Keš je věnována památce Jany Majerové, která se na tomto místě stala ve věku 17 let obětí brutální vraždy. Věčným Mementem Mori - připomínkou naší smrtelnosti, se tak stal pomníček, který byl na místě činu vybudován.
Následující informace pocházejí z vyšetřovacích protokolů zveřejněných Federální kriminální ústřednou v roce 1974.
Ve středu 18.5.1955 se studentka třídy 10. A, Jana Majerová, vydala po vyučování domů, do Pleteného Újezdu. Vyrazila od Sletiště za doprovodu spolužačky, u kolejí se s ní rozloučila, nasedla na kolo a vyjela ulicí Jateční směrem k pěšině přes les (tehdy zvaný Amálka). To bylo naposledy, co byla spatřena živá. Když se toho dne Jana nevrátila domů, vydali se ji rodiče Antonín a Anna Majerovi za doprovodu několika sousedů hledat. Za světla baterky prošli 2 km trasu lesem, kterou od jara do podzimu na kole do školy jezdívala, ale bezvýsledně. Ještě toho večera informoval Antonín Majer okresní oddělení ministerstva vnitra v Kladně a pak se s vyslanou dvoučlennou hlídkou pustili do dalšího prohledávání lesa, které trvalo až do 2. hodiny ranní – opět bezvýsledně. A tak se ve 4 hodiny ráno vypravila skupina ochotníků s baterkami znovu pročesávat les, tentokrát bez vědomí Bezpečnosti. Postupovali v rojnici těžko prostupným smrkovým mlázím, až jedna z účastnic – Libuše Froňková - našla nebohou dívku.
Tělo zavražděné bylo nalezeno asi 24 metrů od pěšiny v hustém smrkovém podrostu. Dívka ležela na břiše, na sobě měla béžovou pláštěnku, jejíž kapuci měla přetaženou přes hlavu. Ruce měla spoutané za zády červeným pánským kapesníkem. Blůza byla vyhrnutá, kalhoty polostaženy, k jejich rozepnutí nebylo použito hrubé síly. Vedle oběti ležela pozvracená a prokousaná její rezervní blůza – pachatel ji drtil mezi zuby, aby nepřivolal dávivými zvuky nechtěnou pozornost. Na místě činu chyběly věci zavražděné – dámské kolo značky Stadión a žlutá školní aktovka (ta obsahovala učení, peněženku se 100 Kčs, občanský průkaz, svazáckou legitimaci, železniční průkazku, červený svetr a hedvábný šátek).
Jana Majerová (* 17.3.1938) byla vzornou studentkou kladenské jedenáctiletky. Pocházela ze spořádané rodiny - otec pracoval jako strojvůdce, starší bratr byl důlním inženýrem. Ve škole ji učitelé popsali jako inteligentní, mimořádně nadanou a vzdělanou žákyni, mezi spolužáky oblíbenou. Ze všeho nejraději četla a hrála v ochotnickém divadle. Občas zašla do kladenského divadla nebo kina v Braškově.
Na pěšině byla dívka přivedena do bezvědomí úderem odzadu do záhlaví. Posloužil k tomu předmět o malé plošce s ostrými hranami, nejspíše se jednalo o tupý konec hornického či kamenického kladiva (vražedná zbraň se nenašla). Poté klesla obličejem k zemi a v této poloze, soudě podle krevních stop, byla odnesena na místo nálezu (stopy po vlečení těla se nenašly). Tam ji pachatel spoutal a zasadil několik úderů do levého spánku (nejméně 4, z nichž byl jeden smrtelným), jejichž výsledkem bylo proražení lebky o velikosti dlaně. Údery byly vedeny pravou rukou a to tak, že pachatel klečel za zády oběti. Oběť byla při běsnění v bezvědomí, neboť tělo nevykazovalo známky souboje.
Z pitevního protokolu:
- krevní skupina 0
- váha 52 kg
- lebeční kost o tloušťce 4 mm, k zasazení ran nemuselo být použito mimořádné fyzické síly
- do bezvědomí přivedena hned prvním úderem do hlavy, k úmrtí došlo asi 15 minut poté
- po povrchním poškození mozku nastala smrt během několika minut
- na pravé kyčli nalezena modřina velikosti mince, způsobena nejspíše pádem na zem
- kapuce pláštěnky přetažena přes hlavu až po posledním úderu
- na nohavici nalezena kapka krve skupiny A – stejnou krevní skupinu vykazoval i kapesník
- zvratky nebyly totožné s obsahem žaludku zavražděné, pachatel nebyl opilý
- sexuální zneužití vyloučeno (spermatozoa negativní); pokus o něj, vzhledem ke stavu oblečení, nevyloučen
Příslušníci VB nasadili na místě činu na stopu pátracího psa, který se okamžitě rozeběhl k Pletenému Újezdu, po chvíli ale vlčák stopu ztratil a nepodařilo se mu ji znovu zachytit – toho dne se tam pohybovalo příliš mnoho lidí.
Při vyšetřování vyplynulo, že kvůli nepříznivému počasí byla výuka ukončena dříve (žáci nacvičovali na Sletišti na spartakiádu, stadion opustili v 11:35) a dívka byla zavražděna krátce po poledni. Vrah si tedy nemohl čin naplánovat, neboť Jana tudy jela nečekaně asi o 2 hodiny dříve.
Kolo zavražděné našel téhož dne (19.5.1955) kladenský občan Jiří Kofroň ukryté ve smrčině v lese zvaném Volešky, asi 200 metrů od Škroupovy ulice za předměstím Bresson. Daktyloskopie ani služební pes nepřinesly žádný výsledek. Za zmínku stojí fakt, že kolo bylo zabahněno jen z jedné strany zepředu, jako by na řidítkách visel nějaký předmět (Janina aktovka?), který se smýkal po pneumatice. I přes snahu vyšetřovatelů, se nepodařilo najít shodný vzorek půdy a vypátrat tak trasu, kudy vrah jel.
V neděli 17.7.1955 objevili hrající si chlapci - jen 100 metrů od místa nálezu kola - v mělké jámě část obsahu Janiny aktovky (stále chyběla samotná aktovka, peněženka, doklady, plnicí pero a svetr).
Vyšetřovatelé se přikláněli k tomu, že se jednalo o sexuálně motivovaný zločin. Vzhledem k absenci souboje dospěli ke dvěma teoriím - buď pachatel oběť znal a tak se k ní mohl pohodlně dostat a nečekaně zaútočit, nebo svou oběť překvapil ze zálohy - zde se nabízela možnost, že si Jana chtěla u smrčiny odskočit (čemuž by přispívaly i nenásilně stažené kalhoty), když na ni vrah zezadu zaútočil. Navíc chybí poranění způsobené pádem z kola, takže z něj Jana musela z nějakého důvodu sama slézt.
Doktor popsal pachatele jako osobu neurotickou se sklony k afektivním výbuchům, o čemž svědčí mnohočetné údery do levého spánku. To, že se jedná o člověka trpícího neurastenií svědčí i fakt, že se pozvracel - prudké rozčilení u takové osoby snadno vyvolá zvracivý reflex i samovolné krvácení z nosu (odtud nejspíš kapka krve na nohavici kalhot). Pachatel byl střední tělesné síly, neboť rány byly vedeny větší silou, nikoli však abnormálně velikou. Na druhou stranu odnesl sám 52 kilovou oběť na obtížně přístupné místo – pokud tedy neměl pomocníka.
Při hledání vraha se VB zaměřila nejprve na případné Janiny nápadníky, avšak vyšlo najevo, že chlapce neměla a zájem o ně nejevila. Pátrání se tedy přesunulo na kladenské delikventy, kteří nezřídka do zdejšího lesíka zavítali.
Hlavním podezřelým byl několikrát trestaný kladenský delikvent a exhibicionista, Josef K. Dopustil se asi 10 neúspěšných pokusů o znásilnění, své oběti přitom rdousil. Z vazby byl propuštěn necelý týden před smrtí Jany Majerové. Na kritický den měl alibi pouze od své rodiny a to až od 14. hodiny odpolední. Vraždu tedy mohl pohodlně stihnout a kolo odvézt na místo nálezu až následující den, na který také neměl nikým potvrzené alibi. Domovní prohlídka nepřinesla žádný výsledek a co bylo rozhodující - jeho krevní skupina byla 0 (metoda analýzy DNA tehdy ještě nebyla známa, v kriminalistice se jí poprvé použilo v roce 1986, u nás až v roce 1992). VB ho nadále sledovala, dotyčný se i přesto dopouštěl dalších násilností a byla na něj opět uvalena vazba. Jeho družka vypověděla, že ji vodil na místo činu a podrobně jí popisoval průběh událostí. Vraždou se chlubil i dalším recidivistům a spoluvězňům. Při výslechu vše zapřel a na otázky odmítl odpovídat, nebo odkazoval na své předešlé výpovědi
Ostatní podezřelí - a že jich nebylo málo - byli podezření pro nedostatek důkazů také zbaveni. Vraždou se chlubili i další recidivisté, při výslechu však svá slova popřeli. Vraždy bylo tehdy plné město - každý měl teorii o tom kdo a proč dívku zavraždil a občané falešným obviněním řešili nejeden sousedský spor. Vyšetřování kriminalistů tak bylo ztěžováno lichými informacemi, které museli prověřovat. I přes veškerou snahu se vraha nepodařilo vypátrat a učinit tak spravedlnosti zadost.