Naučné stezky jsou o poznání. Co tak spojit dobré s užitečným a trasu jedné takové naučné stezky doplnit krnovskými pověstmi a legendami. Zde je druhá z nich: 

O hrůzném kostlivém vojsku, jemuž se v patách plížil mor

Některé zážitky vám zmrazí krev v žilách. A jiné vám obrátí tělo v prach…

   „Kde jsou ty doby, kdy jsem v ruce pevně svíral zbraň, svoji nerozlučnou družku? Ty slavné časy, kdy jsem se po boku spolubojovníků hnal po stopě nepřítele a zprudka oddechoval, když jsme ho konečně dostihli, po právu války nad ním zvítězili a rozbouřená krev nám začala vychládat v žilách? Kam se podělo to, co mi bývalo vším, a teď jako by nikdy nebylo?"

   Tak lamentoval vysloužilý voják Jakub, když tápavě našlapoval temnou noční krajinou. Mír mistrům boje nepřeje: někdejší neohrožené hrdiny mění na schlíplé vysloužilce, co mají věčně hluboko do kapsy a nezbývá jim, než se toulat blízkými i dalekými kraji a prosit o trochu chleba, kterým by utišili krušný šramot v žaludku.

   A přesně to samé musel dělat Jakub. Ten rok bloumal Slezskem, za jídlo a nocleh vypomáhal tamním hospodářům a nepřestával přitom doufat, že pro něj osud v rukávu schovává něco lepšího. Zrovna ráno dojil namísto tučné statkářky jednu kravku po druhé – no řekněte, je snad tohle práce pro statečného vojáka? ušklíbl se, jak ho potupná vzpomínka znovu bodla.

   Jako by se rozzlobil spolu s Jakubem, zafoukal náhle prudký vítr, který rozehnal těžké mraky a zalil vysloužilce a všechno kolem něj jasným měsíčním světlem. V bledé záři se před zestárlým vojákem vynořily zarostlé pobořené zdi: ejhle, zřícenina!

„Polévku mi tu nenabídnou, ale co, aspoň se tu nemusím dožadovat střechy nad hlavou," pokrčil Jakub rameny, a protože byl po celodenní chůzi notně unavený, zalezl si do krytého kouta, pod hlavu si zmuchlal plášť a uložil se ke spánku.

   Už-už zavíral víčka, ale najednou jako by se mu pod nimi zablýsklo. Otevřel tedy oči dokořán, a tu spatřil, jak zborceným nádvořím hradu pomalu projíždějí vojáci na koních. V Jakubovi poskočilo srdce samou radostí: Kamarádi! Třeba mě vezmou do služby a bude zas dobře! Vmžiku byl na nohách a zčerstva pospíchal za ozbrojenými jezdci. Vzápětí toho hořce zalitoval.

   Postavy zahalené v temných pláštích mu na veselý pozdrav odpověděly tíživým mlčením, tišším snad i než ticho samo. A když k němu obrátily tváře, chladné měsíční světlo odhalilo sinalou kost. To nebyly bodré tváře budoucích bratrů ve zbrani, ale děsivé holé lebky, a z propastí jejich očních důlků zírala temná smrt.

   Jen chviličku se na ně strachem ztuhlý Jakub díval, ale přísahal by, že ten příšerný pohled trval celou věčnost. Pak vůdce kostlivců zvedl bezmasou paži a špičkou meče, který v ní třímal, ukázal na Jakuba. Ubohý vysloužilec se vytrhl z ustrnutí, hlasitě vykřikl a rozběhl se pryč – jen dál, co nejdál od těch proklatců, které vyvrhlo samo peklo! Jak se hlava nehlava řítil po vyšlapané cestě, slyšel jen svůj klopotný dech; trochu se tedy upokojil a odvážil se vrhnout rychlý pohled přes rameno. Hrůza hrůz! Kostlivé vojsko mu bylo v patách, tiché a neúprosné jako hrob. Jakub vyjekl a ze všech sil prchal dál, dokud se před ním neobjevila brána města Krnov. Vysloužilec bušil pěstmi do zavřených vrat a úpěnlivě se dožadoval, aby se před ním otevřela a zachránila jej. Marně: svými výkřiky o armádě kostlivců vyděsil městské strážné málem stejně jako sebe. Který blázen by otevíral bránu, když se k prahu blíží přízraky?

   A nemrtví jezdci už byli na dohled, pořád zlověstně tišší a pořád hrůzyplní. Zoufalý Jakub uskočil od městských hradeb a běžel od nich pryč, k smrti vyděšený očekáváním, že se kolem něj každým okamžikem sevře kostlivá paže. Zmýlil se – strašlivé vojsko ho nepronásledovalo. Místo toho se přes zavřenou bránu prohnalo dovnitř města, a s ním i jedovatá semena moru. Uplynula chvíle, a zemřel první člověk. Uplynuly dny, a pláč nad mrtvým se ozýval snad z každého domu v Krnově. Uplynuly týdny, a smrtící choroba vládla celému kraji. Někde neustala, dokud nevyhladila všechny do jednoho, jak se to stalo třeba ve vsi Polom. Té pak už nikdo neřekl jinak než Pustá Polom.

   Dnes už se moru bát nemusíte. A kdo ví? Možná už ani kostlivců. O tom, jestli se stále prohánějí krnovskou krajinou, se ostatně snadno můžete přesvědčit sami: nedaleko zříceniny hradu Cvilín (neboli Šelenburk), kde je prý kdysi objevil Jakub, najdete vysokou rozhlednu (GC147B0). Stačí použít ji jako pátrací stanoviště. Nebo se dobře dívat kolem sebe při odlovu "Krnovských pověstí". 

   Ať tak či tak, okolí Cvilína je krásné místo. I kdyby se tu těch příznaků promenovaly třeba stovky.

Jak na keš ?

• Krnovské pověsti – 1/5 s bonusem GC8KVWC
• Krnovské pověsti – 3/5 s bonusem GC8KXY7
• Krnovské pověsti - 4/5 s bonusem GC8KY49
• Krnovské pověsti – 5/5 s bonusem GC8KYJ5
• Krnovské pověsti - bonus GC8MBZA

Tato minisérie je věnována jedné milé kačerce, jako malý narozeninový dárek !!!