Horatio Nelson,1. vikomt Nelson, 1. vévoda z Bronté
( 29. září 1758 Burnham Thorpe – 21.října 1805 mys Trafalgar) byl britský námořní velitel, je považován za národního hrdinu. Jako viceadmirál (Vice Admiral of the White) britského Royal Navy od roku 1789 velel britskému loďstvu ve Středozemním moři. Vítězstvím v bitvě u Abukiru v roce 1798 získal Velké Británii námořní převahu ve Středozemním moři. V roce 1805 potvrdil nadvládu Británie na moři vítězstvím v bitvě u Trafalgaru, kde porazil spojené francouzsko-španělské loďstvo. Sám byl ale v bitvě zabit, když ho na palubě řadové lodě HMS Victory zasáhla kulka vypálená z francouzské lodě Redoutable.
Nelson se narodil 29. září 1758 v Burnham Thorpe v Norfolku na jihu Anglie jako jediný syn reverenda Edmunda Nelsona, duchovního anglikánské církve. Měl sedm sester, matka mu zemřela v devíti letech. Ve dvanácti letech přihlásil k námořnictvu. Ve dvaceti letech již byl jmenován kapitánem, poté co se letech 1775-82 zúčastnil boje se severoamerickými osadníky ve válce za nezávislost. Poté sloužil do roku 1787 v Západní Indii.
Když roku 1793 vypukla válka s revoluční Francií, velel lodi HMS Agamemnon pří úspěšném útoku na Korsiku, kde přišel o pravé oko. Za vítězství nad spojenou francouzsko-španělskou flotilou v bitvě u mysu sv. Vincenta roku 1797 byl povýšen na kontradmirála. Krátce poté se účastnil Bitvy u Santa Cruz de Tenerife, kde byl jeho útok odražen a Nelson po dělostřelbě v důsledku těžkých zranění přišel o pravou paži.
Dne 1. srpna 1798 zničil francouzské loďstvo u Abukiru, za což byl jmenován baronem nilským. Poté odplul do Neapole, kde vypuklo povstání. Nelson roku 1799 porazil Francouze, kteří se zmocnili města a dosadil zpět na trůn neapolského krále, který mu udělil vévodský titul. Tehdy začala i jeho milostná aféra s lady Hamiltonovou, ženou britského vyslance v Neapoli. Nelson byl proto odvolán na Menorku, kam však nedorazil. Namísto toho se utkal s Francouzi o Maltu v roce 1800. 22. října 1801 byla v Amiensu podepsána dohoda o příměří.
Po tomto vítězství se Nelson vrátil do Londýna, aby byl vzápětí vyslán na Balt, kde v roce 1801 porazil u Kodaně dánskou flotilu. Byl mu udělen titul vikomta a byl jmenován admirálem. Poté byl jmenován velitelem ve Středomoří, kde po dva roky úspěšně blokoval francouzskou flotilu v Toulonu, aby ji poté, co se vyprostila, úspěšně pronásledoval Atlantikem.
V roce 1805 tváří v tvář hrozbě Napoleonovy invaze do Anglie byl povolán, aby se postavil do čela britského válečného loďstva. 21. října 1805 v bitvě u Trafalgaru francouzsko-španělské loďstvo zničil, sám byl však v bitvě smrtelně zraněn. Osudný výstřel vyšel odněkud z lanoví francouzské lodě. Zasáhl Nelsona asi ve 13:15 hodin, právě když byl na velitelské palubě s kapitánem Thomasem Hardym. Kulka zasáhla epoletu na Nelsonově levém rameni a prošla do páteře. Nelson upadl na obličej na palubu, která byla ještě potřísněna krví jeho tajemníka. Těžce zraněný viceadmirál byl přenesen do kajuty v podpalubí. Svým kapesníkem si zakryl obličej a hodnostní označení, aby ho posádka nepoznala. Před svou smrtí se ještě dozvěděl, že bitva skončila vítězstvím jeho flotily. Zemřel v 16: 30 hod. Svým vítězstvím zachránil Brity před invazí Napoleona a je dodnes ve Velké Británii uctíván jako národní hrdina.
Tělo Horatia Nelsona bylo po smrti uloženo do sudu s brandy, aby vydrželo transport do vlasti. Po slavném dvoudenním vystavení a pohřbu byl Nelson uložen do sarkofágu s monumentální sochou stojícího vojevůdce v katedále sv.Pavla v Londýně. Na počest bitvy bylo v Londýně před ministerstvem námořních sil upraveno a pojmenováno Trafalgarské náměstí a na něm vztyčen sloup se sochou admirála Nelsona. odkaz