Keš je součásti serie 19 keší věnovaným událostem 21. srpna 1968.
Pomník Marie Charouskové na Klárově. Osud pomníčku ukazuje i osudy paměti a politického vztahu k historické pravdě. Pomníček na místě její nesmyslné smrti instalovali spolužáci Marie Charouskové již na podzim 1968. Byl úřady zlikvidován na počátku normalizace v roce 1969. K obnovení došlo již 16. prosince 1989. V roce 1993 pak dokonce položil k pomníčku květiny v doprovodu Václava Havla prezident Ruské federace Boris Jelcin.
Ing. Marie Charousková pocházela z Otryb-Podveků v okrese Kutná Hora, kde se narodila jako Marie Srbová 25. října 1942. Po maturitě na gymnáziu začala studovat ČVUT. Byl sportovně založená a ve volném čase se věnovala pilotování bezmotorových letounů. Díky tomuto koníčku se seznámila se svým budoucím manželem, rovněž zapáleným pilotem větroňů. Uzavřeli sňatek roku 1962. Po čtyřech letech se jim narodil syn. Bydleli v Praze-Zbraslavi. Marie Charousková po mateřské dovolené pracovala jako laborantka ve Výzkumném ústavu zemědělském v Řepích a současně dálkově dokončovala studia na ČVUT. V době sovětské invaze jí čekala už jenom obhajoba diplomové práce.
Právě kvůli ní se 26. srpna 1968 ráno vydala za vedoucím své práce do školy na konzultaci. Při přecházení ulice na pražském Klárově, kde chtěla přesednout na tramvaj do Dejvic, byla bez varování zasažena krátkou dávkou ze samopalu. Vrahem byl jeden ze skupiny stojících sovětských vojáků vedle tanku před hostincem Na Klárově, na rohu ulic U železné lávky a Nábřeží kapitána Jaroše (dnes Nábřeží Edvarda Beneše). Buď šlo o nedbalost, nebo o chybnou reakci. Podle některých svědectví se chystala Marie Charousková vytáhnout deštník. Pohyb mladé ženy prý mohl sovětský voják chápat jako hrozbu. Jedna střela zasáhla Marii do pravé nohy a druhá do břišní krajiny. Klesla na ulici u obrubníku. Na místě se shodou okolností nacházel vyšetřovatel Veřejné bezpečnosti Miloslav Rogner, který jí poskytl první pomoc a s dalším chodcem přivolal sanitku. Převezli ji do nedaleké nemocnice Pod Petřínem, kde ale fatálnímu poranění v 13.50 hodin téhož dne podlehla.
Vrah nebyl nikdy identifikován. Příslušník VB Miloslav Rogner podal o střelbě hlášení. Záhy však na něj začala StB vyvíjet nátlak, aby zprávu stáhl a přeformuloval tak, že došlo k napadení sovětských vojáků, kteří stříleli v nutné sebeobraně. Když to odmítl, byl v roce 1969 ze služby propuštěn. Trestní stíhání proti neznámému pachateli bylo 3. 11. 1968 přerušeno.
Nechutnou ukázkou lživé dezinformace byla zmínka v proslulé publikaci K událostem v Československu, tzv. Bílé knize. Událost zde sovětští dezinformátoři označili za vylhanou dezinformaci tzv. kontrarevolucionářů: „A ještě některé typické případy vylhaného vysílání ilegálního rozhlasu. Dnes byla v Praze dopravena do nemocnice 22 letá žena v těžkém stavu. Byla zraněna střelou ze samopalu okupantů, když chtěla nastoupit do tramvaje (stanice Praha 26. srpna v 9 hodin 20 minut).“ Protesty proti dezinformaci vyšly naprázdno.
Pietní rozloučení proběhlo v krematoriu Motol za účasti velkého množství lidí. Věnec poslal i prezident republiky Ludvík Svoboda. Marie Charousková pak byla pohřbena na hřbitově Praha-Zbraslav. Vzhledem k tomu, že Marie Charousková měla splněné všechny zkoušky a diplomovou práci v podstatě dokončenou, udělilo jí vedení fakulty již v roce 1968 posmrtně titul inženýrky. Nejprve vytvořili spontánně lidé improvizovaný pomníček na místě její nesmyslné smrti. Ten nahradila pamětní deska, kterou zaplatili studenti ČVUT. V roce 1970 „kdosi“ pamětní desku poničil a poté ji odstranily úřady. K obnovení desky došlo v listopadu 1989 péčí studentů ČVUT. Vladimír Charousek vzpomínal, jak mu jako vdovci s malým dítětem opakovaně vyhrožovali ztrátou zaměstnání, pokud by o tragickém konci své manželky před někým hovořil.
Nezaviněná smrt nevinné mladé ženy patří k jedněm z nejznámějších zločinů sovětských okupantů. V roce 1993 k desce položil květiny v doprovodu prezidenta Václava Havla tehdejší prezident Ruské federace Boris Jelcin.