Historie těžby břidlice

Hledání historických podkladů o těžbě břidlice v Nízkém Jeseníku je z mnoha důvodů složité. V 19. století, kdy těžba břidlice v oblasti dosahovala svého vrcholu, byla břidlice podle tehdy platného rakouského Horního zákona nevyhrazeným nerostem. Těžit břidlici mohl každý vlastník pozemku, na kterém se nacházela. Dalším důvodem je skutečnost, že břidlice v Nízkém Jeseníku byla dobývána převážně horníky německé národnosti, kteří byli v letech 1946–1947 odsunuti a většina německých archiválií byla zničena.

Historie dobývání břidlice v Nízkém Jeseníku
Břidlice byla v Nízkém Jeseníku těžena a využívána odnepaměti, zpočátku jako stavební kámen, později ke krytí střech. Různé písemné prameny z 19. a 20. století uvádí nejstarší dataci těžby pokrývačské břidlice kolem roku 1775 v lokalitě Svobodné Heřmanice. Největší rozmach těžby břidlice nastal v průběhu 19. století, písemné zprávy ze šedesátých let hovoří o 27 obcích a zhruba stovce břidlicových lomů. K rozvoji těžby břidlice významně přispěla vyhláška z roku 1837, nařizující využívat přírodní břidlici k pokrývačským účelům jako ochranu proti riziku vzniku a šíření požárů.

20. století
S krytinou z Nízkého Jeseníku se obchodovalo místně, končila v sousedním Prusku a později s rozvojem železnic se vyvážela do celého Rakouska–Uherska. Začátkem 20. století nastal první velký útlum těžby břidlice způsobený používáním konkurenčních materiálů, především levnější azbestocementové střešní krytiny. Další rány moravskoslezskému břidlicovému průmyslu zasadily obě světové války, hospodářská krize v 30. letech 20. století a také dovoz břidlice z Anglie. Po druhé světové válce se těžba břidlice až na malé výjimky neobnovila zejména z důvodu odsunu německy mluvícího obyvatelstva z regionu. Odešli odborníci, nositelé tohoto průmyslového odvětví.

Težba bridlice ve Flasharove dole

Využití břidlice ve stavebnictví

O praktickém využití břidlice rozhodují její mechanické a petrografické vlastnosti. Stanovují kvalitu suroviny a určují štípatelnost na silnější nebo tenčí desky. Podle těchto vlastností lze dále určit, pro jaké výrobky je daná surovina vhodná. V břidlicovém dole se získají velké a silné břidlicové deskovité bloky, po rozklínování na menší kusy se surovina roztřídí a dále zpracovává.

Břidlicová krytina

Jadrná jemnozrnná břidlice se pomocí tvrdých plochých dlát rozštípe na tenké břidlicové plotny tloušťky 4 až 8 mm, ty se očistí od zálupů. Plotny se dále upraví na požadovaný tvar ořezáním podle šablony na strojních nebo kozových nůžkách. Stříháním podle šablony se získají stejně velké výrobky jednotného tvaru, tzv. tvarovky. Tvary břidlicové krytiny se liší podle územních zvyklostí. Na Odersku bylo typické použití čtvercových tvarovek. Mezi další tvary používané ke krytí střech patří šupiny s pravým či levým zaoblením, rybí šupiny, obdélník, kosočtverec, šestiúhelník aj. Někdy se plotny stříhají od oka do různých tvarů a velikostí pro tzv. divoké krytí.

Břidlicová krytina se vyznačuje vysokou trvanlivostí, přívětivou barevností a sametovým leskem. Obor výroby břidlicové krytiny je složitý, náročný na zkušenosti a znalosti řemesla. V současnosti se veškerá krytina využívaná v ČR dováží ze zahraničí, přitom v minulosti byla výroba krytiny stěžejním podnikatelským oborem tzv. břidlicového hospodářství. Hrubozrnné břidlice se štípatelností na tlustší desky nacházejí uplatnění jako dlažby a obklady, vyrábějí se z nich např. pamětní desky či pomníky. Typickými jsou na sucho vyskládané zídky z břidličných ploten sloužící k vyrovnání terénních nerovností a tzv. šlapáky, samostatně položené pochozí kameny v travnatých plochách.

Štípání břidlicových ploten

Břidlice jako surovina

Různorodá kvalita břidlice v oblasti Nízkého Jeseníku podnítila lidskou vynalézavost a zapříčinila vznik a vývoj širokého sortimentu výrobků. Příkladem byla Wondruškova továrna. Jako ve většině jiných míst se břidlice i v obci Budišovice nejprve těžila povrchově s využitím pro stavební účely. Po roce 1867, za Jana Wondrušky, dosáhla továrna na výrobky z břidlice velkého rozmachu. Vzestup výroby souvisel s prudkým rozvojem elektrotechniky. Podstatnou roli hrála opět vlastnost suroviny, elektrická nevodivost v suchém stavu. V Budišovicích se vedle desek pro elektrické rozvaděče, vypínače a jiné elektrické součástky vyráběly břidlicové brousky, galanterní zboží, psací a kuřácké soupravy, těžítka, podstavce pod sošky, hodiny, obrázkové rámečky a různé reklamní předměty. Výrobky se expedovaly téměř do celého světa. Galanterní zboží produkovaly i další podniky ve Velké Střelné, Svatoňovicích, z Jakartovic je známý „Jakartovický brousek za korunu kousek“. Z břidlicových desek o tloušťce 15 až 30 mm se vyráběly kulečníkové stoly a pro výbornou chemickou odolnost i laboratorní stolní desky. Své uplatnění našla břidlice ve školství. Tenká deska z černé břidlice vsazená do dřevěného rámečku byla základní pomůckou mnoha školákům v 19. a v první polovině 20. století. Psalo se na ni tyčinkou z měkké břidlice nazývanou pisátko, grafík, či kamének. Školní tabulky se vyvážely do Evropy, Asie a USA.

Břidlicové šablony (tašky) připravené k expedici

Odpad jako surovina

Při zpracování břidlice vznikalo mnoho odpadního materiálu i pro něj našli předkové využití. Břidlici drtili na různé frakce – štěrk, písek, krupici. Ve speciálních mlýnech vyráběli mikromelivo, tzv. břidlicovou moučku. Břidlice rozemletá na nejjemnější částečky se používala jako plnidlo při výrobě umělých hmot, gramofonových desek, gumy, jako pěnidlo stavebních betonů aj. Břidlicový písek se dodnes používá jako vrchní vrstva
bitumenových lepenek.

Jak na kešku?

Je to jednoduché ... keš je na souřadnicích N 49°38.AB0', E 17°49.CDB'

A = Překop

B = Břidlicový lom

C = Břidlicový důl

D = Dobývací komora