný lidi, když na to má! Oni mu na to nepřidali a já taky ne. Jenomže Abeles se toho dne moc honil, měl moc velký spěch. A možná, že neměl, možná, že jen dělal, že se honí, aby ostatní Židi viděli, jak se honí a aby si mysleli, že Abeles dělá veliké kšefty, zatímco on se jenom honil, aby si oni mysleli, že je dělá a že se mu točí obchod.
.
No, zkrátka, Abeles přišel na to nádraží na poslední okamžik celý uřícený, když ten hodnej pán už ležel svlečený na tom spodním lůžku a skoro spal. Abeles si vlezl do prvního patra, ale sotva ležel, tak ho přepadla hrozná žízeň. Tak začal přemýšlet, jak on k tomu přijde, že se celý den honí a teď se ani nemá čeho napít. Pomyslel si: „Jako u dubu tu budu celou cestu ležet s žízní velikou, převelikou. Naše mladá taky měla žízeň, ale jak ta Katka jela, když se napila! On ten její Olda vidí divadlo, když má žízeň, to já z žízně šilhám!“
No prostě tak hrozná žízeň ho přepadla, že začal ajvajovat: „Ajajajaj, jakou já mám žízeň!“ a pořád o té žízni, a stále, a pořád, takže ten hodný pán na spodním lůžku nemohl usnout. No mohl byste vy spát, když začne Abeles, jaksepatří ajvajovat? Já ne! Tak si řekl, ten hodnej pán, ať jsem škodnej. Kdybych neusnul a zaplatil to lůžko jen zbůhdarma, byl bych ještě víc škodnej.
To si tedy řekl ten hodnej pán a sáhl po své polní láhvi, ve které měl vodu a podal tu vodu Abelesovi na horním lůžku. Viděj, jakej to byl hodnej pán, Židovi dal napít! Abeles se napil, to se ví, že poděkoval a chvilku bylo ticho. Ale ta voda udělala Abelesovi tak dobře, že mu to nedalo a proto začal znova: „Ajajaj, jakou já měl žízeň, ojojoj jakou já jsem měl žízeň, ojojojojoj jakou já jsem měl žízeň!“ a pořád slastně sténal až do Bratislavy.
Jó, milej zlatej, ajvajovat se musí!
.
.