„Slavný státní soude, je mi těžko, přetěžko, nalézt důvody na svojí obhajobu.
Děkuji proto svém právnímu zástupci, že nalezl určitá a uplatnil je v můj prospěch.
Své činy jsem dělala vědomě a chci nést také plnou a veškerou odpovědnost za ně a odevzdaně přijmu trest, který bude pro mě nalezen.
Necítím se oprávněna dělat nějaká prohlášení, ani mluvit ke komukoliv, ale přece bych ráda, aby všichni slyšeli toto:
Jako žena a matka, která si opravdu osobně nepřála války, když důsledně a logicky promýšlí celou věc, učinila jsem cíle, za nimiž jsem šla, odvislé od války. Jako sociální pracovnice, přesvědčená, že „lepší příští“ lidské společnosti je v socialismu, jsem se dostala na cestu ke kapitalismu.
Jako příslušník tohoto národa, milující nesmírně tento kousek světa a dokáz… prokázavší, že v době okupace dokáže za něj položit i svůj život, jsem se ocitla v nebezpečí, že jednoho dne mohu stát na stejném břehu s těmi, proti nimž jsem bojovala na život a na smrt, nacistickými Němci. Jak jsem se dostala sem, jaké byly pohnutky mého jednání.
Slavný státní soude, myslím, že i během vyšetřování Státní bezpečnosti vyšlo najevo, že jedno je jisté, že nebyly nízké a nečestné.
My jsme dlouho diskutovali o tom, čemu se říká přesvědčení, protože tak jsem já odůvodňovala pohnutky svých činů a musím prohlásit, že Státní bezpečnost a její orgánové v té věci projevili více trpělivosti, aby mě přesvědčovali, než já jsem projevila té trpělivosti po „únoru“, abych se přesvědčila, zda různá ta násilí a nesprávnosti, které jsem i já brala také jako pohnutky svého jednání byla skutečná a nebo jen přechodná, a v čem spočívala. Já bych lhala, Státní soude, kdybych řekla, že jsem změnila se úplně a že jsem změnila změnila své přesvědčení a že jsem docela jiná.
To by nebylo pravdivé a poctivé.
Já jsem na mnohé věci dostala jiný názor a k mnohým věcem jsem také byla přivedena, abych o nich mohla přemýšlet, ale v zásadě jsem prohlásila orgánům Státní bezpečnosti, že setrvávám ještě ve svém přesvědčení a že také v tom setrvávám proto, že jsem ho opírala o názory, stanoviska, vyjádření a informace osob, které pro mě byli autoritou a mezi něž počítám také dva nejvzácnější pro sebe, lidi, dvě největší osobnosti: Tomáše Garrigue Masaryka a Edvarda Beneše, kteří na mě velmi působili během mého celého mého života.
A já bych teď chtěla říct něco těm, kteří také od těchto dvou osobností odvozovali své přesvědčení a své názory. Chtěla bych jim říct jen toto: V tomto státě nikdo pro své přesvědčení nemusí umírat ani chodit do vězení. Může se svým přesvědčením žít, jestliže chce poctivě pracovat a jestliže nechce rušit, kazit a ohrožovat to, co se většina našeho lidově-demokratické a lidově-demokraticky přesvědčeného obyvatelstva, rozhodla dělat.
To je jedna věc.
Možná, že si někdo zde nebo venku myslí, že jsou tato slova zbabělá.
Nejsou zbabělá.
Bylo by mně mnohem lehčí, slavný Státní soude, kdybych mohla, do těch těžkých chvil, do které teď o … do kterých teď odcházím a které nastupuji, jít třeba jenom s osobním přesvědčením hrdinství a jeho glorioly, ale já myslím, že jediné statečné, co mohu udělat ještě, je to, když řeknu, zcela naze, pravdivě, bez příkras, všem: Nedělejte to, co jsem dělala a udělala já.
Nedělejte to, leda, že byste byli blázni nebo, že byste se honili za falešným mučednictvím a nebo jste chtěli za každou cenu zemřít.
Slavný Státní soude, je mně opravdu těžko říct něco víc.
Já má jenom jednu prosbu, aby byli mírně a s největší blahosklonností posuzováni ti, jejichž trestná činnost, pokud bude zjištěna a pokud budou stát před vámi, se jakkoliv mohla odvozovat, ať už přímo nebo jen mravním působením, ode mě.
Pokud jde o mě, věřím ve spravedlnost vašeho uvážení.“
- závěrečná řeč Milady Horákové, 8. 6. 1950
Moji nejmilejší, ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. - Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy. Ať to bude děvče, nebo hoch, musí to být bojarský junák! Prosím Tě, Věruško, na kolenou, chraň ho, kvůli mně a pro lepší příští. Modlím se v těchto posledních chvílích za Tebe a šťastnou Tvou těžkou hodinku matky. Budeš mít teď dvě děti. Vás ostatní prosím: teď všechno pro ten nový život: Pepíčku, tolik na Tebe spoléhám. Jano, jsi statečné děvče - mám z Tebe radost - jen uplatni svoji statečnost za to, co buduje, a ne za to, co boří. - Jsem úplně klidná a připravená. Byl u mne pan farář, a i když nemohl přijít dr. Kučera, bylo mi to velikou posilou - prosila jsem jej, aby také a hlavně Vám věnoval teď svou pomoc. Opřete se o vše, co Vás chce a může podržet. Žijte, žijte! Jste taková krásná trojice. Dědeček přijde časem také o svou bolest - buďte s ním! Maminka Horáková se opře o svou víru. Má děvčátka ze Sadské, Věrka, Anička, Boženka, budou také s Vámi. Co Vás je, já jsem sama a musím si také pomoci. - Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. Nejsem bezradná a zoufalá - nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. - Vyžádejte si dopis, který jsem Vám napsala, a v něm je celý můj odkaz. Je jen pro Vás, alespoň něco v životě, co patří pouze Vám a těm, které mám tolik ráda. Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné, a přeci počítám už jen minuty. Není to tak zlé - jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. - Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. - Mám už dohráno opona se spouští, ale už se zase nový kus začíná. Ať je v něm však jen slavný a vítězný hrdina - žádná už tragédie! Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho - bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat - chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem - vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Už se zase vidím nově na světě. Bůh Vás posilni a teď abyste dobře to dítě postavili do světa. Janičko, miláčku, dceruško. Věro, sestřičko má, Pepíčku, táto můj, babinko, holčičky Věro, Aničko, Božko a Ty můj zatoulaný, drahý, jediný, krásný muži. Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk. - Ptáci už se probouzejí - začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše Milada
- poslední dopis Milady Horákové, sepsán 27. 6. 1950 kolem 2:30
(rodině byly dopisy vydány až v roce 1990)
Milada Horáková se narodila na první Boží hod roku 1901. Starší sestra a mladší bratr se dospělosti nedožili, rodiče Královi měli kromě Milady ještě jednu dceru. Její politický aktivismus se projevil už při studiu na reálném gymnáziu na Vinohradech. Účastnila se protiválečného průvodu 1. května 1918, za což byla ze školy vyloučena a musela dokončit střední školu na dívčím lyceu.
Její přesvědčení a touha pomáhat potřebným ji přivedly do Československého červeného kříže. Začala studovat právnickou fakultu, na níž odpromovala v roce 1926. Následující rok se vdala za spolužáka Bohuslava Horáka a celá rodina přešla na evangelickou víru. Manželům se narodila dcera.
Sociální cítění ji přivedlo i k její první postudijní práci na Ústředním sociálním úřadu hlavního města Prahy. Do její kompetence spadaly nadace a oddělení péče o matku a dítě.
V průběhu dvacátých let sílily její tendence angažovat se v otázce postavení ženy ve společnosti. Ještě za studií se seznámila se zakladatelkou českého ženského hnutí Františkou Plamínkovou. Horáková se stala členkou Ženské národní rady, kterou mnohokrát zastupovala na mezinárodních konferencích.
V roce 1929 vstoupila do Čs. strany národně socialistické.
Koncem třicátých let a zejména po Mnichovské dohodě pomáhala zajistit zabezpečení vysídlených rodin a podílela se na plánu rehabilitačních půjček ožebračených živnostníků. Její práce v úřadu však skončila s politikou snižování zaměstnanosti žen za druhé republiky.
S příchodem nacismu činnost Milady Horáková neochabovala. Fungovala v rámci právnické skupiny vypomáhající odbojové práci Politického ústředí (Ústřední vedení odboje domácího).
Byla taktéž členkou petičního výboru Věrni zůstaneme. Sociální cítění uplatnila při pomoci rodinám zadržených odbojářů a zahraničních letců.
2. července 1940 ji gestapo i s manželem zatklo. Dva roky strávila ve vyšetřovací vazbě, další dva roky pak v Malé pevnosti v Terezíně. Následně se dostala k německému lidovému soudu, kde byla v říjnu 1944 souzena. Navržený trest smrti byl snížen na osm let ve věznici v Horním Bavorsku, kterou osvobodila americká armáda.
Po skončení války se navzdory přání věnovat se už jen rodině vrátila k politice. 14 října 1945 byla zvolena poslankyní do Prozatímního národního shromáždění a angažovala se ve Svazu osvobozených politických vězňů.
Usilovala o obnovení Ženské národní rady, komunistické ministerstvo vnitra však vytvořilo Radu československých žen. Milada Horáková alespoň zasedla v předsednictvu této organizace. Na politické půdě výrazně usilovala o plnohodnotné a zákonné fungování retribučních soudů, které se až příliš uchylovaly k usvědčování viníků za každou cenu. Její postoj narážel na zájmy komunistických politiků.
Svého poslaneckého mandátu se vzdala po smrti Jana Masaryka, nedobrovolně ji akční výbor vyřadil z Rady československých žen. Navíc nenásledovala některé spolustraníky, kteří přešli od národních socialistů k socialistické straně. Raději pomáhala rodinám postiženým komunistickým terorem a udržovala kontakty s emigranty a ilegálními organizacemi zakázaných stran. Přestože jí přátelé radili, aby opustila Československo, Horáková ve své vlasti zůstala a byla stále politicky aktivní. 27. září 1949 byla zatčena a označena za vůdkyni hnutí, které se mělo snažit svrhnout komunistický režim.
StB, československá tajná bezpečnost, neblaze proslulá svými brutálními způsoby vyšetřování, se snažila rozbít údajnou skupinu kontrarevolucionářů a donutit je přiznat se ke spiknutí a velezradě. Užívala k tomu jak fyzického, tak ve větší míře i psychického mučení (např. ji izolovali do malé místnosti bez světel, dostatku potravy a spánku).
Proces s Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy začal 31. května 1950 a byl zinscenován jako veřejný „politický proces“ po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech. Proces měl svůj vnucený „scénář“, podle kterého se měli obžalovaní chovat, ale v některých momentech jednali obžalovaní mimo něj. Obzvláště Horáková se zcela nepoddala a místy bránila sebe a své ideály, i když věděla, že tím svoje šance na mírnější trest jen snižuje.
Proces trval osm dní. Během procesu nosili příslušníci do soudní síně koše s rezolucemi lidí žádajících tresty pro obviněné. Po závěrečné řeči státních zástupců Viesky, Urválka a Ludmily Brožové Polednové byly vyneseny rozsudky: čtyři tresty smrti, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let.
Přestože se mnohé slavné osobnosti, například Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová, snažili svými dopisy získat pro souzené milost, byla Milada Horáková se svými třemi kolegy 8. června 1950 odsouzena k trestu smrti oběšením. Poprava byla vykonána 27. června 1950. Jak ukazují nedávné studie, Horáková byla zabita zvláště brutálním způsobem, když ji nechali několik minut dusit se s provazem okolo krku.
Až po sametové revoluci v roce 1991 jí byl Václavem Havlem udělen řád T. G. Masaryka I. třídy in memoriam.
My se sejdeme 27.6.2020 v čase 5:30 - 6:00 na náměstí Hrdinů u busty Milady Horákové, nedaleko od věznice Pankrác, kde byla Horáková popravena. Nekřesťanský čas eventu má svůj jasný důvod - v 5:35 byla Horáková předána popravčímu, v 5:38 byla oběšena a v 5:43 lékař konstatoval smrt. Budeme tedy stát na místě na minuty přesně 70 let od této justiční vraždy. Na eventu se budeme věnovat klasickým činnostem jako povídání o geocachingu, šmlení CWG (eventová budou klasicky 10 Kč/ks), výměně GC a TB; doufám však, že i věnujeme vzpomínku Miladě Horákové a třeba se zde i rozvine diskuse o minulém režimu. Uvidíme...
Speciální opatření: Event proběhne v souladu se speciálními opatřeními vlády ČR. Těžko předpokládat, jaké budou za měsíc a půl, lze však očekávat, že bude nutné mít roušku či jinak zakrytý obličej, možná dodržovat rozestupy atd., vše bude včas oznámeno. Dezinfekci zajistím.
Převzato z: https://www.facebook.com/miladafilm/posts/1418149675089838/, https://www.aktualne.cz/wiki/domaci/milada-horakova/r~i:wiki:3722/, https://zivotopis.osobnosti.cz/milada-horakova.php