Tato keš byla založena pod číslem (
VK-12085) a patřila do série
„Dvanáct hodin“, založené pro 12. ročník geomaratonu
Valašské keškobraní 2019, pořádaného na téma
"12 = tucet".
Více se o Valašském keškobraní dozvíte na webu
vkteam.online
Tato keš patří do série „Čas", která byla založena pro 12. ročník geomaratonu Valašské keškobraní 2019.
Čas společně s dobou jsou jedny ze základních fyzikálních veličin, které se rozlišují takto:
- čas (čas jedné události) určuje okamžik události na časové ose (tj. první souřadnici časoprostoru),
- doba určuje časovou vzdálenost mezi dvěma událostmi, rozdíl mezi časy dvou událostí.
Definice času
Na povahu a smysl času existuje množství silně odlišných náhledů, a je proto obtížné nabídnout jeho nekontroverzní a jasnou definici. Důležitým pojmem je tzv. šipka času, která určuje smysl (směr) plynutí času a odpovídá směru rozpínání vesmíru. Čas se od starověku také měří, nejčastěji počítáním pravidelně se opakujících pohybů, například Slunce nebo kyvadla. Základní myšlenku tohoto měření využil Aristotelés k definici: "Čas je napočítaný pohyb ve vztahu k před a po."
Mechanické hodiny
Moderní éru chronometrie lze datovat se vznikem mechanických kolečkových hodin, které se postupně vyvinuly z hodin vodních, kde se voda nahradila závažím a nadále se zde využíval princip ozubených kol. Oba typy hodin se souhrnně nazývaly „horologium“, proto nelze přesně stanovit dobu jejich vzniku.. Literatura uvádí, že se kolem 13. století začaly rozšiřovat první mechanické systémy časomíry, jednu z nich popisuje i Dante Alighieri (1265-1321) ve své Božské komedii. Nová vlna mechanických věžních hodin se šířila hlavně ze západu Evropy, jedny z prvních najdeme na anglickém Westminsteru (1288), Canterbury (1292), Florencii (1300), Modeně, Padově, belgických Bruggách a anglickém Doveru. V dalším stoletém období přicházejí na svět první orloje, jedny z nejstarších se nacházejí na katedrále ve Štrasburku (1352), v roce 1410 v Praze vznikla první část orloje na Staroměstské radnici.
Mechanické hodiny se vyvíjely přes pět set let, z jejich konstrukce se pak vyvinuly sousta-vy dalších typů hodin s vlastním zdrojem energie (quartzové, elektrické, jaderné). Nejdůležitější část kolečkových hodin zajišťoval mechanismus zvaný krok, který měl na starosti jednu z hlavních vlastností hodin – přesnost. Zajímavostí je, že nejstarší konstrukce mechanických hodin byly bez ciferníku, čas se oznamoval pouze odbíjením. Na těch nejstarších do konce 17. století lze najít pouze hodinovou ručičku. Tyto hodiny nebyly zrovna nejpřesnější, musely se natahovat jednou za 5 až 6 hodin, a za tu dobu se dokázaly rozejít až o dvě hodiny, proto se někdy městské hodiny doplňovaly hodinami slunečními.
Rovnoměrný chod prvních mechanických hodin zajišťoval vřetenový krok s lihýřem, ten se skládal z rovnoramenného vahadla s posuvným závažím. Tento typ hodin byl také původně použit na bicí stroj pražského orloje, který byl v šedesátých letech minulého století kvůli časté poruchovosti zrekonstruován a přístroj se nahradil modernějším krokem, jaký je např. na věžních hodinách Westminsterské věže v Londýně. Hodin s lihýřem se používalo až do doby sestrojení prvního kyvadla.
K větší přesnosti měření času došlo až vynálezem astronoma Galilea Galilei, který objevil vlastnosti kyvadla. S prvními kyvadlovými hodinami přišel poprvé v roce 1657 holandský fyzik a matematik Christiaan Huygens, který zavěsil kyvadlo na vlákno a zajistil tak jeho rovnoměrný pohyb. Pro srovnání, lihýřové hodiny se dle typu konstrukce mohly rozcházet až o 6O minut, kyvadlové hodiny snížili tento nedostatek na 10 sekund. Po několik staletí se vyvíjely různé hodinové strojky, které si stále kladly za úkol vytvořit co možná nejpřesnější časomíru. Po důrazu na přesnost byl hned na pořadí důraz na univerzálnost hodinového strojku. Lihýřové i kyvadlové hodiny se díky závěsnému závaží mohly používat pouze jako statické časoměrné přístroje, určené pro pevné stanoviště. Výrazné zlepšení přinesl vynález ocelového hodinového péra, který umožnil přenášet hodiny z místa na místo bez ohrožení jejich chodu, bylo možné je nosit ve vodorovné či svislé poloze (neměly žádné závaží). Za autora tohoto převratného vynálezu z roku 1509 bývá označován norimberský zámečník Petr Henlein. Hlavní přínos pérových hodin spočíval v tom, že otevřel cestu k postupné miniaturizaci hodinových strojků, vznikali tak postupně menší a pro hodináře náročnější hodinové strojky. Do doby vynálezu hodinového péra se hodiny staly výsadou panovníků, hodnostářů a jiných zámožnějších občanů, nový objev díky miniaturizaci pomohl mechanickému přístroji zaměřit se na běžný lid.
Pro odlovení keše bude stačit odečíst z obrázku souřadnice: