Tohle malinké nádrážíčko je pro mě velice zajímavé a povím Vám proč.
Psal se rok 1987 když jsem tu byl poprvé. Vzal mě sem můj třídní učitel Řalip Rtep jak jsme mu s oblibou říkali společně ještě s pár spolužáky.
Učitel Petr Pilař byl pro nás vzorem. Vyprávěl nám o trempingu, hrál na kytaru při hodinách hudební výchovy, kouřil dýmku a v ní tabáček Amphora.....dodnes si pamatuji tu vůni když kouřil o velké přestávce
Nejdříve jsme začalli jezdit na jednodenky na Škrovád a později sem do Bílku a do údolí Doubravy. Tak začalo moje trempování a láska k přírodě.
Nakonec se z výletů do údolí stala tradiční zimní procházka i když je fakt že několik posledních let není okolo údolí po sněhu ani památky. Naposledy tam bylo pěkně někdy v roce 2010 když byli krásné třímetrové rampouchy a ledopády.
Na nádraží v Bílku jsme si krátili čas čekání na vlak ruznými hrami a vymýšlení blbostí. Hráli jsme často třeba hru Hututu (zájemcům mohu vysvětlit pravidla) nebo pokládali drobné mince na koleje a čekali až nám je přejede vlak jedoucí v opačném směru než jsme měli namířeno. Taky jsme dost často využívali malinký Bufík a to hlavně k nákupu Citrokoly a Tatranek. Nedaleko nádráží se nachází malá jeskyně ale bohužel už si nepamatuji kde to přesně bylo. Možná někdo místní bude vědět.
Takže už jen stačí říct lovu keší zdar a v přírodě se chovejte slušně a tiše. Ahój :)
Tuto keš bych chtěl věnovat na památku panu Petru Pilařovi, třídnímu učiteli ze ZŠ Rybitví