První keš z volné série Zapomenuté hrady věnovaná málo známému hradu Puchart
.
Jsme si vědomi, že jedna keš věnovaná hradu Puchart se už nachází v jeho zadní části (Zřícenina hradu Puchart GCXYVZ), ale když jsme sbírali podklady pro naši earth keš věnovanou Potštátskému skalnímu městu a narazili na řadu pověstí věnovaných hradu, přišlo nám líto je nevyužít, a tak jsme vytvořili tuto keš a věnovali ji přední části hradu, na jehož polohu odkazují úvodní souřadnice. Když dva hrady, tak proč ne dvě keše.
Málokdo totiž ví, že Puchart je poměrně vzácným a na Moravě asi jediným hradem tvořeným dvojicí plně funkčních, nijak nespojených hradních objektů vlastněných obvykle dvěma či více majiteli, oddělených od sebe skalním hřbetem a hlubokým do skály vylámaným příkopem. Odborně se takovým dvojhradům říká ganerbenburg a typičtější jsou pro německé oblasti. V Čechách je nejznámějším dvojhradem hrad Choustník. Kuriózní je také fakt, že zde zřejmě patřily oba hrady jednomu majiteli, což u podobně řešených staveb u nás ani v zahraničí není běžné. Důvod rozdělení hradu do dvou staveb je zřejmě jediný – terén, který nedovolil jiné řešení.
Půdorys hradu v současnosti
Rekonstrukce hradu (tužkou a šedě námi vyznačeny jiné možné varianty podoby hradu)
O hradu se nedochovalo mnoho písemných zpráv. Jméno Puchart není původní (tím byl zřejmě název Potštát), ale zřícenina je pod tímto názvem známa nejvíc, tak u toho zůstaneme. V pramenech a pověstech hrad vystupuje pod několika názvy, kromě Puchartu a Potštátu i jako Burghart, Zighart, Sudetský zámek či Pustý zámek, německy Wüstes Schloss a v místní sudetské němčině Putzkard. Hrad byl postaven pravděpodobně někdy v sedmdesátých letech 13. století zřejmě pány z Potštejna, v jejichž rodě se často užívalo jméno Půta, z čehož pochází i základ pro jméno Potštejn i Potštát. Na přelomu 13. a 14. století byl hrad Puchart centrem kolonizace této oblasti. Poprvé je však připomínán až roku 1318 v souvislosti se Závišem z Potštátu. Další nejisté zmínky vztahující se snad k hradu jsou v listinách z let 1368, 1377 a 1388, kdy jej již vlastnili páni z Kunštátu. V níže uváděných pověstech se často zmiňuje jeho dobytí a rozboření při tažení proti loupeživému rytíři, který jej obýval. Ve skutečnosti ale hrad nejspíše zanikl v souvislosti s násilným obsazením městečka Potštátu markrabětem Prokopem r. 1394 za dnes již velmi nepřehledných válek moravských markrabat na přelomu 14. a 15. století, kdy byl zřejmě markraběcími vojsky při tažení krajem také dobyt. Poté již nebyl obnoven a jeho funkci převzala dostupnější a pohodlnější tvrz stojící přímo v Potštátu. Poslední zmínka o hradu „Zighart se vsí pustú Předhradskem při tom zámku“ je z r. 1547, kdy je již uváděn jako pustý. Hradu se věnovalo čtvrté zastavení naučné stezky Potštátské skalní město, které je však v současné době zničeno vandaly.
Dvojhrad z údolí Kouteckého potoka
V turisticky nepochybně mnohem známějším zadním hradu, vystavěném na úzké kamenné ostrožně, se na jihovýchodním konci skalního výběžku nad údolím nacházel obytný věžovitý palác, z nějž se zachovala jen severní nádvorní stěna s částečně dochovanou špaletou vstupu a okenního otvoru v přízemí. Palác mohl mít rozměry asi 10×12 metrů. Ponecháme historikům, zda v čele zadního hradu stál nad šíjovým příkopem donjon (obytná věž) o rozměrech 8×8 metrů, plná věžice či štítová hradba (kterou vzhledem k vlastním zjištěním považujeme za nejméně pravděpodobnou variantu). Jisté však je, že spolu se zbytkem přistavěné vstupní brány a s čelní zdí paláce jsou to nejzachovalejší stavby na zadním hradu.
Rekonstrukce zadní části hradu ve verzi se štítovou zdí
Dochované zbytky zadního hradu
Donjon či štítová zeď se zbytkem brány vlevo
Plocha bývalého paláce a a jeho poslední zachovaná nádvorní zeď z vnitřní strany a z donjonu
Většina návštěvníků hradu zavítá právě jen do této zadní části hradu, ale málokdo už pokračuje, ať již po trase naučné stezky Potštátské skalní město, či z vlastního zájmu k výše položenému přednímu hradu. Přitom už cesta k němu je sama o sobě dobrodružná a zajímavá. Nejprve krkolomně sestoupíme ze zadního hradu do příkopu a po žluté turistické značce mírně stoupáme úzkým chodníčkem po suťovitém břidlicovém svahu kolem skalnatého hřebene. Jeho nejnižší část je zarovnána a zřejmě se zde v rozporu s dosud prezentovanými rekonstrukcemi nacházela nástupní plošina na dřevěný most přes příkop do zadního hradu. Jednak sem míří původní vrstevnicová cesta od horního hradu, jednak je plošina ve stejné rovině jako zachovaný zbytek hradní brány a je to nejpřímější trasa do ní. Kresebné rekonstrukce zde realitu zkreslují. Hradní most by ve skutečnosti podle nich musel začínat mnohem níže, překonávat velký výškový rozdíl a navíc by vedl k bráně zešikma.
Čelo zadního hradu nad příkopem při pohledu z nástupní plošiny a z turistické stezky
Turistická značka nás brzy dovede k nenápadnému pahorku, na němž se ukrývají zdola neviditelné zbytky předního hradu. Přicházejícího spíš překvapí a na první pohled zaujme mohutný šíjový příkop před hradem s dochovaným neméně mohutným valem, ve východní části zdvojeným. Právě ve východní části valu se předpokládá nástupní místo pro most ústící do hradní brány, čemuž by nasvědčovalo i vyústění středověké hradní cesty vinoucí se po východní straně hřebene a končící právě u valu a rozšíření valu v těchto místech. Pozorný návštěvník si pak všimne zbytku zděného pilíře v svahu pod korunou hradního pahorku, kam pravděpodobně dosedal most před bránou. Z rozlehlejšího předsunutého hradu se bohužel dochovaly jen základové zdi. Jak je dodnes patrné, původně měl podobu bezvěžového plášťového hradu lichoběžníkového půdorysu o rozměrech cca 35×25 metrů. V severovýchodním rohu se pravděpodobně nacházela zřejmě bezvěžová brána (i když zvýšený pahorek v tomto místě by mohl ukrývat destrukci nižšího věžovitého stavení) a u severní čelní hradební zdi, v severozápadním nároží a na jihu pak celkem tři budovy. V střední části se nachází ještě jedna prohlubeň, možná pozůstatek po další budově, která však v žádných rekonstrukcích a půdorysech zatím není vyznačena. Suterén severozápadní budovy dnes slouží trampům a dětem jako bunkr. Od mezilehlého skalnatého hřbetu rozkládajícího se mezi oběma hrady je vyvýšený přední hrad oddělen mělkým příkopem.
Rekonstrukce přední části hradu
Mohutný val vlevo a hradní pahorek vpravo z příkopu + pohled z valu na čelo hradu
Zbytek místnosti v severozápadní budově a současně nejzachovalejší kus zdiva na předním hradu
Hradba na severní straně a bývalá brána + pohled z brány přes příkop na nástupní plošinu na valu
Pohled na hradní plochu od jihu, vpravo bývalá brána
Na první pohled je patrné, že hrad prošel složitějším stavebním vývojem, neboť díly hradu jsou velice rozdílné jak co do kvality i kvantity, tak i co do stavební typologie, což naznačuje jejich rozdílné stáří. Přední díl se jeví jako starší, vykazuje známky násilného zániku a jeho zdivo spojované hlinitou maltou má horší kvalitu, důsledkem čehož je přední hrad rozpadlejší a méně zachovalý než zadní stavěný za pomoci výrazně lepší vápenité malty. Zadní vzhledově mladší hrad je v troskách hlavně kvůli nestabilnímu a nedostatečně nosnému podloží, jak můžeme vidět na obřím kusu palácového zdiva (vlastně celé jedné boční stěny, což je krásně vidět zdola z údolí) sjetého vcelku po východním svahu dolů. Další menší kus sjetého zdiva, pravděpodobně části zadní stěny paláce, najdeme víc jihozápadněji téměř u potoka. Tato část zdiva je však v mnohem horším stavu, rozpadá se a téměř splývá s přírodou. Jen pečlivější pozorovatel si všimne, že nejde o skalku, ale o dílo lidských rukou. M. Bolina vyslovuje teorii, že na hradě v 80. letech 13. století pobýval známý Záviš z Falkenštejna s královnou – vdovou Kunhutou poté, co museli v r. 1281 opustit Hradec nad Moravicí, a že zadní výstavnější hrad mohl být postaven nebo přestavěn právě v souvislosti s jejich pobytem, aby jim jako vzácným hostům zajistil větší pohodlí.
Srovnání kvality zdiva přední a zadní části hradu
Pro milovníky historie jako my ještě jedna zajímavost. Opodál v lese o cca 250 metrů víc na severozápad můžeme vlevo od žluté turistické značky najít relikty nedostavěného šíjového příkopu předpolí s valem. Možná souvisí se zaniklou vsí Předhradí, která se nacházela právě někde v těchto místech. Po dalších cca 250 metrech vpravo na severovýchod se v lese nacházejí roztroušené kamenné hráze políček této zaniklé vsi.
Nedokončené opevnění předpolí s příkopem a valem
Hrázky polí zaniklé vesnice Předhradí ozdobené současnými kamennými trolly
Na nás při každé návštěvě Potštátského skalního města, jehož je hrad nedílnou součástí, vždy trochu padne taková zvláštní bázeň a úzkost a cítíme zde nevysvětlitelnou tíseň, jako by se opuštěnost a syrovost této části Sudet přenášela i do ovzduší. Citlivější osoby dostávají v těchto místech prý i strach. Ponuré atmosféře lokality ostatně odpovídají i následující pověsti. Čtěte je i otázky k nim pozorně, ať nedopadnete jako hledači pokladů v r. 1764, kdy se jistý Volka a jeho čtyři přátelé vydali na Květnou neděli na Pustý zámek hledat poklady. Skutečně nalezli plechovou skříňku, o níž soudili, že je plná dukátů. Když si je však chtěli rozdělit, zjistili, že je uvnitř jakási plesnivina (zplesnivělý damašek?) a byli postiženi všeobecným posměchem. Tento historický záznam v dobové kronice dosti kontrastuje s následujícími zkazkami o báječných pokladech na hradě.
Poklady na Pustém zámku
Na místě zvaném Tlustý Jan nedaleko Olšovce se na jednom kopci rozkládají zříceniny skalního hradu, známého pod jménem Puchart nebo Pustý zámek. V r. 1377 se o něm zmiňuje Boček z Kunštátu, když jej upisuje spolu s hrazeným městečkem Potštátem (murata dicta Potstat) své manželce Elišce. Ještě za jeho života byl hrad dobyt a zpustošen. V roce 1408 byl majetkem Tasa z Prusinovic a uvádí se již docela pustý. Poslední majitel se údajně stal loupeživým rytířem. Na cestě z Potštátu do Hranic (která tehdy vedla po hřebeni přes Boňkov zhruba v trase dnešní červené turistické značky, neboť dno údolí bylo opakovaně říčkou Veličkou zaplavováno a pro jezdce a povozy bylo až do novověku neprůjezdné) přepadal nic netušící kupce a obíral je o jejich zboží. Ve sklepení hradu ukryl veliké poklady, které tam zůstaly i po dobití a rozboření loupežnického hradu. Poklady hlídá velký černý pes spolu s černou kočkou a černým kohoutem. Jednou sem zabloudil chudý pasáček, který asi pocházel z vesnice Padesát lánů (Fünfzighuben, dnes součást města Potštát). Procházel zříceninami a představoval si, jaké to tady asi bylo v dobách největší slávy. Vtom se mu sesmekla noha po kameni, pasáček uklouznul a z nohy mu sklouzla bota a zapadla otvorem do sklepení. Pasáček se dal do naříkání, neboť to byly jeho jediné boty, které měl. Se strachem se spustil do sklepení a tam hledal botu. Po dlouhém hledání v temnotách ji konečně nahmatal a rozradostněn ji vynesl na světlo. Tam s úžasem shledal, že je plná zlata.
Boty plné zlata
Jiná verze této pověsti vypravuje, že chlapci bartultovští pásli jednou poblíže zřícenin Puchartu dobytek. Hráli si, vykládali pohádky o hradu a odpočívali. Krávy jim za kousek chleba hlídal a obracel nazpět synek chudé nádenice, který byl sirotkem. Že byl mírný, snášenlivý a úslužný, hoši jej mezi sebou trpěli, jen jeden z nich s ním zle nakládal.
Byl to synek z fojtství a na svůj stav byl velmi pyšný. Ten hocha ustavičně honil k posluze, aniž by mu sousto chleba dal. Konečně to sirotu omrzelo a odepřel mu posluhu. Svévolný fojtův synek sirotka povalil a násilím mu stáhnul boty řka, že taková žebrota má stejně chodit bosky. Odběhl do zřícenin hradu a tam boty vhodil do jednoho otvoru v zemi. Sirotek usedavě naříkal a ostatní hoši hned k němu přiběhli, a když zvěděli, co se přihodilo, přislíbili, že mu k botám zase pomohou. Zlostně pak obstoupili rozmazlence fojtova a uštědřili mu notný výprask. Ještě jim musel ukázat, kam ty boty hodil.
Pak všichni spěchali k tomu místu, do temného sklepení se však žádnému nechtělo. Až je sirotek uprosil, aby jej spustili po provaze do sklepení. Bylo hluboké a temné jako studna. Na dané znamení chlapce vytáhli ven. Divili se, že vytahují velikou tíhu. Udiveně pak shledali, že obě staré boty, které sirotek ve sklepení našel, jsou vrchovatě plné zlaťáků. Sirotek se vděčně rozdělil s ostatními mládenci, jen tomu zlému fojtskému nedali nic.
Fojtův synek rozpálen zlostí hned zul svoje nové boty a také je do toho sklepení hodil, a že si přinese zlaťáků ještě víc. Nemusel dlouho přemlouvat, ať ho do té díry také spustí. Jen na zatahání za provaz museli čekat hodně dlouho. Nakonec se ho nedočkali. Třebaže ho neměli rádi, dostali o něj velký strach, jenomže žádnému se do díry za ním nechtělo.
Až ten sirotek se znovu odvážil do hlubiny. Sotva ho za chvíli vytáhli, přerývaně jim sděloval, že jejich druh leží dole roztrhán na kousky. Nějaký duch jej za jeho krutost a nespravedlnost potrestal tím nejtěžším trestem.
Loupežnický hrad u Bartoltovic (Partutovic)
Blízko vesnice Bartultovic, dnešních Partutovic, za dávných dob stával na vysoké skále pevný hrad. Sídlil v něm loupeživý rytíř, před kterým se třáslo celé okolí. Leč nic netrvá věcně a i na tohoto ukrutného rytíře jednoho dne došlo. Na základě mnoha žalob poškozených český král vypravil vojsko na pokoření loupeživého rytíře. Po krátkém a urputném boji vojsko dobylo hrad, avšak loupeživého rytíře nedopadli, neboť ten se stačil prosekat a na koni z hradu uprchl. Ukrýval se pak po lesích a dále provozoval loupežnické řemeslo. Přijížděl až k hradům v okolí a běda, jestliže dopadl někoho z hradní čeledi! Nakonec králi došla trpělivost a krajskému hejtmanovi nakázal, aby sebral množství zbrojného lidu a obklíčil všechny okolní lesy a na lapku uspořádali hon. Darmo rytíř ujížděl, darmo mátl pronásledovatele tím, že nechal svému koni nabít podkovy obráceně.
Nad Olšovcem rytíře dostihli, zrovna když tu zmožen odpočíval. Obstoupili jej a chtěli ho svázat. Tu se rytíř vyhoupl na koně a tryskem vyrazil na jedinou volnou stranu, která mu k útěku zbyla. Uháněl k břidlicové skále a pronásledovatele měl v patách. Tu kůň klopýtl o pařez a začal kulhat. Rytíř vida, že tentokrát již neunikne, bodl koně ostruhami, ten se vzepjal a oba se zřítili z vysoké stráně dolů až k cestě, co vedla z Hranic do Potštátu, a zlámali si vaz. Podle jiné verze rytíř přinutil koně ke skoku ze skály do jezera, avšak tam obtížen velkými hříchy bídně utonul. Tak loupeživý rytíř zahynul. Jen jeho duch se prý občas krajem na koni prohání.
Poklad na Puchartu
Loupeživý rytíř unikl spravedlivému trestu a jeho hrad byl v moci královských, jen poklady loupežemi nashromážděné zůstaly ukryty v hlubokém skalním sklepení. Hlídali je zlí duchové, kteří na sebe brali podobu strašlivých zvířat. Přešlo několik staletí a hrad byl opuštěn a zpustnul. V jeho ruinách se ukrývala jen divoká zvířata. Na Květnou neděli pásl jednou ovčák u zřícenin hradu Puchartu, když tu spatřil neznámý otvor do země vedoucí.
Donesl si dřevěných draček, jednu zapálil a už se odvážně soukal do otvoru. Sotva mu jedna dračka dohořívala, už si od ní zapaloval další. Zvědavě postupoval dále, až přišel do prostranného sklepení.
Stály tam tři sudy. Na prvním ležel pes, na druhém kocour a na třetím kohout. Pes zlostně zavrčel a vycenil zuby, kocour zaprskal a kohout začal kokrhat. Ovčák slýchal, že na Puchartu hlídají ukryté poklady zlí duchové a že je lze odstranit chlebovými drobečky. Těch měl vždy po kapsách dost. Nasypal hrstičku chlebových drobků před kohouta, ten hned ze sudu seskočil a zobal. Sud byl až po okraj plný měďáků. Ovčák si rychle ze sudu nabral plné kapsy a spěchal s nimi k otvoru. Tam je vysypal ven.
Vrátil se ke kocourovi a také trošku odrobinek před něj nasypal. I kocour seskočil a nechal ovčáka odnést mnoho stříbrných peněz. I psovi pak hodil několik odrobinek a ze třetího sudu si nabral do kabely a do klobouku plno zlaťáků a chtěl odejít. Jenomže hamižnost s ním zalomcovala. Ještě se obrátil a cpal peníze za halenu do záňadří. To neměl dělat. Poslední dračka mu mezitím zhasla a on potmě nemohl najít cestu nazpět. Marně ji hledal, až únavou zcela zchvácen padl k zemi a usnul. Jak dlouho spal, nevěděl. Sotva procitnul, nedaleko spatřil světlo. Samou radostí zapomněl na zlato, vylezl ven a utíkal hledat ovce. Ty však nenašel. Tak se smutně navracel z pastvy domů. Neměl ani peníze, ani ovce nehnal nazpět.
Když se vrátil k hospodáři, nevycházel z údivu. Ze světa zmizel již před rokem! Když se tenkrát stádo vrátilo domů bez pastýře, hledali celý týden, ale pak jej prohlásili za ztraceného. Ovčák vypravoval svou příhodu a na důkaz pravdy vytáhl z kapsy hrstičku zlaťáků. Všichni se tomu divili. Ovčák se stal zámožným. Dlouho se však ze svého pokladu netěšil. Stal se zádumčivým, lidí se stranil a do roka zemřel.
Jak hledali v Bartultovicích (Partutovicích) poklad
Do Bělotína přicházeli k rolníkovi Singerovi po tři léta Slováci z Uher a vždy u něj prosili o nocleh. Pokaždé přišli v pašijové dny a říkávali, že si hledají práci. Pak se rozloučili a zase je celý rok nikdo neviděl. Teprve třetího roku ten nejstarší z nich při loučení řekl: „Pantáto, děkujeme za všecko, už víckrát nepřijdeme. Teprve dnes vám mohu říct, kam jsme chodili.“
A vypravoval, jak každoročně v pašijový den hledali peníze na hradisku bartultovském (Puchartu). Dvakrát ji štěstí přálo, letos však poklad dočista zmizel. Tak se rozloučili, sedlákovi dali pro štěstí pár zlaťáků a šli zpátky do Uher a vícekrát se nevrátili.
O Čertově zastavení
V Potštátském skalním městě nedaleko Skřítkova domečku byla při Boškovském potoce (později přejmenovaném na říčku Veličku) skála zvaná Čertovo zastavení (viz též naše earth keš Potštátské skalní město GC75C8M). Podle pověsti v Pustém zámku žil hrabivý majitel, který se vsadil o velké peníze s čertem. Čeho se sázka týkala, lidová tradice nedochovala. Hradní pán však sázku prohrál, a proto si čert přišel pro jeho duši i tělo. Protože pán byl velice tělnatý, při cestě s ním do pekla čert odpočíval na jednom skalním bloku, na Čertově zastavení a zůstal tam po něm otisk jeho kopyta. V prohlubni se i za největšího sucha stále udržovala voda. I na Puchartu má být ke spatření „Ďáblova zeď“ s otiskem čertova kopyta, ale tu se nám nepodařilo najít.
Loupežníkova milá
Rytířský hrad Puchart se vždy těšil dobré pověsti až do doby, kdy se jeho pánem stal loupeživý rytíř Ruprecht Puchart z Puchartu. Ten byl v kraji proslulý pro svou krutost a každému naháněl hrůzu. Loupil, vraždil a jinak sužoval obyvatele Hranicka.
Ruprecht často hodoval se svými kumpány v hranických hospodách. V jedné z nich také spatřil a zamiloval si Hedviku, dceru bohabojného měšťana Vojtka. Ta jeho lásku neopětovala, a proto se Ruprecht rozhodl zavraždit ji i jejího otce. Ruprechtovu důvěru si však získal pacholek Jurka, který Vojtkovi sloužil a Hedviku tajně miloval. Mladý tovaryš vymyslel plán a pomocí lsti nalákal zlovolného Pucharta i s jeho kumpány do sklepa domu svého pána, kde spolu s Hedvikou každému z lotrů sťali hlavu. Na památku tohoto hrdinského činu nechal vytesat z kamene Puchartovu hlavu, kterou poté zazdil na pravou stranu oblouku v podloubí jednoho z městských domů, který si vysloužil svou odvahou spolu s Hedvičinou rukou. Jak se mu v manželství dařilo, již pověst nepraví, děvucha však vzhledem k své osobní asistenci při likvidaci loupežnické bandy jistě nebyla žádné ořezávátko.
Ohníček na hradisku
V lese u zříceniny Pustého hradu pásl pohůnek koně. Začalo se smrákat, už chtěl jet domů, když uviděl v rozvalinách hradu mezi stromy oheň a kolem něj sedět několik jako chlapců. Přišel blízko nich, volal na ně, a když se mu neozývali, hodil mezi ně splantané ohlávky. Sotva dopadly mezi ně, zdvihlo se několik černých postav a rozletěly se k němu.
Pohůnek se lekl, vsedl na kůň a tryskem lesem letěl domů a duchové za ním. Radši se neohlídal přes rameno, takže ani nevěděl, kdy a kde se ztratili. Když uřícený přijel domů, všecko hospodáři povyprávěl. A když pak na druhý den přivedl chasu ukázat jí místo, kde duchy viděl, našli tam na místě ohniště klobouk plný stříbrňáků.
Finální souřadnice získáte, pokud správně odpovíte na následující otázky vycházející z pověstí a dosadíte je do vzorce.
Odkud pocházel pasáček z pověsti Poklady na Pustém zámku?
1) z Předhradí, pak A = 35
2) z Padesáti lánů, pak A = 36
3) z Boňkova, pak A = 37
Která sirotkova bota byla plná zlata?
1) Pravá, pak B = 2
2) Levá, pak B = 4
3) Obě, pak B = 7
Jakou smrtí na útěku rozhodně nezahynul loupeživý rytíř?
1) Byl proboden vlastním mečem, pak C = 1
2) Utopil se, pak C = 6
3) Zlámal si vaz, pak C = 9
Jak dlouho hledali hospodářovi lidé ztraceného ovčáka?
1) Týden, pak D = 4
2) Měsíc, pak D = 5
3) Rok, pak D = 8
Kolikrát našli Slováci na hradě poklad?
1) Jednou, pak E = 39
2) Dvakrát, pak E = 40
3) Třikrát, pak E = 41
Čeho se týkala sázka hradního pána a čerta?
1) Že čert za noc vyhloubí na hradě studnu, pak F = 5
2) Že pán za noc vypije víc vína než čert, pak F = 8
3) Není známo, pak F = 9
Jak se jmenoval statečný Vojtkův pacholek?
1) Juzek, pak G = 0
2) Jurka, pak G = 7
3) Janko, pak G = 2
Co vhodil pohůnek mezi duchy?
1) spletené ohlávky, pak H = 0
2) smyčku z lýkového provazu, pak H = 4
3) lahvičku se svěcenou vodou, pak H = 9
Zjištěné hodnoty dosaďte do vzorce
N 49°A.BCD E 17°E.FGH
a získáte finální souřadnice. Jelikož tu signál hodně skáče, přidáváme fotohint.
Možná budete mít štěstí a zrovna dnes se budou otevírat poklady. Nebuďte však hamižní, a pokud nějaký poklad najdete, tak z něj jen neberte, ale i do něj něco vracejte. Pro první tři nálezce je v keši malá odměna, pro prvního ještě stylový minibonus. Zlaté mince neberte, ty jsou jen na ozdobu. Případné dřevěné mince v měně dnes zvané CWG měňte vždy poctivě kus za kus, jinak poklad navždy zmizí v útrobách země. V keši se tu a tam může objevit speciální hradní CWG, ale i to prosím směňujte kus za kus. Rovněž nedoporučujeme strkat vaše boty do otvorů v zemi, neboť štědrost zdejších skřítků a strašidel je už dávno ta tam.
Naopak doporučujeme, hlavně v zimě, na listí, za deště či v noci nejít pro keš po žluté turistické značce přes zadní hrad. V takových podmínkách je to velmi nebezpečné a při uklouznutí na uzounkých stezičkách vedoucích po hraně strmého svahu nahoru a dolů hrozí nebezpečí pádu několik desítek metrů do hlubiny. Raději jděte po lesní silnici údolím Kouteckého potoka (vede tudy cyklostezka č. 6224) a na souřadnicích N 49° 36.876 E 17° 40.991 odbočte doleva nahoru na lesní cestu, která vás zavede až k hradu. Je to totiž původní středověká přístupová hradní cesta ústící kdysi až do hradní brány. I když je tato trasa o trochu delší, než žlutá značka, máme vyzkoušeno, že zejména v zimě to je i tak mnohem rychlejší a hlavně zcela bezpečná a pohodlnější cesta. A nelekněte se dvou strážců pokladu, kteří jej střeží v horní části skrýše.
Prosíme opatrně otevírat a zavírat krabičku, ať její křehká výzdoba vydrží co nejdéle (na místě pochopíte).
Zdroj: - Franz Götz – Sagen des Bezirkes Mähr.-Weißkirchen, Poschkau, tisk Leipnik, 1932
- Jiřina a Jaromír Poláškovi – Pověsti Oderské, Spálovské a Potštátské
- Záhorská kronika
- Ivan Krška – Hrad Puchart-Zighart, ves Předhradí a nejstarší zmínky o Potštátu, Sborník Státního okresního archivu v Přerově 2004
- Pavel Bolina - Ke vzniku hradní dvojice Potštát
- hrady.cz
.
.