Vítám Vás na bonusové kešce k lineární sérii labkeší Poslední bitva věnované poslednímu bojovému konfliktu II.světové války na evropském území. Vlastně v tomto případě proběhlém již po jejím skončení. K pohodlnému odlovu této krabičky bude třeba navštívit místa labkeší a splnit úkoly v nich zadané. Listening téhle keše Vám bude během cesty průvodcem. Nezbytnou aplikaci pro postup si můžete stáhnout na Google Play nebo App Store.
Kapitulační protokoly podepsali němečtí zástupci již 7.5.1945, aby v platnost vstoupily v den následující, ale v Čechách mír ještě nebyl. Pražské povstání s podporou Ruské osvobozenecké armády zabránilo v Praze nejhoršímu, tj.jejímu zničení. Nacističtí velitelé „předali“ vzhledem k situaci moc do rukou Pražanů, ale tím to pro Němce neskončilo. Bojovali ještě o vlastní přežití a svou budoucnost a ta od blížící se Rudé armády nevypadala vůbec optimisticky. A zajetí armádou americkou jim dávalo jakous naději na lepší zacházení a šanci na vyjednávání a spravedlivější soudy. A tak nerespektovali podmínky kapitulace, totiž „zůstat stát“, tam kde se v čase jejího vstupu v platnost nacházeli, a prchali k Američanům, na jihozápad a na jih.
A tak, když 9.5.1945 dorazila do našeho hlavního města Rudá armáda, velká část německého obyvatelstva a armády již Prahu opustila. Celá Evropa již slavila konec největšího vojenského konfliktu v dějinách. I tady v regionu dýchala svoboda, ale dohráno tu ještě bohužel nebylo. Do skutečného míru a klidu zbraní na Příbramsku přibyly ještě řady zemřelých. Ustupující německá armáda tudy mířila k jihu, k demarkační linii. Ale ta se pro ně poměrně rychle uzavírala, tak i proto si vybíjela svou frustraci na místním obyvatelstvu, ať už zbytečnými masakry v Březnici, nebo právě tady podél Strakonické silnice na cestě k Čimelicím, kde již od 6.května 1945„stáli“ Američané.
Když totiž došlo k uzávěře vstupu za demarkační čáru, část příchozích vojáků a s nimi táhnoucí německé obyvatelstvo se rozeselo po polích a lesích u Rakovic a Čimelic i severněji, a postup dalších osob od Prahy se zpomalil, až zastavil. Na příkaz velícího důstojníka SS pro protektorát Čechy a Morava, kterým byl Carl von Pückler-Burghaus, zadní voj ustupující armády z Prahy, východních Čech i z Benešovského výcvikového prostoru SS svůj postup přerušil a vybudoval si svůj opěrný bod právě zde u Milína. A připravoval se tady na svojí poslední bitvu.
Než získáme potřebné indicie pro vyřešení a odlovení této krabičky, trochu se projdeme. Obkroužíme schůdnou část tehdejšího bojiště a cestou se zastavíme na pár zásadních místech a na další upozorníme. Pokud přijedete na „startovní pozici“ autem, bude nejvýhodnější zaparkovat na parkingu u Milínského hřbitova, případně u Památníku bitvy (Památníku vítězství). Silnice, po které jste před hřbitov přijeli, je původní „starou“ Strakonickou, po které právě od severu směřovala německá armáda a obyvatelstvo přes Milín dále k jihu. Silnice dnes vypadá, že má svoje časy za sebou, a že její zbytek slouží pouze k obsluze hřbitova a k přístupu k památníku, ale není tomu úplně tak. S budováním dálnice D4 bude (pokud jsem plány dobře pochopil) opravena a bude sloužit jako vedlejší silnice paralelní s proudy D4. Zřejmě tedy i první úsek naší cesty od hřbitova za pokladem a labkešemi v budoucnu povede po této silnici, rozhodně pak podél ní. Dnes se ještě můžeme projít příjemnou procházkou od parkoviště po zanedbané silničce a následně po polní cestě.
Ale zatím jsme na parkingu před milínským hřbitovem. Podíváme-li se odsud k východu, vidíme kousek před sebou první pozůstatek válečných vzpomínek. Kříž. Nesouvisí tentokrát ještě s Poslední bitvou, ale upomíná na útok letky hloubkařů na civilní nákladní automobil s osádkou sedmi lidí. Část nákladu, která čítala i čtyři sudy s benzinem, přispěla k umocnění neštěstí. Stalo se 15.února 1945. Místo u kříže využijeme ještě z jiných důvodů. Zadíváte-li se na pod vámi probíhající silnici a pak k jihu, kde spatříte její přemostění, tak zhruba v těchto místech si v tehdejších dnech, když se zastavil postup jejich zadního voje k jihu, německá vojska vybudovala svůj tábor.
Po obhlídce situace můžeme vyrazit k severu. Po proudu času. Památník vítězství necháme zatím po levé ruce bez povšimnutí, neb se k němu ještě v průběhu cesty vrátíme.
Po proudu času, ale proti proudu ustupujících Němců, míříme k první zastávce putování, kde nás labkeš seznámí s osudem Václava Šplíchala z Buku.
Neméně tragický osud potkal i jeho sousedy z vesnice. Buk je nevelká vesnička ani ne 500 metrů na severovýchod od pomníčku Václava Šplíchala. Tři dny po německá kapitulaci, 11.5.1945, odsud odvlekla jednotka Waffen-SS italského legionáře Richarda Štěpána a jeho dva syny za to, že u svého domku vztyčili československou vlajku. Richarda Štěpána zavraždili na půlce cesty mezi milínským hřbitovem a obcí. Syny Jiřího a Vladimíra chtěli prý využít jako rukojmí při vyjednávání, ale oba je nakonec umučili a zastřelili v Kojetínském lese. I zde na jejich památku stojí už trošku omšelejší pomníček. Stejný osud tu u Milína potkal i 70-ti letého Václava Zelenku z Paliva.
Od prvního labzastavení pokračujeme cestou mezi poli k západu kolem zalesněného vršku Levín, směřujeme do obce Konětopy. Před sebou můžeme na horizontu vidět kromě kopce Vojna, vršky Brd a před nimi nápadné odvaly uranových šachet. Po levé ruce pak za lesíky vyčuhující báň slivického kostelíka. Dělí nás od něj i louky a pár lánů polí. Nejsou to obyčejná pole (ani obyčejné lesy), jsou to bitevní pole (a bitevní lesy), tady probíhaly střety mezi partyzány posílenými o místní, a vojsky SS. Tady zahynuly v boji jedny z posledních obětí 2.světové války u nás.
Z Konětop na Slivici se trošku protáhneme výstupem, po silničce toho tu tolik ale nejezdí. Alejí vlevo od silnice chodívali místní na bohoslužby do slivického kostela, stejně jako tudy putovaly pohřební průvody. Slivický kostel a slivická farnost byla správní pro hodně široké okolí. Ale ještě než dojdeme ke kostelu, zastavíme se kousek před zdmi jeho hřbitova. Na wp, kde také splníme otázku z labky, můžeme vzpomenout u památníku na padlé v posledních dnech konfliktů. Některá jména na stéle už známe – Václav Zelenka, Jiří, Vladimír a Richard Štěpánovi. Také je tu zaznamenán Václav Šplíchal. A dále jsou zde připomenuta jména padlých již ve vlastních ozbrojených bojích, jména „Slivických bojovníků“.
Nacisti měli dost času se na střetnutí připravit. Příkazy z jejich velení zněly jasně. Veškerou těžkou techniku, kterou zde zadní voje nacistické armády disponovaly, rozmístit v kotlině od Buku k Milínu, hlavní síly útoku pak soustředit na linii mezi Buk a Slivici, resp.milínské nádraží a kopec Kozí vrch. Na rychlo budovali zákopy a mnozí pěšáci se ukryli na okrajích lesa s výhledem do krajiny. A tak, když do jejich perimetru (navíc za denního světla) vstoupili bojovníci od Příbrami, měli velkou výhodu.
Miloslav Fürst Josef Molcar Josef Oktábec
Když se v Příbrami rozkřiklo, že se Rudá armáda blíží k městu, vydala se iniciativní partyzánská skupina přes Lešetice k Slivici, s představou, že zde u Milína pomůže odzbrojit zadní voj ustupující německé armády. Částečně se sice jednalo o partyzány ze skupiny „Smrt fašismu“ kapitána Olesinského s jistými zkušenostmi z boje, ale u členů revoluční národní gardy už to tak slavné nebylo. A když se k nim během cesty přidávali místní a v literatuře povšechně zmiňovaní „horkokrevní mladící ze Slivice“, převládlo zjevně nadšení nad opatrností a ostražitostí. Na místo dorazili v odpoledních hodinách a v okamžiku, kdy se dostali do palebného pásma nepřítele, byli pro něj pohodlnými terči a zaznamenali tak citelné ztráty. Od kraje lesa za pomníkem na Slivici, se můžeme rozhlédnout na část bitevního pole. V pozadí vidíme zalesněný Levín a pod ním cestu mezi poli, po které jsme přišli. Po pravé ruce nejbližším lesíkem je Farský lesík. Tady všude se bojovalo...
Němci stříleli i po parlamentářích a používali i další zákeřnosti, vzpomínky Petra Hoška z Příbrami cituji zde i v jedné z labkeší : „Mávali bílým praporem, že budou vyjednávat. Naši tedy také poslali skupinu vyjednavačů s bílým praporem, ale Němci celou skupinu postříleli. To bylo poblíž rybníčka za slivickou farou" (Farský rybník ve Farském lesíku).
František Krejčí
A příbramský partyzán Emanuel Marek dodával, že nemohli pod palbou ani pomoci zraněným a ještě žijícím spolubojovníkům nacházejícím se třeba jen pár desítek metrů daleko. To byl právě osud Josefa Paula, jehož jméno si také můžeme přečíst na slivickém památníku… Za ním, do míst jeho skonu, nás dovede další navazující labkeš. Farský lesík, Farský rybníček….
Pokud ještě nemáte obejitou a odlovenou kešku Poslední výstřel GC12C7W, odečtěte si zde na památníku indicie pro jednu stg. A na druhou (tedy skutečnou první stg) si můžete odskočit cestou. Na slivický hřbitov k severní kostelní zdi. Kolem brány na hřbitov (na jižní straně areálu) je vhodné postupovat k další labkeši. A dále k hlavní silnici Příbram – Milín. Před ní vlevo začíná zanedbaná silnička vracející nás k slivickému památníku. Z ní je nejlepší na doporučeném wp odbočit do Farského lesíka na zastávku labkeše a pak se na ni znovu vrátit.
Farský lesík a okolí Farského rybníčka byly dalšími němými svědky lítých bojů.
Na další wp vlevo od cesty k Památníku poslední bitvy můžeme vidět (aniž bychom opustili komunikaci) i rozsáhlé valy táhnoucí se hlouběji do Farského lesa k severu. Nejsou to zbytky německých zákopů, i když v bitvě byly využity. Jsou to následky důlní činnosti, která zde dříve probíhala. Šachta označená Milín 2, byla rudná, ale po II.světové válce v rámci průzkumných prací při hledání optimálních ložisek uranové rudy proběhl průzkum i zde.
Silnička s postupně mizejícím a znovu se vracejícím asfaltem nás přivede za dalších pár minut k rozcestí pod Památníkem poslední bitvy, posledního výstřelu II.světové války na našem území.
Památník vítězství, poslední velké vojenské operace evropského bojiště.
Akademický architekt Václava Hilský a akademický sochař Viktor Dobrovolný vyhráli se svým projektem soutěž a podle něj byl v roce 1970 postaven památník, který tu dnes vidíme. Pětiúhelníkové plato z benátské dlažby s dominujícími dvěma pylony ze světlé liberecké žuly o výšce 10,5 a 11 metrů…
Je odsud výhled na hřbitov, část Milína, jeho kostelík. Vlevo od milínského vysílače na jihu rozetíná skálu silnice R4 (budoucí dálnice D4) v jejím pokračování doleva (na východ) je Kojetínský les, další z opevněných míst německých sil.
Píšu „Němci“, „německé síly“, ale měl bych spíše psát „Nacisti“ protože národnostně se nejednalo ve vojscích, která zde vraždila a dobojovávala, pouze o Němce. Jak píše ředitel příbramského Hornického muzea Josef Velfl : „V řadách nepřátelské branné moci byli tehdy identifikováni nejen Němci, ale též vojáci z Rakouska, Maďarska, Chorvatska, Francie, Holandska, dále příslušníci národů tehdejšího Sovětského svazu – především členové elitní 20. granátnické SS-divize Estonské a dokonce i rota vojáků Slovenského štátu.“
I na Kojetínský les, stejně jako na další pozice nacistů níže v kotlině, zaútočila v noci z 11. na 12.5.1945 dorazivší Rudá armáda (jednalo se zejména o vojska Ukrajinského frontu). Vytvořila si palebné pozice mezi Svatou Horou a Háji, u Brodu a před Raděticemi. Dělostřeleckou palbu následoval útok pozemních vojsk a to již i od východu. Zhruba ve tři hodiny ráno 12. května 1945 střelba utichla. Hitlerovci částečně opustili pozice (a prchali k jihu a jihozápadu), částečně se vzdali Sovětům. Německý velitel SS-Gruppenführer a generálporučík Waffen-SS Carl von Pückler-Burghaus souhlasil s kapitulací a v dopoledních hodinách 12.5.1945 ji signoval (následující noc se v rakovickém mlýně u Čimelic zastřelil).
Při nočních bojích u Slivice přibyli mrtví na obou stranách. Dva z padlých Rudoarmějců jsou pochováni na milínském hřbitově. Navštívíme je. K hrobu nás přivedou souřadnice poslední labkeše.
Mimo zdejší hrob jejich památku připomíná památník v parčíku na kraji Milína. Cestou k němu, když přejdeme (nebo přejedeme) frekventovanou křižovatku u čerpací stanice za motorestem, můžeme po pravé straně spatřit žulový pomníček a za ním březový kříž. Na těchto místech byl zavražděn legionář z I.světové války Richard Štěpán z Buku a o necelý kilometr dál v Kojetínském lese pak dva jeho synové - Jiří a Vladimír. Jejich příběh jste už v úvodu tohoto elaborátu vyslechli. Cestu tam by nám ztížila Strakonická, tak zakončíme své průvodcování tady. Koncipovali jsme toto putování tak, aby prolnulo se starší keší Poslední výstřel, kterou doplňuje. Díky, že jste se prošli, navštívili doporučená místa, a uctili tak památku těch, co tady bojovali. Bojovali v čase, kdy už neměli, válka už přece skončila….přesto padli.
Vám se, věřím, nic nestalo a do-padli jste ve zdraví a úspěšně tuto bonusovou keš.
Přikládám zajímavé tématické odkazy, z kterých jsem také čerpal.
Naší ctí je věrnost - J.Čvančara et kol.
Poslední bitva 2. světové války v Evropě u Slivice na Příbramsku - Josef Velfl
Stejně jako z knih a článků ředitele příbramského Hornického muzea PaedDr.Josefa Velfla, resp.dohledatelných vzpomínek pamětníků. Děkuji i historikovi Hornického muzea PhDr.Františkovi Bártíkovi za konzultaci.