Jednoduchá multina na křižovatce několika cest.
The smiply multicache on the crossing several tracks.
Prosta multicache na skrzyżowaniu kilku drog.
Rejvíz - rekreační a turistické středisko, nejvýše položená obec ve Slezsku (770 m n. m.) – vznikl v 18. století, malý kostel z počátku 19. stol., kamenný pomník obětem 1. sv. války. Největší vrchovištní moravské rašeliniště, které je vyhlášeno národní přírodní rezervací. Stáří se odhaduje na 6 – 7 tisíc let. Rašeliniště vzniklo v postglaciálu a jeho přírodní prostředí se zachovalo dík klimatickým poměrům (průměrná roční teplota je 5,6° a průměrný roční úhrn srážek činí 1400 mm) a nadmořské výšce (720 – 770 m n. m.). V území jsou uložena dvě jezírka vzájemně propojená laggem. Přirozené porosty borovice blatky s břízou karpatskou, rojovníkem bahenním, kyhankou sivlolistou, bradáčkem srdčitým, rosnatkou okrouholistou, blatnicí bahenní spolu se šídly, žluťáskem borůvkovým a myšivkou horskou tvoří nejcennější části rezervace. Celková rozloha je 396,6 ha včetně chráněného pásma (65,3 ha). Naučná stezka vede k Velkému mechovému jezírku. Místo je opředeno mnohými pověstmi a pohádkami, ve kterých významné místo náleží pastýři Gillovi.
En
Rejvíz – Recreational and tourist centre (770m above sea level) the highest situated village in Silesia, founded around the 18th century, a small church from the beginning of the 19th century, a stone memorial to the victims od the First World War. The largest high bog for Moravian pead, which has been declared a national natural reservation. Its age is estimated at 6 – 7 thousand years. The pead bog developed in the post-glacial age and its natural environment has been preserved thanks to climatic conditions ( average annual temperature is 5,6°C and average annual precipitation is 1400 mm) and its elevation (720 – 770m above sea level). Located in the territory are two small lakes mutualy connected by a lagoon. Natural growth of bog pine with Carpathian birch, bog ledum, bog rosemary, heard-leafed listera, round-leafed sundew, bog grass together with alpine damsel-fly, brinstone butterfly, birch mouse and bueberry from the most valuable parts of the reservation. Total area is 396,6 hectares including a protected zone (65,3 hectares). An instructive trail leads to the Great Moss Lake. The place is entangled with many fairy storyes and legends. Herdsman Gill is prominent personality of these storyes.
Pl
Rejvíz - ośrodek rekreacyjno-turystyczny (770 m npm) najwyżej położona wieś na Śląsku, założona około XVIII wieku, niewielki kościół z początku XIX wieku, kamienny pomnik ofiar pierwszej wojny światowej. Największe torfowisko wysokie dla morawskiego stada, które zostało uznane za narodowy rezerwat przyrody. Jego wiek szacowany jest na 6-7 tysięcy lat. Torfowisko rozwinięte w epoce polodowcowej, a jego środowisko naturalne zostało zachowane dzięki warunkom klimatycznym (średnia roczna temperatura wynosi 5,6 ° C, a średnie roczne opady to 1400 mm) i jego wysokość (720–770 m npm). Na terytorium znajdują się dwa małe jeziora połączone ze sobą laguną. Naturalny wzrost sosny torfowiskowej z brzozą karpacką, ledumem, rozmarynem torfowiskowym, listkami słyszących, rosiczki okrągłolistnej, trawy torfowiskowej wraz z alpejską muchą damską, motylkiem brinstone, myszą brzozową i jagodą z najcenniejszych części rezerwatu. Całkowita powierzchnia wynosi 396,6 hektarów, w tym strefa chroniona (65,3 ha). Szlak dydaktyczny prowadzi do jeziora Great Moss. To miejsce jest uwikłane w wiele bajek i legend. Pastuch Gill jest wybitną osobowością tych opowieści.
Pověst o Gillovi
Před staletími byly lesy kolem Frývaldova a Zlatých Hor zcela liduprázdné. Až jednou se zde objevili osadníci. Skupina, tvořená třemi rodinami s dobytkem, nenašla v okolních údolích volné a vhodné místo k tomu, aby se tam mohli usídlit. Unavení a bezradní došli až na místo později nazvané Krajní louky. Rozhodli se, že už dál nebudou hledat a usadí se tady. První noc přečkali ve vozech pod plachtami nebo v trávě, zabalení do houní. Spali tak tvrdě, že neslyšeli houkání hejkalů, vytí divokých psů ani pronikavý chechot koboldů, zlomyslných trpaslíků. Dravci z říše zvířat i z říše lesních bytostí si mezi sebou posílali vzkazy o tom, že společně osadníky o půlnoci přepadnou.
O přepadení se dozvěděli i gnómové. Protože nevěděli jak se zachovat, spěchali za Pradědem, aby jim poradil. Ten chvíli přemýšlel a pak řekl:
„Pravda je, že osadníky sem nikdo nezval. Přišli sem, aniž by se někoho ptali. Zatím ale nevíme, jestli jsou dobří nebo zlí a jaké mají úmysly. Myslím si, že dokud neporuší nepsané zákony našich hor, potřebují spíš naši pomoc. Vyřiďte všem, ať na přepadení nových osadníků zapomenou a když jim nemohou pomoci, ať na ně neútočí!“
Rozhodnutí nejstaršího uposlechli všichni. Žádná z lesních bytostí ani žádné zvíře nepřekročilo té noci hranici lesa. Skryti v lesních houštinách, jen spící osadníky zvědavě pozorovali.
Následujícího dne se všichni pustili do práce. Ženy s nůšemi na zádech spolu s dětmi odešly sbírat klestí a lesní plody. Tři muži se vydali na lov, větší chlapci vyvedli dobytek na pastvu. Zbývající se rozdělili na poloviny. Jedni káceli stromy, jiní sváželi kamení. Potom vyhloubili základy, vztyčili v nich čtveřici dřevěných sloupů a začali stavět první srub. Pilně a svorně tak pracovali až do soumraku. A tak to pokračovalo den za dnem a týden za týdnem. Nebylo tedy divu, že se osadníkům podařilo do zimy vystavět každé rodině dům s chlévem a seníkem. Stihli dokonce vystavět i malou dřevěnou kapličku.
Gnómům se tito prostí a pracovití lidé líbili, proto nad nimi drželi ochrannou ruku. Jednou se šestice mužů z nové vesnice vydala lámat u jednoho skaliska kámen. V čase oběda, právě když osadníci jedli, přišel k nim gnóm, pán této hory. Chlapi si nejdříve mysleli, že je pozoruje některý z chlapců z jejich vesnice. Pak si ale všimli, že je mužík sice malé postavy, ale s širokými rameny a svalnatýma rukama. Z kapuce mu vykukovaly rozčepýřené rusé vlasy a mohutný rusý plnovous. Na krku měl pověšenou koženou zástěru sahající až pod kolena, v jedné ruce hornické kladívko, ve druhé malou olejovou lampičku. Už si z něj chtěli začít tropit legraci, když na ně ze stínu kapuce uhrančivě zasvítily načervenalé gnómovy oči. V tu chvíli bylo osadníkům jasné, že se musí mít před příchozím na pozoru. Uctivě gnóma pozdravili a pozvali ho, ať si k nim přisedne. Dali mu ze džbánku napít studené kyšky a odlomili kus z pecnu chleba. Gnóm poděkoval a s velkou chutí nabízené jídlo snědl. Posbíral ze zástěry a plnovousu poslední drobky chleba, vstal a znovu uctivě poděkoval.
Když už byl na odchodu, ještě se jakoby mimochodem otočil a řekl:
„Jste slušní a pracovití lidé. Něco vám poradím. Pokud se nechcete stále tak lopotit, měli byste se podívat na horní tok potoka zvaného Olešnice. To je tam dole v údolí.“ ukázal na sever mezi dva pahorky.
„Něco se tam zlatě třpytí!“ dodal tajemně a zmizel v lese.
Osadníci sice nevěděli, o čem gnóm mluví, ale následujícího dne se tam vydali, aby se tajemného mužíčka nedotklo, že nedají na jeho radu. Jaké bylo jejich překvapení, když jeden z nich uviděl hned pod břehem v písku zlatý kamének velký jako třešňová pecka. Když ho ukázal na dlani, krásně se zatřpytil na slunci a všem bylo jasné, že je to zlato. Jako na povel skočili do studené vody a sehnutí až k hladině prohledávali písčité dno.
„Tady jsou dvě zlaté šupinky, podívejte!“ nadšeně vykřikl jeden.
„Já mám kousek velký jako lískový ořech!“ po chvíli vykřikl další osadník.
A tak se to opakovalo až do samého soumraku. Nález stíhal nález a každý z mužů měl tolik zlatých šupinek a valounků, že by se jim nevešly do obou dlaní. Z radostí pozorovali, jak jejich mošny postupně těžknou nalezeným drahým kovem.
„Kamarádi, pojďte sem, musíme se poradit!“ svolal přítomné muže nejstarší z otců osadnických rodin.
„Dnes se na nás usmála Štěstěna. Díky mužíčkově radě máme tolik zlata, že jeden každý z nás si může nechat vystavět velký dům s chlévy a do nich koupit koně a krávy. Naštěstí jsou tu dnes od každé rodiny otec se synem, takže si nemusíme vyčítat, že někdo má víc nebo míň. A jak to vypadá, máme před sebou ještě hodný kus neprohledaného potoka! Aby nás někdo nepředběhl, musíme utajit, že je tu tolik zlata! Před svojí rodinou a hlavně před cizími!“
Protože to byla moudrá slova, všichni se jimi řídili. V tajnosti denně odcházeli k Olešnici, až prohledali celý její horní tok. Ze všech se stali velcí boháči, protože měli tolik zlata, že ho museli přechovávat ve více truhlách. Když už v potoku nic nezůstalo, co by jiní mohli odnést, začali si svého bohatství užívat. Nechali si vystavět velké domy, mezi nimi dlážděné cesty až vzniklo nové město. Kapličku nechali přestavět na kostel s vysokou štíhlou věží a kolem města vystavěli vysoké, nedobytné hradby.
Původní osadníci byli tak bohatí, že nemuseli pracovat a všechno co chtěli, si koupili. Na všechno si najímali lidi z okolí a tak se z nich stali postupně lenoši, kteří se jen báli o své zlato a na nic víc nemysleli. Buď se zbůhdarma povalovali, nebo nezřízeně pili a hodovali. Přestali chodit do kostela a svému služebnictvu jen nadávali a škudlili na jejich platu. Chudým pocestným prosícím o pomoc se vysmáli a nechali je vymrskat před městské brány.
O hříšném Hunohradu se dověděl jeden zbožný kněz a rozhodl se, že jeho obyvatele navrátí zpět na správnou cestu. Kázal, chodil a přesvědčoval, modlil se za ně, poukazoval na hříchy těch nejbohatších. Služebnictvo, které nechtělo přijít o práci, je v tom hříšném životě následovalo, protože to pro ně bylo jednodušší. Knězi nikdo nenaslouchal, neměl u nikoho zastání.
Nejstarší z otců rodin měl na svém velkém statku hodně služebnictva a spíš z rozmaru přijal postiženého sirotka jménem Gill jako pasáčka krav. Nijak se ale nepředal. Trochu zakrslý a na jednu nohu napadající Gill mu musel slíbit, že mu bude sloužit jen za stravu, ubytování. Gill brzy zjistil, že ho hospodář využívá, ale protože neměl žádnou jinou možnost, zůstal.
Jednoho dne hospodář a skupina těch nejstarších osadníků vycházela z krčmy, všichni přiopilí. Právě hnal kolem Gill krávy z celodenní pastvy. Hospodář si zálibně prohlížel, jak se jeho kravky vracejí s plnými břichy a při tom si ale všiml, že jsou celé zablácené.
„Jak je možné, že se ti tak zašpinily, ty jeden nevděčníku!“ křičel na Gilla jeho pán tak hlasitě, že se k nim obraceli všichni lidé na ulici. Byl mezi nimi i kněz.
„Nebýt mě, chcípneš jako toulavý pes! Já se o tebe starám, dávám ti jídlo a střechu nad hlavou a ty se ani o moje krávy řádně nepostaráš. Určitě jsi místo hlídání někde spal a krávy se ti zaběhly do bažin!“
„Zasloužil by výprask!“ křikl jeden z boháčů.
Hospodář nechtěl být považován za pána, který si neporadí se služebnictvem. Proto přiskočil ke Gillovi, vytrhl mu jeho pastýřskou hůl a začal ho surově mlátit po celém těle. Když už Gillovi začala téct krev z nosu, přihlížející kněz se nevydržel dívat na to nepřiměřené a hrubé trestání a postavil se mezi Gilla a jeho pána.
„Tak se nesmíš chovat ke svému bližnímu! Máme si přece pomáhat a odpouštět!“ okřikl kněz hospodáře.
„Co si to dovoluješ, ty jeden černokabátnický přivandrovalče! Já jsem jeden ze zakladatelů Hunohradu a pán tohoto pacholka! Budu si s ním dělat, co já budu chtít a ty mi v tom nebudeš bránit!“ pustil se do kněze hospodář. Odstrčil zbožného muže holí na stranu a chystal se pokračovat v bití.
„Nebij ho! Nesmíš činit to, co nechceš, aby činili ostatní tobě!“ bránil pastýře znovu kněz.
„Když nesmím bít svého pacholka, budu mlátit tebe!“ rozzuřeně zařval hospodář a vší silou udeřil kněze po hlavě. Ten padl na kolena, chvíli vrávoral a pak se pokusil vstát. To už ale dopadla knězi buková hůl pro změnu na záda. Se sprostými nadávkami se k útoku na kněze přidali svými kopanci i ostatní osadníci. Začali si tak vybíjet svoje špatné svědomí. Dobře věděli, že kněz má pravdu. Bylo pohodlnější to ale nepřiznat a tomu nekonečnému vyčítání a napomínání učinit konec.
Gill se mezi tím s hekáním a sykáním postavil.
„Tak co? Budeš poslouchat svého pána nebo tě mám vyhnat ze svého dvora?“ zeptal se hospodář.
„Budu pane! Jen mě prosím nevyháněj!“ žadonil potlučený Gill.
„Tak to dokaž! Zavři tomu rejpalovi jeho drzou hubu!“ řekl hospodář a podal Gillovi jeho hůl.
Jen malou chvíli mládenec přemýšlel, jak se zachovat. Protože se ale chtěl zavděčit svému pánovi, rychle si od něj vzal podávanou hůl a začal kněze bít. Ležící a zkrvavený kněz už ani nenaříkal, jen ztěžka chroptěl. Gillovy divoké údery dál dopadaly na nehybné tělo, i když ostatní už s bitím a kopanci přestali. Hůl svištěla vzduchem ještě hodnou chvíli po tom, co kněz přestal dýchat a zemřel.
Účastníci této události odnesli mrtvolu muže, který jim kazil chuť k jídlu svými výčitkami a napomínáním, ven za hradby Hunohradu. Pohodili ho jen tak do trávy. Kopat hrob se jim nechtělo. Spoléhali totiž na to, že se o něj postará divoká zvěř. A hrob jim nebude připomínat nepříjemného kazatele, který usiloval o jejich nápravu.
Následujícího dne Gill časně ráno vstal a chystal se vyhnat krávy na pastvu. Oblékl se, do své pastýřské mošny dal uzlík s jídlem, který mu nachystal hospodář, vzal svůj bič a vyhnal krávy. Na lesní louce si rozdělal ohýnek a ohříval si nad ním svoje chladem zkřehlé ruce. Vytáhl si také z mošny pytel z hrubého lněného plátna. Upravil si ho jako kapuci, aby mu zakrývala hlavu, krk i záda, tak jak to za nepohody dělali i ostatní pastýři.
Když zakrytý a u ohníčku přečkal dopoledne a z věže kostela k němu zaznělo polední vyzvánění, rozhodl se, že něco pojí. Z mošny vytáhl uzlík se svačinou. Místo obvyklých dvou tlustých krajíců chleba namazaných máslem nebo čerstvým tvarohem, tam byly jen dva tenké a oschlé krajíčky.
„Lakomec jeden lakomý! Ten pupkáč už neví, jak by na mně ještě víc ušetřil!“ vykřikl Gill a mrskl vztekle chlebem před sebe. Kopal do něj a šlehal svým bičem, jako by byly ty dva krajíčky vinny vším jeho ponižováním a chudobou. Náhle v trávě před sebou uviděl zakrvácenou mrtvolu kněze. Jakoby jeho vztek přeskočil na mrtvého a začal pro změnu dupat a mrskat do mrtvého těla. Stále do široka otevřené knězovy oči, vyčítavě hleděly z bledě namodralé tváře.
Náhle ze skaliska zaznělo temné dunění, kámen na něm začal pukat a ze vzniklých škvír se vyvalil kouř a před Gillem se objevil vrchní gnóm Praděd.
„Zadrž, ty nehodný člověče! Už nemohu dál jen přihlížet na tvé hrozné prohřešky proti řádu lidí i tohoto kraje. Nejdřív ses provinil tím, že jsi neprávem surově položil ruku na svého bližního, který se tě navíc zastával před tvým hřešícím pánem. Dnešního dne ses provinil podruhé, když jsi pohrdl chlebem vzniklým z těžké práce ostatních lidí. A tvým nejhorším prohřeškem bylo zneuctění mrtvého!“ hřímal silným hlasem rozezlený Praděd. S každým jeho slovem sílil vítr a temněla obloha. Co chvíli se zablesklo a hromobití stále sílilo.
„Ale já jsem…, přece to všichni …“ marně hledal Gill slova zdůvodnění pro své nepřípustné chování.
„Ano ty a ostatní budete potrestáni!“ rozhodl Praděd .
„Ty budeš po věčné časy hladový a vystrašený bloudit zdejšími lesy a močály dokud se tisíci svými dobrými skutky nezbavíš této kletby! Teprve tehdy najde tvoje duše klid a tvé tělo bude moci zemřít!“ řekl Praděd a udělal magický kruh svojí kouzelnou lampičkou. Sotva tato slova vyslovil, stovky blesků rozčísly šero, způsobené temnými mraky slétajícími se ze všech stran. Následovaly stovky hromů, které téměř ohlušily všechno živé v okolí. Gill chtěl utéct a ukrýt se někde před Pradědovým hněvem. Nemohl se však ani pohnout a stále musel sledovat načervenalou zář vycházející Pradědovi z jeho uhrančivých očí.
„Trestu neujdou ani ostatní hříšníci v Hunohradu!“ pokračoval nemilosrdně nejmocnější gnóm.
„Vzkázal jsem všem sloužícím, řemeslníkům a pocestným, kteří nepatří k původním osadníkům, ať si zachrání své životy a co nejrychleji opustí město. Až se tak stane, použijeme s ostatními gnómy svá nejsilnější kouzla. Tak, jak jsme tehdy pomohli pracovitým osadníkům nalézt zlato a vystavět tak toto město, tak dnes ztrestáme lenošné hříšníky a spolu s celým městem je uvrhneme do zemských hlubin. Do těch hlubin, ze kterých voda vyplavila zlato, které si sobecky přivlastnili!“ vyjevil Gillovi mocný gnóm.
Brzy na to mocný vichr přivál další černé mraky. Nesčetné blesky dopadaly na domy Hunohradu a postupně je všech zapálily. Strašné hromobití způsobilo, že se pod městem otevřela země. Ohromné přívaly vody propast ještě zvětšily. Všechny domy, ba i hradby se začaly propadat, až všechno bylo zatopeno vodou a bahnem, které rychle zaplňovaly celou propast.
Nikdo z hříšných obyvatel nepřežil. Po městě nezůstala ani památka. Jen v největším jezírku uprostřed bažin je za slunečného dne prý možné zahlédnout špičku kostelní věže do hlubin propadlého města Hunohrad.
Svému trestu neušel ani pastýř Gill. Hladový a nešťastný bloumá snad dodnes lesy a bažinami kolem jezírka už stovky let. Oblečený v děravém kabátě, oškubaných kalhotách a haleně, na hlavě kapuci z pytle, přes rameno koženou mošnu a v ruce pastýřský bič. Celý zablácený, dlouhé divoce rozčepýřené vlasy, ušpiněný plnovous. Tak ho popisují lidé, kteří ho prý potkali. Většina z těch, kdo ho uviděli, vystrašeně utekla. Nemohli tak Gillovi ani dát příležitost udělat dobrý skutek.