Protiletecký kryt Getewent

 Historie podzemního díla:

GETEWENT je zkratka „Gesellschaft für technisch-wirtschaftliche Entwicklung mbH“. Zprvu samostatný podnik byl od srpna 1944 podřízen organizaci SS Wirtschaft und Vervaltung, ale nebyl v jejím přímém vlastnictví. V Rychnově se podnik Getewent nastěhoval do bývalé továrny na výrobu galalitu a umělé rohoviny. Továrna pracovala jen do hospodářské krize a dál byla využívána jen jako sklad. Podnik Getewent se sem začal stěhovat v roce 1938. Předsedou správní rady Getewentu byl Dr. Lienhardt. Financování podniku měla na starost mimo průmyslníků a bankéřů částečně i SS prostřednictvím výše zmíněné SS Wirtschaft und Vervaltung. Koncentrační tábor AL Reichenau určený pro GETEWENT vznikl už v první čtvrtině roku 1944 jako pobočné zařízení mateřského KT Gross-Rosen. Svým významem předčil všechna podobná zařízení na dnešním území České republiky, protože v únoru 1945 byla právě do Rychnova přestěhována komandatura později zcela zrušeného mateřského Gross-Rosenu. Velká část jejího archivu tu byla na konci války také spálena. Pro mnoho vězňů se AL Reichenau stal v systému koncentračních táborů místem, které jim zachránilo život, neboť se tu kladl důraz na kvalifikovanou pracovní sílu, s níž nebylo radno plýtvat. Ti méně šťastní zde však umírali na krutou práci v podzemních tunelech nebo při stavbě protitankových zákopů.

Podnik Getewent s ředitelem Arthurem Zenklerem a technickým ředitelem Hermanem Carstensem zaměřoval svoji výrobu na různé elektrotechnické součásti i celky, především z oboru radarové a sonarové techniky a radiotechniky. Objevila se tu však i jinak zaměřená výroba, například produkce výše zmíněných roznětek k leteckým pumám. Krom toho se tu montovaly specializované stroje, tedy jednoúčelová zařízení produkovaná v minimálních sériích. Jedním z důležitých válečných poslání Getewentu byl navíc výzkum a vývoj.

Původní obří protiletecký kryt pro zaměstnance Getewentu byl sice nakreslen již v roce 1940, ale samotné realizace se dočkal až se vznikem koncentračního tábora AL Reichenau. Už návrh z roku 1940 počítal s neobvykle velkým krytem, jehož plocha byla srovnatelná s celým továrním areálem. Žádost o povolení byla jabloneckému landrátu adresována 27. září 1944. Doslova se zde píše o „protileteckém krytu pro zaměstnance továrny ve spojení s podzemní zkušebnou výrobků“. Ačkoli tedy nešlo o klasickou podzemní továrnu, část prostor měla být využita právě pro výrobu a zkoušení zařízení. Záležitosti „zkušebního bunkru“ vyřizoval zvláštní výbor. Ten měl na starosti „pozemní“ radiokomunikace včetně radiolokátorů a vedl ho vrchní inženýr Clausing. Projekt podzemní zkušebny byl oznámen 24. června 1944 zbrojní inspekci IVb a 21. září byl schválen RGK ve Vídni. Kryt byl rozdělen na dvě části. Jedna spadala pod stavební oddíl Ia  a zahrnovala vchody A a B z továrny a D od nádraží. Výkresy zachycující protiletecký kryt z 15. září 1944 naznačují, že části tunelů vedených z továrny byly již v této době hotové. Jejich prodloužení do středu kopce a proražení vchodu D obnášelo ražbu půl kilometru chodeb. V této době už asi existovaly i štoly ražené stavebním oddílem II se vchodem C. Jedna z chodeb vedla přímo pod vrchol kopce a pravděpodobně byla spojena s věží na povrchu. Změna původně „civilního“ krytu na podzemní zkušebnu byla odsouhlasena asi na počátku léta 1944. Ještě v dubnu 1944 se počítalo s dlouhou štolou z továrního podzemního vchodu B s jedinou odbočkou. Tato zjednodušená varianta navržená firmou Gustav Sachers a synové pak byla opuštěna a začalo se uvažovat o přemístění zkušebny a zázemí radiolokátorů do podzemí. Rozdíly mezi variantami je možné vyčíst i z odhadovaných finančních nákladů. Jednoduchá varianta měla stát 48 250 RM, novější větší verze se zkušebním bunkrem 163 000 RM. Pro porovnání: výstavba koncentračního tábora stála 13 200. Podzemní dílo se tedy stalo největší a nejnáročnější stavbou Getewentu provedenou na území České republiky.

Stavba začala pravděpodobně ražbou tunelů A a B a vchodu od železniční stanice. Předpokládalo se, že výkopové práce zastihnou záhy pevnou skálu (po 14 metrech v případě vchodů z továrny a téměř okamžitě pod skrývkou). Tento předpoklad se však pravděpodobně nenaplnil. Dokládají to i výpovědi pamětníků, kteří mluví o kompletně vyzděných místnostech. Od září, po změně koncepce, se pokračovalo v ražbě podzemních děl ve větším měřítku. Práce již vykonávali vězni AL Reichenau v nelidských podmínkách.

30. října 1944 se zažádalo o další stavební povolení pro telefonní ústřednu, velící místnost a místnost dálnopisu, dále pro jednomužné strážní bunkry a zaměstnanecké kartotéky. To vše v provedení odolném proti bombardování nebo přímo umístěném do podzemí.

Autentické vzpomínky na výstavbu podzemního díla:

Henryk Króla, který byl nasazen na ražbu výše zmíněného podzemního krytu a bunkru u Getewentu: „Z koncentračního tábora Gross-Rosen jsem byl v květnu 1944 odtransportován do pobočného tábora v Rychnově u Jablonce nad Nisou jako politický vězeň č. 30641. Byl jsem začleněn do party vězňů „Baukolonne“ pracujících na stavebních pracích. Začátkem června jsme započali stavbu tunelu, který měl spojit fabriku nacházející se v prostranství tábora s hlavní fabrikou, která stála mimo tábor. Tunel byl prorážen v hloubce asi šest metrů. Jedna parta započala práci z tábora a druhá, ve které jsem byl i já, z druhé strany od budovy mimo tábor. Začali jsme stavbu výkopem šachty o rozměru 10 x 8  metrů, a odtud se pak začal prorážet tunel směrem k táboru. Byla to těžká práce, nejhorší v celém táboře. Pracovali jsme ve vodě, v zimě, s primitivním nářadím. Byli jsme zesláblí hladem a neustálým popoháněním kápy a esesmany v dusivém prostředí tunelu. Vyvážka kamení na povrch byla nejtěžší dřina. Kamení bylo třeba vynášet do výšky šesti metrů a tam naložit do auta. Byly to pravé galeje prací vysílených a hladových vězňů.

(...)

Od ledna 1945 se podmínky v táboře strašně zhoršily. Balíček již nikdo nedostával a každý den jsme odváželi několik mrtvých spoluvězňů, kteří padli vysílením a hlady. Viděly to české ženy a pomáhaly nám, kde mohly. Bylo to nebezpečné, neboť pracoviště bylo dobře střežené. Mezi dráty kolem tábora a barákem kuchyně se nacházelo smetiště. Po práci v kuchyni a úklidu odnášely ženy smetí na smetiště. Bylo třeba přitom přejít kolem vchodu tunelu. Jedna skupina vynášela odpadky a druhá s 10litrovým hrncem polévky vběhla do tunelu, kde nám s polévkou nechávaly i zbytky jídla a nedopalky cigaret.“

Ing. Jan Kosińskivzpomíná na stavbu, která začala v červnu 1944: „Vězňové trestní čety kopali podzemní tunel ve skalách. Tento tunel měl spojit továrnu s táborem. Tunel byl hluboký 6 metrů. Funkci kápa plnil Alojzy Koňčak. Vězňové, kteří hloubili tunel, byli stále ve vodě.“

Současný stav průzkumu podzemního díla:

V letech 2010 až 2012 byly lokalizovány původní vchody do podzemního díla s výjimkou vchodu C, o kterém máme pochybnosti zda byl vůbec realizován. Vchody A a B se nachází v bývalé továrně Getewent, přičemž vchod A je zavalen a zatopen a vchod B je volně přístupný z nástrojárny, ale v chodbě je po cca 15 metrech zával. Dalším bádáním bylo zjištěno, že chodby vchodů A a B byly destruovány položením vysokonapěťového kabelu v 50. letech 20. století. Vchod D od nádraží byl pravděpodobně stržen v období těsně po válce.

Pro vchody A a B existoval předpoklad, že se volné podzemní prostory nachází za linií (kolmou na chodby) výkopu vysokonapěťového kabelu. To se potvrdilo u vchodu A, kde byla vyhloubena šachta a otevřena štola. Bohužel vzhledem k nestabilnímu nadloží byl výkop osazen plastovou trubkou pr. 600 mm, kterou se nyní provádí čerpací zkoušky zatopeného objektu. U vchodu A není možné vzhledem k terénu provést ověřovací výkop na jiném místě.

Chodba A byla ještě ověřována geoelektrickým odporovým měřením, které potvrdilo její pokračování (větší modrá oblast).

Zásadní otázkou je velikost podzemních prostor, tedy stav díla na konci druhé světové války. Chodba vchodu A je pouze vydřevena, tudíž stavebně nedokončená. Chodba B je ve známém úseku vydřevena, navíc jí prochází nepoužívaná vodovodní trubka, která je napojena na nedalekou studnu. V místě studny je vodovodní trubka uložena v hloubce 11,5 m, tudíž musela být vedena od studny k továrně jedině již hotovou štolou.

V 80. letech 20. století byly provedeny pod dnešní "Bramborárnou" (stavěno jako sklad brambor, nyní sklad logistické firmy) průzkumné vrty, ale byly vedeny do malé hloubky. Kryt má být umístěn v hloubce až téměř 20 metrů pod terénem.  

Zpracoval- Ivan Rous

Link- Studie Ivan Rous

Link- Muzeum Rychnov n.N.

Link- FOTO

Foto archiv Ivan Rous,stranky Rychnov n.N.

koncentrační tábor AL Reichenau  

Pomník obětem koncentračního tábora v areálu kotláren Hölter

Ke keši-Najdi výkop vchodu a máš souřadnice finále, jestli doma nebo v terénu je na vás.