CZ:
Proč zde stojí tyto bunkry?
V Německu se k moci v lednu 1933 dostal A. Hitler. V roce 1936 vojensky obsadil demilitarizované Porýní, nad Evropou se začala stahovat válečná mračna. Československá vláda rozhodla již v roce 1934 o výstavbě stabilního opevnění. Inspirací byla francouzská Maginotova linie. Výstavba celého opevnění nejen kolem Československé republiky, ale i druhá vlna ve vnitrozemí a plánované příčky byla rozvržena na období 10–15 let. Opevnění mělo zdržet nepřátelská vojska na hranici do doby, než přijdou pomoci tehdejší spojenci Anglie, Francie a Sovětský svaz.
Nejprve se stavělo na hranici s Německem (v té době začínala už u Ostravy) a hranici s Maďarskem. Po anšlusu neutrálního Rakouska Německem dubnu 1938 byly urychleny práce na jižní hranici. První objekt stabilního opevnění byl předán již v prosinci 1935 a poslední v březnu 1939, kdy došlo k rozpadu Československa a vznikl protektorát Čechy a Morava. Opevnění bylo rozděleno na dvě kategorie-těžké opevněni (TO) a lehké opevnění (LO). Z plánovaných cca 15 000 LO se jich vybudovalo necelých 10 000. Na úseku Jižní Morava od Nové Bystřice ke Slovenské hranici (190 km) bylo postaveno LO vzor 36 – 178 ks, vzor 37 – 880ks.
Co si právě prohlížíte?
objekt LO III/3/1177/A-120/N – 3 Jemnice
LO = lehké opevnění, III = III. armádní sbor Jižní Morava v roce 1937, 3 = číslo stavebního úseku, 1177 = číslovaní ŘOP z roku 1937, ještě má náš objekt číslování z doby po roce 1948 ČSLA a to 223, A-120 = typ a varianta objektu, N = normální odolnost, 3 Jemnice = číslo a název stavebního úseku
Stavba byla zadána 14.4.1937 stavební firmě Mandaus, Ing. Švajcr a spol., z Plzně, zakázka byla na výstavbu 84ks LO. Konkrétně tento objekt byl první v tomto stavebním úseků a tak se stal i atypickým. Jeho vlastní betonáž byla zahájena na přelomu května a června 1937. Od předání staveniště po předání celého objektu uběhlo pouze 62-65 dní. Pracovalo se ručně, mechanizací byla pouze míchačka na beton, případně nákladní auto na dopravu materiálu.
Atypickými prvky je použití tzv. prasečích ocásků, které měly sloužit pro maskování a obranu. Na dalších objektech byly použity jen oka. Atypické je zde i použití pouze jednoho periskopu, který měl sloužit na pozorování předpolí. To se ukázalo jako nedostatečné a na dalších objektech jsou periskopy dva – pro každý kulomet jeden. Zajímavostí je, že během války došlo k vytržení ocololitinových střílen na válečné železo. Tyto střílny byly po válce v době reaktivace bunkru nahrazeny nově vyrobenými kusy.
Historie LO
V předválečné době byla ČS hranice střežena složkami SOS – stráž obrany státu. SOS sestávala z četnictva, finanční stráže a záložníků armády. Jejich činností byla ochrana hranice před nelegálním převozem zbraní, před nepřátelskými bojůvkami, zpravodajská činnost. Při květnové a zářijové mobilizaci v roce 1938 bunkr využívala Československá armáda – objekt byl vyzbrojen, posádku tvořilo 6 mužů, základnu měli v kasárnách před obcí Měšovice. Po odtržení pohraničí na základě Mnichovské dohody ze dne 29.9.1938 jeho předválečná role končí.
Po 2. světové válce a nástupu komunistické totality v Československu v roce 1948 se opět začaly vojensky střežit hranice. Na hranicích se Západním Německem a Rakouskem vzniká střežené hraniční pásmo a postupně je budována takzvaná Železné opona. Bunkr byl její součástí. První pohraniční jednotky byly v obci Uherčice na zámku od roku 1951 a následně se staví nová Rota pohraniční stráže Vratěnín, kde slouží armáda od roku 1964 až do roku 1990.
Vybavení objektu
rok 1938
osádka: 6 vojáků
U každého kulometu byli 2 muži, jeden střílel, druhý nabíjel a to u dvou střílen (celkem 4 muži), zbylí 2 pozorovali okolí periskopem, obsluhovali ruční ventilátor a zajišťovali zadní vchod.
vybavení:
Lafetace na kulomety + uzávěr střílen
Zrcátkový periskop pro pozorování předpolí a signalizaci sousedním objektům.
Ruční přetlakový ventilátor
Lapač výstřelových zplodin kulometů
Venkovní mřížové dveře a pancéřové silnostěnné vchodové dveře
Střílna na obranu vchodu z týlu – mříž
Granátový skluz na obranu týlové strany a kamenné dopadiště pro granát
Ženijní nářadí – pila břichatka, sekera, krumpáč, lopata, kosa ...
Osvětlení - petrolejka a svíčky
Pitná voda a jídlo na 2 dny
Zbraně:
- TK vz. 37 s náhradní hlavní - 2ks
- osobní zbraně posádky - puška vz.24 – 6ks
- velitel objektu měl pistoli
Reaktivace po roce 1948
Objekty byly opraveny, znovu osazeny střílny. Zbraně byly použity stejné jako v období před válkou.
Přezbrojení po roce 1962
- Lehký kulomet vz. 59 s lafetou UL-1 a bednou příslušenství pro lafetu
- střelecká lavice byla nahrazena nově plechovým lapačem vystřelených nábojnic
- osobní zbraně posádky: samopal vz. 58 nebo 61
- velitel objektu měl nově signální pistole
Současnost
Na konci roku 2015 jsme tento objekt koupili včetně pozemku od armády a začíná jeho obnova.
V letech 2016 – 2017 byly provedeny rekonstrukční práce, v roce 2018 začíná činnost naše Minimuzeum.
Pohledově je bunkr ve stavu z roku 1937. Interiér je rozdělen do dvou částí: období 1962-1990 a období 1937-38. První část ukazuje období studené války – železné opony. Druhá ukazuje předválečný stav z doby, kdy byli naši předkové odhodláni bránit Československou republiku před hrozbou nacistického Německa.
DE:
Warum stehen hier diese Bunker?
Nachdem in Deutschland in Januar 1933 A. Hitler zur Macht gekommen ist, hat er im Jahre 1936 militärisch das demilitarisierte Rheinland besetzt und Kriegswolken begannen, sich über Europa zusammen zu ziehen. Die tschechoslowakische Regierung hat bereits im Jahre 1934 über den Ausbau einer stabilen Befestigung entschieden, inspiriert durch die französische Maginot Linie. Der Ausbau der gesamten Befestigung nicht nur rund um die Tschechoslowakische Republik, sondern auch die zweite Welle im Inland und geplante Teilelemente wurden auf den Zeitraum von 10–15 Jahren aufgeteilt. Die Befestigung sollte die feindlichen Armeen an der Grenze bis zu der Zeit halten, bis die damaligen Verbündeten – England, Frankreich und die Sowjetunion – zur Hilfe kommen würden.
Zuerst baute man an der Grenze mit Deutschland (die zu der Zeit bereits bei Ostrava begann) und an der Grenze mit Ungarn. Nach dem Anschluss des neutralen Österreichs durch Deutschland in April 1938 wurden die Arbeiten an der Südgrenze beschleunigt. Das erste Objekt der stabilen Befestigung wurde bereits in Dezember 1935 und das letzte in März 1939, wo es zum Zerfall der Tschechoslowakei gekommen ist und wo das Protektorat Böhmen und Mähren entstanden ist. Die Befestigung wurde in zwei Kategorien aufgeteilt – schwere Befestigung (těžké opevnění - TO) und leichte Befestigung (lehké opevnění – LO). Von den geplanten ungefähr 10 000 LO Objekten wurden nicht ganze 10 000 Objekte erbaut. Im Abschnitt Südmähren von Nová Bystřice bis zur slowakischen Grenze (190 km) wurden 178 Objekte des Typs 36 und 880 Objekte des Typs 37 gebaut.
Was besichtigen Sie gerade jetzt?
Objekt LO III/3/1177/A-120/N – 3 Jemnice
LO = leichte Befestigung, III = III. Armeekorps Südmähren im Jahre 1937, 3 = Nummer des Bauabschnittes, 1177 = Nummerierung der Objekte vom Jahre 1937, dazu hat unser Objekt noch einen Nummerierung von der Zeit nach 1948 von der Tschechoslowakischen Volksarmee, und zwar 223, A-120 = Typ und Variante des Objektes, N = normale Widerstandsfestigkeit, 3 Jemnice = Nummer und Name des Bauabschnittes
Der Bau wurde am 14.4.1937 der Baufirma Mandaus, Ing. Švajcr a spol., aus Pilsen vergeben, der Auftrag betraf den Bau von 84 LO Objekten. Konkret war dieses Objekt das erste in diesem Bauabschnitt und somit wurde es auch atypisch. Seine Betonierung wurde Ende Mai, Anfang Juni 1937 aufgenommen. Von der Übergabe der Baustelle bis zur Übergabe des gesamten Objektes sind nur 62-65 Tage vergangen. Man arbeitete manuell, die einzige Mechanisierung war der Betonmischer, bzw. der LKW zum Materialtransport.
Die atypischen Elemente umfassen z. B. den Einsatz der sg. Schweinsschwänzchen, die zum Maskieren und zur Abwehr dienen sollten. Bei weiteren Objekten wurden nur die Maschen verwendet. Atypisch ist hier auch der Einsatz nur eines Periskops, das zur Verfolgung des Vorfeldes dienen sollte. Dies erwies sich jedoch als ungenügend, sodass bei weiteren Objekten zwei Periskope sind – für jedes Maschinengewehr eines. Interessant ist, dass es während des Krieges zum Ausreißen der Stahlgußschießscharten zwecks Verwendung des Materials zu Kriegszwecken gekommen ist. Diese Schießscharten wurden nach dem Krieg in der Zeit der Reaktivierung des Bunkers mit neu hergestellten Elementen ersetzt.
Geschichte der leichten Befestigung
In der Vorkriegszeit wurde die tschechoslowakische Grenze von Komponenten der SOS – Staatsabwehrwache (stráž obrany státu) bewacht. SOS bestand aus der Gendarmerie, der Finanzwache und der Armeereservisten. Ihre Aufgaben umfassten den Schutz der Grenze vor illegalem Waffentransport, vor feindlichen Kampftruppen und den Nachrichtendienst. Bei der Mobilisierung in Mai und in September 1938 wurde das Bunker von der Tschechoslowakischen Armee benutzt – das Objekt war bewaffnet, die Besatzung bestand aus 6 Mann, deren Basis die Kaserne vor der Gemeinde Měšovice war. Nach Abtrennen der Grenzgebiete aufgrund des Münchner Abkommens vom 29.9.1938 endet seine Vorkriegsrolle.
Nach dem 2. Weltkrieg und Antritt der kommunistischen Totalität in der Tschechoslowakei im Jahre 1948 begann man wieder, die Grenzen militärisch zu bewachen. An den Grenzen mit Westdeutschland und mit Österreich entstand eine bewachte Grenzzone und es wurde allmählich der sg. Eiserne Vorhang aufgebaut. Der Bunker war ihr Bestandteil. Die ersten Grenzschutzeinheiten waren in der Gemeinde Uherčice im Schloss seit dem Jahr 1951 und in der Folge wurde eine neue Grenzwachenkompanie Vratěnín aufgebaut, wo die Armee seit 1964 bis 1990 gedient hat.
Ausstattung des Objektes
Jahr 1938
Besatzung: 6 Soldaten
Bei jedem Maschinengewehr waren 2 Mann, der eine hat geschossen, der andere hat geladen, und zwar bei zwei Schießscharten (insgesamt 4 Mann), die restlichen zwei verfolgten die Umgebung mit dem Periskop, bedienten den manuellen Lüfter und sicherten den Hintereingang ab.
Ausstattung:
Lafettierung für Maschinengewehre + Schießschartenverschlüsse
Spiegelperiskop zur Vorfeldbeobachtung und Signalisierung an die Nachbarobjekte.
Manueller Überdrucklüfter
Schussabgasfänger der Maschinengewehre
Äußere Gittertür und gepanzerte dickwandige Eingangstür
Schießscharte zur Verteidigung des Einganges vom Hinterland – Gitter
Handgranatenrutsche zur Verteidigung der Hinterlandseite und Steinpflasteraufschlagstelle für die Handgranate
Geniewerkzeug – Schrottsäge, Axt, Spitzhacke, Schaufel, Sense ...
Beleuchtung - Petroleumlampe und Kerzen
Trinkwasser und Essen für 2 Tage
Waffen:
- Maschinengewehr TK Typ 37 mit Ersatzlauf - 2 St.
- Persönliche Waffen der Besatzung - Gewehr Typ 24 – 6 St.
- Der Objektkommandant hatte eine Pistole.
Reaktivierung nach 1948
Die Objekte wurden repariert, es wurden neu die Schießscharten bestückt. Die Waffen waren gleich wie vor dem Krieg.
Waffenumrüstung nach 1962
- Leichtes Maschinengewehr Typ 59 mit Lafette UL-1 und Zubehörkiste für Lafette
- Die Schießbank wurde neu mit einer Blechauffangvorrichtung für Hülsen abgefeuerter Patronen ausgestattet
- Persönliche Waffen der Besatzung: Maschinenpistole Typ 58 oder 61
- Der Objektkommandant hatte neu Signalpistolen
Gegenwart
Zum Ende des Jahres 2015 haben wir dieses Objekt einschl. Grundstück von der Armee gekauft und mit seiner Erneuerung begonnen.
In den Jahren 2016 – 2017 wurden Rekonstruktionsarbeiten durchgeführt, im Jahre 2018 beginnt seine Tätigkeit unser Minimuseum.
Dem Aussehen nach entspricht der Bunker dem Zustand aus dem Jahre 1937. Der Innenraum ist in zwei Teile aufgeteilt: Zeitraum 1962-1990 und Zeitraum 1937-38. Der erste Teil zeigt den Zeitraum des kalten Krieges – des Eisernen Vorhanges. Der zweite zeigt den Vorkriegszustand aus der Zeit, wo unsere Vorfahren bereit waren, die Tschechoslowakische Republik vor der Drohung des nazistischen Deutschlands zu wehren.