Michail Illarionovič Kutuzov
Michail Illarionovič kníže Goleniščev-Kutuzov-Smolenskij (5. září 1747,Petrohrad, Rusko – 16. dubna 1813, Boleslawiec, Slezsko, dnešní Polsko) byl ruský vojevůdce z období napoleonských válek.
Začátek kariéry
Od sedmi let se Michail učil doma, v červnu 1759 nastoupil do Šlechtické dělostřelecké a inženýrské akademie, ve které dělostřelecké předměty vyučoval jeho otec. Již v prosinci tohoto roku získává Kutuzov vojenskou hodnost konduktora 1. třídy (nižší poddůstojník/stevard) se složením přísahy a přiznáním žoldu. V únoru 1761 Michail zakončil školu a s hodností inženýra-praporčíka na ní zůstal jako vyučující matematiky. Roku 1762 byl jmenován velitelem roty Astrachaňského pěchotního pluku, kterému v té době velel plukovník Alexandr Vasiljevič Suvorov. Zúčastnil se Rusko - turecké války v letech 1768- 1774.
Rusko-turecké války
Velký význam ve formování Kutuzova coby vojevůdce měla bojová zkušenost, kterou získal v období rusko-tureckých válek ve 2.pol. 18. století pod vedením vojevůdců P.A.Rumjanceva a A.V. Suvovrova. V průběhu rusko-turecké války byl Kutuzov za své vojenské úspěchy v prosinci 1771 povýšen na podplukovníka. V červenci 1774 během bojů u vsi Šumy (dnes Kutuzovka) byl Kutuzov, velící praporu, těžce raněn kulkou, která mu prorazila levý spánek a vylétla u pravého oka - to následkem zranění trvale osleplo. Roku 1777 byl povýšen na plukovníka a jmenován velitelem Luhanského kopinického pluku. V létě 1788 se se svým sborem účastnil obléhání Očakiva. Zde byl v srpnu 1788 podruhé těžce raněn do hlavy. Tentokrát kulka prorazila tvář a vyšla zátylkem. Kutuzov přežil a r. 1789 převzal samostatný sbor. V prosinci 1790 se vyznamenal při útoku a obsazení Izmailu, kde velel 6. koloně, jdoucí na zteč pevnosti. Generál Suvorov v hlášení popsal jeho činy následovně: „Ukazuje osobní příklad statečnosti a neohroženosti, pod těžkou palbou nepřítele překonal veškeré překážky; překonal palisádu, předešel protiakci Turků, rychle vystoupal na zdi pevnosti, dobyl baštu a mnoho baterií… Generál Kutuzov útočil na mém levém křídle; ale byl mojí pravou rukou.“ Po dobytí Izmailu Kutuzova povýšili na generálporučíka a jmenovali ho velitelem obsazené pevnosti. Odrazil pokusy Turků o ovládnutí Izmailu a 16.června 1791 neočekávaným útokem rozprášil třiadvacetitisícové turecké vojsko. V roce 1792 se Kutuzov zúčastnil rusko-polské války. V roce 1795 byl jmenován hlavním velitelem všech pozemních vojsk, loďstva a pevností ve Finsku a současně ředitelem Pozemního šlechtického kadetského sboru v Sankt- Petěrburgu. Hodně udělal pro vylepšení přípravy nových důstojníků: vyučoval taktiku, vojenskou historii a další předměty. Kateřina II. ho denně zvala do své společnosti, strávil s ní i poslední večer před jejím skonem.Na rozdíl od mnohých jiných oblíbenců vládkyně si Kutuzov udržel své postavení i za vlády nového cara Pavla I. Byl litevským a petrohradským vojenským gubernátorem. Roku 1802 Kutuzov upadl v nemilost cara Alexandra I., byl odvolán z funkcí a žil na svém panství v Goroškách. V armádě zůstával začíslen coby velitel Pskovského mušketýrského pluku. 
Napoleonské války (1805)
Roku 1804 Rusko vstoupilo do koalice proti Napoleonovi a roku 1805 ruská vláda poslala do Rakouska dvě armády; vrchním velitelem jedné z nich (Podolské armády) byl jmenován Kutuzov. Po porážce rakouské armády v bitvě u Ulmu zůstala Kutuzovova armáda osamocena proti protivníkovi, který měl asi trojnásobnou převahu sil.Aby ochránil vojsko, provedl Kutuzov ústupný manévr o délce 425 km, během kterého porazil oddíly francouzských maršálů Murata a Mortiera. Tento pochod vešel do historie vojenství jako vynikající vzor strategického manévru. Dne 2.prosince 1805 došlo k bitě u Slavkova. Bitva skončila naprostou porážkou Rusů a Rakušanů. Sám Kutuzov byl lehce raněn kulkou do tváře, padl zde i jeho zeť. Car Kutuzova nahlas neobviňoval, nicméně osobně mu prohru u Slavkova nikdy neodpustil (přesto že ji zavinil sám Alexandr I.)
Válka s Tureckem(1811)
Roku 1811 se válka S Tureckem dostala do slepé uličky. Zahraničněpolitická situace vyžadovala efektivní činy a proto car Alexandr I. znovu jmenoval Kutuzova hlavním velitelem Moldavské armády. Na celém vybojovaném území v severním Bulharsku zůstalo kolem 45 000 ruských vojáků proti nim stálo asi 80 000 Turků. V bitvě u Ruščuku 22.června1811 šedesát tisíc Turků napadlo 15-tisícovou ruskou armádu. Rusům se dělostřeleckou palbou a protiútoky podařilo drtivě porazit protivníka, a položili tak základ k rozpadu turecké armády. Ztráty byly kolem 500 lidí na ruské a 5 000 lidí na turecké straně. 23.listopadu 1811 se Čaban-oglu vzdal Kutuzovovi i se svou 35-tisícovou armádou s 56 děly. Ještě před touto kapitulací daroval car Kutuzovi hraběcí titul Ruského impéria. Turecko bylo donuceno k vyjednávání.
Vlastenecká válka (1812)
V červnu 1812 byl generál Kutuzov zvolen náčelníkem Petěrburské а poté Moskovské domobrany.. V počáteční etapě Vlastenecké války ustupovaly 1. a 2. západní ruská armáda pod náporem sil Napoleona. Ještě před vyklizením Smolenska ruskými vojsky byl Alexandr I. nucen jmenovat generála pěchoty Kutuzova vrchním velitelem všech ruských armád a domobrany. Velká přesila protivníka a nedostatek rezerv ho však donutily ustupovat do vnitrozemí a pokračovat tak ve strategii svého předchůdce. Ale další ústup znamenal vydání Moskvy bez boje, což bylo nepřípustné. Po získání nevelkých rezerv se tedy Kutuzov rozhodl pro čelní střet s Francouzi, první a jedinou masovou bitvu ve Vlastenecké válce - bitvu u Borodina. Bitva u Borodina, jedna z největších bitev epochy napoleonských válek, proběhla 7. září 1812. Kutuzov se tedy rozhodl ustoupit z pozic u Borodina a poté vyklidil Moskvu. Ruská vojska začala s protiútoky, které Kutuzov organizoval tak, aby Francouzi byli z boků napadáni oddíly regulární armády a partyzánů. Přitom se Rusové vyhýbali čelnímu střetu s velkými skupinami vojsk. Francouzi se snažili zjistit, kde je Kutuzov. Když Napoleon zjistil, kde se nachází, pokusil se s ním neúspěšně vyjednat mír. Dne 18. října došlo k bitvě u Tarutina. Rusové zde vyhráli. Dne 24. října se střetla ruská a francouzská vojska u Malojaroslavce. Napoleon byl Kutuzovem poražen. Tato bitva se stala bodem obratu ve Vlastenecké válce neboť Napoleon od té doby už jen ustupoval. Kutuzov Napoleona pronásledoval. Ten nakonec unikl jen s 9 000 muži. Kutuzov dne 22. prosince ve Vilniusu oznámil: „Válka skončila úplným vyhlazením nepřítele.“ Kutuzov pronásledoval Napoleona i za hranicemi. Královec, Plock a Varšava byly hlavními zastávkami na této bojem prostoupené cestě. Kutuzov chtěl dobýt Berlín ve dvou směrech. Ze severu a jihu. Plán nemohl uskutečnit neboť pruští generálové Yorck a Bulow odmítli účast na dobytí Berlína. Na jaře Rusové dobyli Berlín. 19. března padl Hamburk. V polovině dubna byly hlavní síly soustředěny za Labem. Kutuzov 17. dubna odjel z Hainau, ale 18. dubna se musel ze zdravotních důvodů (nastydl neboť za sychravého počasí jel na koni) zastavit v Boleslavci. Byl těžce nemocen. Ovšem i přes nemoc velel vojskům. Dne 28. dubna v 21 hodin a 35 minut v Boleslavci zemřel. 
Další informace
• Na počest maršála Kutuzova byl roku 1942 v SSSR zaveden Řád Kutuzova.
• Za druhé světové války po německém neúspěchu v bitvě u Kurska (červenec 1943) následovala ruská ofenziva s názvem operace Kutuzov.
Vlastní kešku najdeš po vyluštění těchto souřadnic
N - INKRSRF
E - SRBBS