Keš

Tato nenáročná multi-cache vás zavede ke Kapli Chaloupka v Klatovech. Finálku jsem zvolil o trochu dál, aby nezasahovala do červených zón jiných keší (ale pokud vás budou souřadnice házet na druhý konec Klatov, něco není v pořádku:) ). Souřadnice zjistíte lehce:

Číslo A = počet oken kaple

Číslo B = počet soch na kapli i u ní

Číslo C = ciferace prvního letopočtu na kovové tabuli na kapli

(nápověda: součet všech čísel je 13, symbol * značí krát)

N 49° (A-2)C.(A*2)(C*C)(C*C) E 013° 1(B+1).(A*2)B(B-B)

Přeji příjemný odlov :)

Kaple

Kaple byla postavena roku 1696 na místě chalupy manželů Ondřeje a Anny Hisperkových. Byl v ní přechováván obraz Panny Marie Klatovské, který byl v roce 1686 umístěn do farního kostela. V roce 1715 z nadace Anny Terezie Fuxové z Valburku byl postaven při kapli špitál pro chudé a nemocné.Bohužel v padesátých letech minulého století neblahé historické události způsobily, že kaple byla uzavřena, ponechána zubu času, oltář i dvě sochy ve vnějších výklencích byly nenávratně ztraceny neznámo kam. Zůstalo jen pár lavic, holý interiér a před kaplí socha sv. Václava z roku 1772 s nápisem SANCTVS WENCESLAVS SIT MEDIATOR a socha Panny Marie IMMACULATY z roku 1746 s latinským nápisem v překladu znamenajícím "Nad hvězdy krásná nad slunce jasná Matko Páně pros za nás AVE".

Historie zázraku 

Celá historie obrazu Klatovské Madony začala 29. dubna 1494 v severní Itálii, kdy v městečku Re, ležícím v horském údolí nedaleko jezera Lago Maggiore, došlo ke zvláštní události. Nevěřící a v té chvíli navíc opilý muž jménem Jan Zukkone tu v hněvu mrštil kamenem po nevelké fresce Panny Marie, namalované na omítce přední strany kostelíku sv. Mauricia a tímto činem významně ovlivnil budoucnost nejen tohoto kraje poblíž švýcarských hranic. Kámen jím hozený totiž zasáhl čelo madony, kojící na výjevu malého Ježíška a z takto způsobené rány vzápětí vytryskla ke zděšení všech přihlížejících krev. Nešťastníkovy nadávky a urážky se změnily v naříkání a prosby o milost, nicméně co se stalo, nešlo vrátit zpět! „Raněný“ obraz namalovaný neznámým autorem v byzantském stylu krvácel ještě dalších 18 dní a svědky tohoto podivného jevu se stalo mnoho místních obyvatel. Lidé zachytávali krev do plátna i do šátků. Kněz z Re dokonce krví naplnil skleněnou nádobku, která je zde uchovávána dodnes. Do malého městečka začaly směřovat proudy poutníků i zvědavců, před obrazem se konaly pobožnosti, obětovaly se mu svíce. Začalo se věřit, že krvácející malba s latinským nápisem „ V klíně Matky jest moudrost Otce“ je skutečným zázrakem, freska se stala objektem uctívání a různí dnes již bezejmenní autoři postupně vytvořili několik jejích více či méně věrných kopií. Zanedlouho bylo rozhodnuto i o stavbě nového poutního kostela, do jehož oltáře by byl zakomponován madonin obraz. Díky „zázraku“ se z italského Re brzy stalo velmi vyhledávané poutní místo, jehož slávu dále umocňovala schopnost obrazu léčit lidi a zbavovat je jejich trápení.

Pojďme ale do Čech. Roku 1650 se v Klatovech usadil kominík Bartoloměj Rizzolti, pocházející právě z Re. V Pošumaví se mu dařilo, nabyl značného jmění, oženil se a stal se váženým měšťanem. Na své rodné městečko ale nezapomněl. Jako dědictví po svých rodičích si z Itálie přivezl obraz Panny Marie, před kterým v mládí konal své pobožnosti. Tento obraz, u něhož i v Klatovech strávil mnoho hodin v modlitbách, byl přitom jednou z kopií zázračné italské krvácející madony. Není známo, kdy a kým byla tato kopie namalována. Obraz však rozhodně vznikl v době, kdy již podle přísných církevních pravidel nesmělo být zobrazováno odhalené ženské ňadro a proto Panna Marie na klatovské kopii Ježíška nekojí, ale už jen drží na klíně. Rizzolti skonal v roce 1675. Když později zemřela i jeho žena, připadl jejich majetek, včetně obrazu, Rizzoltově schovance Anně. Klatovy tou dobou prožívaly nelehké časy. Město postihly živelné pohromy, války s Tureckem a Francií vysávaly z obyvatelstva vysoké daně. Obchod stagnoval a živnostníci upadali do dluhů. Jedním z nich byl také Annin muž, krejčí Ondřej Hiršperger. Brzo mu nezbývalo, než postupně rozprodávat svůj majetek, až nakonec přišel i o dům. Rodina se nastěhovala do skromné chalupy Samuela Praunera, ale ani to nestačilo k vyrovnání všech závazků. Hiršperger byl nucen zbavovat se také osobních věcí a začal proto uvažovat i o prodeji vyženěného obrazu Panny Marie známému faráři.

A stal se zázrak,který se udál 8. července 1685, v neděli, v den sv. Kiliána.Ondřej Hiršperger se při ranní modlitbě modlil, snad za uzdravení svých nemocných dětí, snad se i loučil s oblíbeným obrazem, když čelo madony, jak říkají dobová svědectví, z místa zranění, způsobeného kamenem na italském originálu, začalo krvácet. Jakoby klatovský obraz převzal jakýsi kód zázraku od své italské předlohy, jakoby se právě teď městečko ležící na okraji Šumavy mělo stát místem pokračování nějakého vyššího plánu, který byl započat v 15. století v Re. Hiršperger i jeho žena byli zvláštním jevem nejprve vyděšeni, pak ale oběhli své sousedy, aby i oni mohli spatřit „projev boží milosti“.Výjimečná událost samozřejmě pohnula celým městem. Někteří pochybovali, někteří okamžitě uvěřili. Nikdo ale nezůstal lhostejným. K podivnému úkazu byli nejprve povoláni: děkan Thdr. Jan Vojtěch Štodlar, císařský rychtář Jan Filip Hoch z Hochu a převor kláštera dominikánů P. Hyacint Hlavička. Tito hodnostáři, dá se říci zachovali chladnou hlavu a vyvarovali se unáhlených soudů. Nejprve vyslechli Hiršpergera, prohlédli obraz a poté ho nechali přenést do děkanského kostela Narození Panny 

Marie. Postavili ho do světla na oltář sv. Josefa, kde byl nadále hlídán a pozorován. Mezitím se zpráva o krvácejícím obraze rychle šířila do dalekého okolí. Zatímco někdo již byl přesvědčen o zázraku, jiní mluvili o podvodu. Na radnici byli povoláni svědci, aby zde pod přísahou za přítomnosti děkana vypovídali o tom, co u obrazu spatřili. Znovu vypovídal i Ondřej Hiršperger a zmínil při té příležitosti jednu zajímavou věc. Červenou krůpěj na čele madony zpozoroval prý již jednou v roce 1683 a rukou ji tenkrát setřel. Svěřil se s tím poté jezuitovi Páteru Loučanskému a ten ho varoval, aby to již příště nedělal. K událostem 8.7.1685 pak krejčí vypověděl: Na čele Panny Marie se ráno objevila krůpěj velikosti špendlíkové hlavičky, rostla a pak se objevila krůpěj druhá. Žena krejčího doplnila, že krůpěj byla červená, velká jako hrachové zrno a třepetala se. Další svědek Václav Rabský řekl, že když přišel, jedna krůpěj byla velká jako hrachové zrnko, druhá pak jako špendlíková hlavička. Zámečník Jan Rejpal vypověděl, že se krůpěj z rány na čele madony spustila a na Ježíškovi stály dvě kapky. Ty otiskl na papír, který předal převoru Hlavičkovi. Jinou krůpěj pak stejně otiskl pro děkana Štodlara.

Další kapky krve se na čele Panny Marie objevily až v kostele po přenesení obrazu. Měšťan Ferdinand Pelikán pod přísahou vypověděl, že viděl v kostele asi pět kapek. Kovář Jan Rokycký spatřil, když se před obrazem modlil, jak se krůpěj velikosti hrachu madoně z rány na čele spustila. K jiné velmi podivné události pak zřejmě došlo i 20. července – tedy 12 dní po krvácení. Podle dobových záznamů tehdy velké shromáždění lidí v kostele Narození Panny Marie zřetelně spatřilo, jak madona na obraze opakovaně zavírá a otevírá oči. Na všechny přítomné to silně zapůsobilo, takže někteří začali vyděšeně křičet, někteří plakat. „Jedni s strachem a bázní na to patříce, druhý s podivením a bázní, třetí s radostí a pláčem, čehož jak živi neviděli spatřili, v Kostele hlasitě křičeli, a se modlili“.

Protokoly z výslechů svědků byly následně zaslány arcibiskupské konsistoři v Praze, se žádostí o povolení instalovat obraz na hlavní oltář jako obraz „Milostný“. Arcibiskup však z Prahy vzkázal, že obraz má být až do dalšího rozhodnutí uchován tak, aby k němu kromě děkana neměl nikdo přístup. Jeho pravost měla nejprve schválit speciální komise. K důkladnému posouzení zvláštního jevu byli arcibiskupem do Klatov vysláni kněží: arcibiskupský kancléř Jan František Liepure, sekretář konsistoře Judr. František Ferdinand Čedík, opat Plaský a arciděkan Plzeňský. 29. a 30.8. bylo znovu vyslechnuto mnoho svědků, znovu byly zkoumány všechny okolnosti neobvyklého úkazu. Neobjevily se však žádné pochybnosti. Podle všeho klatovský obraz opravdu převzal mimořádné vlastnosti své italské předlohy a nebyl důvod jej dál schovávat v sakristii kostela. 6.9.1685 pak pražský arcibiskup Jan Bedřich hrabě z Valdštejna vynesl rozsudek, v němž potvrdil, že obraz Panny Marie potil krev a má být vystaven na oltáři k veřejné úctě. Oficiálně byl tak obraz ve velmi krátké době uznán za zázračný!