ZMIZELÁ PRAHA IV. - NEREALIZOVANÁ: PETŘÍN
Vítám Vás na poslední části Zmizelé Prahy. V této poslední části se budeme věnovat ne tak úplně zaniklým objektům, jako spíše záležitostem, které nebyly realizovány a jejichž plány zůstaly na papíře. V této mysterce se budeme věnovat nerealizovaným projektům v oblasti Petřína.
Zelené návrší nad Vltavou v sousedství Hradčan bylo vždy ceněno jako malebná součást pražského panoramatu. Proto také postavená Petřínská rozhledna se stala terčem četných kritik, ale dnes nám to už ani nepřijde. Mohlo se tak zdát, že se Petřína v té době již nebudou týkat žádné projekty. Ale nebylo tomu tak.
Už v roce 1902 byl publikován koncept arcibiskupského semináře uprostřed Seminářské zahrady na východním svahu. Architekt Václav Roštlapil představil historizující komplex v němž měl být kostel s mohutnou kopulí. Na něj měla navazovat dvě podélná křídla s reprezentačními místnostmi. V objektu za kostelem se měl nacházet samotný seminář pro 160 alumnů.
Dalším tvůrcem projektu pro Petřín byl Antonín Balšánek. V roce 1903 publikoval dvě studie, které pracovaly s myšlenkou umístit sem galerii českého umění. Později ale seznal, že by si tato budova zasloužila více prostoru. Místo toho zamýšlel pod Petřínem vytvořit novou školní čtvrť. Pro změnu v roce 1913 projektoval ideu lidového parku a všesokolského sletiště (publikováno bylo o 6 let později). Šlo o monumentální koncept, který zamýšlel propojit vrcholek Petřína s bělohorskou plání a dál až k Ruzyni. Komplex měl začínat hned za petřínskými hradbami jako velkolepé fórum na strahovských lomech. Z něj pak měl vést lidový park vroubený třemi alejemi sahající asi do třetiny vzdálenosti mezi Petřínem a Bílou horou. Celá osa měla být ukončena vedle obory letohrádku Hvězda velkým sletištěm ve formě fóra se stadionem. Fórum při hradbách měly obklopovat velké budovy Technického a Národopisného muzea. Pro baštu č. VII projektoval letní divadlo v přírodě, na baště č. V. měl zase vyrůst pavilon pro Slovanskou epopej Alfonse Muchy. Cestu sem od Malé Strany měla lemovat řada herm českých velikánů, cesta byla v ose mostu Legií. V roce 1920 pak byla publikována jeho idea petřínského parlamentu. Stavba o rozměrech přibližně 100 x 100 m se měla nacházet v mírném svahu na rozhraní Seminářské a Schönbornské zahrady o půdorysu trojúhelníku s vydutými stranami a okosenými nárožími. Severovýchodní cíp objektu měl skýtat prostor pro vstupní halu, ve zbylých dvou cípech pak zasedací síně poslanecké sněmovny a senátu. Střed měla zaujímat velká ústřední kruhová síň zaklenutá kupolí, ve kterých si autor představoval konání velkých lidových shromáždění. Tato hala měla pojmout cca 4.500 lidí.
Ve stejné době a se stejným tématem přišel také Ludvík Čížek. Na rozdíl od Balšánkova projektu byl mnohem střídmější co do monumentálnosti tak i do prostoru neboť si vystačil s jen 400.000 m2 plochy za Petřínskými sady. Nutno tak dodat, že jeho projekt se nejvíce přiblížil nakonec i realizovanému projektu, neboť zde za první republiky bylo opravdu vybudováno všesokolské sletiště a po druhé světové válce vznikla současná podoba Strahovského stadionu.
Další kapitolou, která se Petřína týká, je vybudování komunikačního propojení Újezda a Pohořelce. V roce 1926 byla Státní regulační komisí na toto téma vypsaná soutěž. Navíc do soutěže vtělila myšlenku, aby byla silnice vystavěna do dvou let a slavnostně uvedena do provozu k desátému výročí založení Československa pod názvem „Cesta svobody“. Co se týče vedení cesty, byla preferována silnice bez zákrut, k čemuž se díky terénu a prostoru vázal požadavek přemostění Újezda nástupní rampou. Tato nelogičnost a protichůdnost požadavků se bohužel odrazila v projektech. Do soutěže přišlo na 30 návrhů a většina řešila komunikaci dle preferencí v zadáních, jen čtyři účastníci se uchýlili k použití serpentin. Jeden z těchto „rebelů“ Vlastislav Hofman nakonec v soutěži získal i první cenu. Vyprojektoval cestu se dvěma zákruty, v nichž měly být umístěné kruhové vyhlídkové terasy s pergolami. Na svém počátku na Újezdě měla mít dvojí nájezd. Jednak trasou z mostu Legií a následně ulicí Ŕíční a jednak cestou ze Smíchova prostřednictvím prodloužené ulice Rošických. Důraz byl kladen i na architektonické zpracování. Na úpatí Petřína měl být vybudován důstojnický dům a koncertní síň České filharmonie. Uvažovalo se i o umístění velkého hotelu nebo Státní konzervatoře. Druhou cenu získal projekt Aloise Dryáka, který se přiklonil k variantě přímé. Třetí cenu získal projekt Františka Svobody, Bohumila Švarce a Miloše Vaněčka, který se rovněž držel přímé koncepce. Tento projekt počítal se zvedáním rampy už v polovině mostu Legií, z Vítězné třídy pak vzniklo cosi na způsob kryté pasáže. Rampa měla být železobetonová a okolní architektura pojatá v duchu tehdy moderního funkcionalismu. Na Újezdě byl projektován Štěfánikův dům a hotel. Část trasy svahem měla být vedena v tunelu, nad kterým autoři projektu navrhovali vyhlídkovou restauraci. K realizaci nedošlo, neboť se ozývali negativní hlasy jak ze stran těch co neuspěli ve směru k vítěznému návrhu, bylo hlavně vytýkáno nedodržení zadání, ale i další. Státní regulační komise tak vzala některé připomínky na vědomí a vypracovala v roce 1927 vlastní návrh Petřínské komunikace, který vycházel z vítězného Hofmanova návrhu. Kritika však sílila k projektu jako obecnému, zejména Klub Za starou Prahu, Klub architektů a několik i dalších architektů tuto komunikaci odsuzovaly jako nevhodnou. Státní regulační komise, i když se nepodařila prvotní myšlenka postavit komunikaci do roku 1928, nadále pokračovala v projektování. V roce 1931 se konaly dvě veřejné ankety a na základě žádosti byla přímo ve svahu dokonce i vytyčena plánovaná komunikace pomocí barevných žárovek. Tato demonstrace, ale odpůrce projektu jen utvrdila v jejich názoru na nevhodnost projektu. Ustoupit ale nehodlala ani komise a v tak v roce 1937 byla vypsána další soutěž, která měla za cíl najít nové možnosti propojení severozápadního sektoru Prahy s pravým břehem Vltavy. Většina soutěžících se ale soustředila již na jiná alternativní řešení, dokonce na vizi tunelu pod Strahovem. Tato idea se pak stala základem pro vybudování současného tunelu, ale to až o mnoho let později.
Na závěr této kapitoly je potřeba zmínit projekt z roku 1931. Jde o koncept vyhlídkové a otáčivé restaurace „Panorama“, která měla stát v Seminářské zahradě u trasy tehdy zamýšlené petřínské cesty. Zadavatelem projektu byl pražský hoteliér Karel Šroubek (majitel hotelu na Václavském náměstí dnes známém jako Grandhotel Evropa). Na rozdíl od hotelu měl být u této restaurace kladen důraz na moderní vizáž, jednoduchost a pokrokové ztvárnění konstrukce. Budova měla disponovat jídelnou, čítárnou, hernami nebo tančírnou. Největší chloubou měla být prosklená rotunda s restaurací, která se měla otáčet kolem své osy. Kapacita byla velkorysá, do uzavřených prostor se mělo vejít 2.000 osob a na terasy další tři tisíce. Pamatováno bylo i na parkoviště pro 250 vozů. Ani tento projekt se neobešel bez oponentů, i když někteří Pražané by podobnou atrakci přivítali. Trnem v oku, ale bylo zejména parkoviště a nakonec i samotná budova. Z projektu tak nakonec sešlo.
Petřínské stráně tak všechny zamýšlené projekty ustály a tak se nám do dnešní doby zachovaly v téměř nezměněné podobě.
Více obrázků a návrhů najdete v přílohách.
N 49° 56.*** -23 E 014° 20.*** +15
1.11.2019 bohužel z důvodu těžby jsem radši keš přesunul na snad bezpečnější místo (upraven vzorec), kdo má vyluštěno podle vzorce před tímto datem proveďte úpravu N -23; E +15
Prosím dodržujte obecné zásady pro odlov keší a obecné informace o poslední části najdete v bonusu: Max Urban.
Zdroje textů, obrázků návrhů a starých fotografií
Námět a listing realizován na základě publikace: Klára Brůhová „Pražské vize“
Dále pak různé internetové stránky