Přemysl Otakar II., král železný a zlatý
Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý (1233 – 26.srpna1278, Suché Kruty), byl v letech 1253–1278 pátý král Čech z rodu Přemyslovců, od roku 1247 také markrabě Moravy, v letech 1251–1276 vévoda Rakous, v letech 1261 –1276 vévoda Štýrska a v letech 1269 –1276 vévoda Korutan a markrabě Kraňska.
Osobnost Přemysla Otakara II.
Přemysl byl druhorozený syn krále Václava I. a Kunhuty Štaufské. Přízvisko "železný" mu dali divocí Kumáni z Uherska po bitvě u Kressenbrunu, kde se proslavili Přemyslovi těžce odění rytíři. Místo "zlatý" by spíše odpovídalo jiné označení – Přemyslovo bohatství pocházelo ze stříbra. Skutečně neexistují záznamy o tom, že by se za doby své vlády dostal do finančních potíží. Přemysl byl mocným středoevropským panovníkem, za jehož vlády dosáhlo české království největšího rozmachu až do doby Karla IV.
Vzpoura proti otci
V lednu 1247 zemřel Přemyslův starší bratr Vladislav, aniž by zanechal dědice, a Přemysl, původně vychovávaný pro církevní kariéru, se tak stal jediným dědicem českého trůnu a moravským markrabětem. Skupina předáků šlechty, kteří chtěli v úřadech nahradit Václavovy oblíbence, bez králova vědomí zvolila 31. července 1247 ctižádostivého prince za spoluvládce s titulem mladší král a postavila ho do čela odboje proti jeho otci. Po krátkých bojích Přemyslovi nezbylo nic jiného než kapitulovat a zřejmě i za přispění své tety Anežky se s otcem smířit. Ačkoliv byly vztahy otce a syna tak dlouho napjaté, politické zájmy je opět spojily.
Babenberské dědictví
První společný krok obou Přemyslovců na sebe nenechal dlouho čekat. Po smrti posledního vévody z rodu Babenberků Fridricha II. v roce 1246 vznikla ohledně nástupnictví složitá situace. Tzv. privilegium minus potvrzovalo Babenberkovnám právo na Rakousko a Štýrsko, a s jejich rukou je mohl získat i jejich nápadník. V roce 1251 si rakouská šlechta zvolila za vládce českého prince Přemysla. Svůj nárok na Rakousy a Štýrsko podpořil sňatkem se sestrou Fridricha II. Markétou (1252), přestože byla o asi třicet let starší. Přemysl ale mohl těžko doufat, že ho padesátiletá Markéta obdaří dětmi a zajistí tak pokračování dynastie.
Křížové výpravy
Kromě expanze na jih se Přemysl Otakar II. pokoušel rozšířit své panství i směrem severovýchodním – v letech 1254-1255 (a 1267-1268) se účastnil křížové výpravy do (pobaltského) Pruska, jeho snahy o nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí. Rozhodující bitva mezi pohanskými Prusy a vojsky Přemysla se odehrála v roce 1255 u Rudavy. Poté nechal založit město Královec (německy Königsberg, dnešní Kaliningrad).
Bitva u Kressenbrunu a výměna královen
V roce 1258, po neúspěšném výpadu do Bavorska, Přemysl kapituloval před Jindřichem Bavorským a uzavřel s ním mír. Roku 1260 byla svedena i bitva u Kressenbrunu ve které byl český král o poznání úspěšnější než v boji s bavorským vévodou a ukončil tak letité spory o Štýrsko s Bélou IV. Otakar chtěl ovšem víc než jen získat území, o které byl po sňatku s Markétou ochuzen – chtěl si udělat z uherského krále spojence. Někdy v druhé polovině roku 1260 se Přemysl pokusil vymoci na papeži Alexandrovi IV. potvrzení o legitimním původu svých nemanželských potomků, zejména dětí s Anežkou z Kueringu. Český král se v té době pohyboval ve vysoké politice už několik let a mnohé jeho skutky ze zralého období se vyznačují téměř ďábelskou promyšleností. Po dalších jednáních se Přemysl oženil s Bélovou vnučkou Kunhutou.
Vnitřní politika
Otakarova vláda znamenala zvýšení prestiže českého státu i jeho panovníka – Přemysl až neobyčejně posílil své postavení uvnitř království na úkor šlechty. Zdá se, že Otakar II. i Václav I. zcela ignorovali tendenci, kdy si šlechta stále více žádala podíl na moci. Přemysl své postavení opíral především o nově zakládaná města - do nichž zval německé kolonisty (za jeho vlády vzniklo přes padesát českých měst). Hned na počátku své vlády také zřídil zemský soud, při němž jsou vedeny zemské desky. Bohatla a sílila také šlechta. Mocné rody přebíraly do dědičné držby staré knížecí hrady i statky a rády zapomínaly, že byly jejich předkům svěřeny pouze do „knížecí vůle“. Přemysl stejně jako jeho předchůdci považoval stát za své vlastnictví, přestože různá panství patřila šlechtě a panovníkovi patřila jen královská města a malá území. Při zakládání měst musel Přemysl složitě získat statky zpět od šlechty. Omezování svých dosavadních výsad, prosazování západního práva a pevnou královskou vládu nesla šlechta v českých i rakouských zemích velmi těžce. Svojí politikou si král znepřátelil především rozvětvený jihočeský rod Vítkovců. Zlom v životě panovníka, jehož dílo přes všechny dílčí neúspěchy stále rostlo, přišel v roce 1273. Poté, co Richard Cornwallský znehybněl po záchvatu mrtvice a rok nato zemřel, bylo třeba najít nového římského krále. Jednohlasně jím byl zvolen do té doby takřka neznámý Rudolfa Habsburského. Římští kurfiřti nechtěli za krále mocného Přemysla a považovali Rudolfa za slabého.
Krize- kolize- katastrofa
Přemysl Otakar II. Rudolfovu volbu neuznal, navíc nebyl k volbě přizván a český hlas byl nahrazen hlasem bavorským. Špatně odhadl situaci v říši, která směřovala k rozbití jeho panství. Ze začátku především podcenil ctižádost a schopnosti prvního známého Habsburka. Habsburk začal bezprávně zasahovat do záležitostí českého státu a podporovat proti králi odbojnou šlechtu. Od Přemysla nakonec odpadl další ze spojenců, bavorský vévoda Jindřich, kterému Habsburk promptně přislíbil ruku své dcery, a umožnil Rudolfovu říšskému vojsku průchod svým územím a následný vpád do Rakous. Český král se ocitl v nemilé situaci, kdy ho Rudolf tlačil od ústupku k ústupku. Římský král ztrácel sympatie říšských pánů i v Rakousku, osvobozeném od Přemyslovy „tyranie“, které sevřel v kleštích daní. Otakar se tento stav rozhodl řešit bitvou na Moravském poli (1278), která se ale změnila v politickou a jeho osobní katastrofu. 
Po bitvě
Ostatky pátého českého krále byly nejprve veřejně vystaveny ve Vídni, poté byly po uplynutí papežské klatby uloženy v minoritském klášteře ve Znojmě. V roce 1296 je nechal Václav II. přenést do Prahy. Přemyslovy ostatky byly přemístěny ještě jednou. Na příkaz Karla IV., ctitele odkazu svých přemyslovských předků, nakonec byly uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě (1373) pod skvostným náhrobkem od Petra Parléře. Spolu s ostatky krále byly do hrobky uloženy i pohřební klenoty (koruna, jablko, žezlo). Na pohřební koruně Otakara II. se dochoval nápis "Hic sunt ossa Otakari incliti, regis Bohemiae quinti" neboli "Toto jsou kosti Otakara vznešeného, pátého krále českého". Taková identifikace nebyla příliš obvyklá a zřejmě byla dílem ještě Václava II. Pravost ostatků je ostatně doložena ještě jednou. Jedná se o sdělení na olověné destičce, která byla vložena do truhlice s pozůstatky krále při jejich přenosu do nového hrobu v gotické katedrále: HIC IACET PRZEMISL ALIAS OTAKARUS REX BOHEMIE ET AUSTRIE STIRIE CARINTHIE DUX MARCHIO MORAVIE ET DOMINUS PORTUS NAONIS FILIUS WENCESLAI REGIUS Zde leží Přemysl, jinak Otakar, král český a rakouský, štýrský, korutanský vévoda, markrabě moravský a pán Pordenone, syn krále Václava Pod náhrobkem tvořeným ležící sochou ve zbroji těžkooděnce, královském rouchu a s korunou na hlavě, se Přemyslovy kosti, velmi špatně zachovalé, nacházejí dodnes.
Vlastní kešku najdeš po vyluštění těchto souřadnic
N - 49. 35.959 - Přemysl Otakar II.
E - 016.37.627 + Přemysl Otakar II.