Nefrokeš - HD Mystery Cache

Nefrokes / Nephrocache – HD

Na úvodních souřadnicích keš nehledejte, není třeba na ně ani chodit

Následující keš vznikla z několika důvodů: Tím prvním je fakt, že přibývá lidí s onemocněním ledvin a stává se to skoro civilizační chorobou. Tím druhým důvodem je, že i dnes, ve 21.století, je tato věc tak nějak pozapomínána a zatímco média na nás všemožně chrlí informace o mnoha druzích rakoviny, AIDS, o chřipkových virech, ptačím nevyjímaje, o onemocnění ledvin a hlavně o možnostech řešení, je informací stále málo. Ano, objeví se, ale mnohdy je člověk nestihne ani zaregistrovat. Keš není věnována ledvinám, jako takovým, ale jedné z náhrad jejich funkce. Věříme, že se při pátrání po finálce dozvíte mnoho zajímavého.

Na úvodních souřadnicích keš nenajdete, nalézá se zde hřbitov pro obce Řícmanice a Kanice. Původně měla být úvodní souřadnice umístěna zcela jinde, ale prý by to odporovalo pravidlům. A hřbitov je pro úvodku zavádějící. Když se totiž onemocnění ledvin podcení a neřeší, může to skončit právě na hřbitově. Vy se mu však vyhněte, nezoufejte, usaďte se a čtěte dále...

Ledviny

Pokud jste dávali už na základní škole v hodinách přírodopisu pozor, pak víte, že ledviny jsou párový orgán a nemáme je v těle jen tak pro nic za nic. Ledviny mají fazolovitý tvar, červenohnedou barvu s hladkým povrchem. Velikosti odpovídají asi sevřené pěsti a jsou uloženy po stranách páteře v břišní dutině. V našem těle mají mnoho funkcí, ale ta asi nejdůležitější a nejviditelnější je očišťování krve a tím i celého organismu, od metabolických zplodin a zbavování těla přebytečné tekutiny. Tyto odpadní látky a voda, se pak vylučuje z těla ven, jako moč.

Onemocnění ledvin a jejich možné selhání

Chorobami ledvin a jejich léčbou a řešením, jakož i náhradami funkce, se zabývá lékařský obor NEFROLOGIE (odtud název keše). Je to obor vnitřního lékařství, tedy interny a úzce souvisí s urologií, která řeší problémy močového ústrojí.

O onemocnění ledvin mluvíme tehdy, kdy ledviny nedostatečně plní svou funkci. Je to dost zrádné, protože se říká, že nemocné ledviny nebolí. A dokonce člověk na sobě dlouho nemusí nic pozorovat, až do doby, kdy už je funkce ledvin drasticky snížena. Nebudeme vás zde unavovat příznaky, ani faktory, které mohou nemoci ledvin zapříčiňovat, k tomu tato keš neslouží. O selhání ledvin hovoříme tehdy, pokud ledviny nejsou už vůbec schopny vykonávat svou funkci. Pokud je nemocná a selže jedna ledvina, ta druhá je zcela schopna převzít funkci za obě a fungovat. Člověk tak může žít bez větších potíží dál. Pokud však selžou obě, je takový člověk v ohrožení života a bez lékařské pomoci se neobejde. Selhání ledvin se udává dvojí:

* Akutní – tj. vlivem nějaké náhlé zátěže organismu, jako např úraz, šok, nebo třeba otrava, atd. Při včasném řešení se zastavená funkce ledvin může znovu obnovit

* Chronické . Takovýto stav je již nevratný, může v něj přejít i výše uvedený stav, ale obě tyto situace, ať už dočasně, nebo trvale, vyžadují

Náhrady funkce ledvin

Dnes máme v podstatě trojí způsob, jak nahradit funkci ledvin a pacienta tím zachránit od cesty na hřbitov a to na docela slušně dlouhou dobu. 

Jsou to tyto náhrady

HEMODIALÝZA (HD)

PERITONEÁLNÍ DIALÝZA (PD)

TRANSPLANTACE LEDVINY (TPL, Tx)

A právě první z uvedených náhrad je tématem této mystery keše. Dozvíte se něco o historii, současnosti, o tom, jak to vše vlastně funguje a probíhá, jak dlouho to trvá a co to obnáší. Když budete číst pozorně, bude vám odměnou zajímavá keš.

H E M O D I A L Ý Z A (HD, česky též „umělá ledvina“)

obecně – jde o metodu, při níž se za pomocí mimotělního oběhu a polopropustné membrány, odstraňují z krve pacienta škodlivé látky, draslík a přebytečná voda. Funguje na bázi difúze. I když se všeobecně používá slovního spojení „Pacient je léčen hemodialýzou,“ o léčbu nejde, s její pomocí se činnost poškozených ledvin neobnovuje. Jde opravdu pouze o náhradu funkce ledvin.

HISTORIE

První vědecký popis těchto procesů pochází od skotského chemika Thomase Grahama, který je znám jako „otec dialýzy“. Osmóza a difuze se nejprve staly oblíbenými metodami využívanými v chemických laboratořích, kde umožňovaly oddělení rozpuštěných látek od vody v roztocích přes polopropustné membrány. Graham výrazně předběhl svou dobu, když naznačil, že jeho práce má potenciál využití v lékařství.

V roce 1855 německý fyziolog Adolf Fickpublikoval kvantitativní popis procesu difuze. Ale trvalo ještě dalších 50 let, než někdo další poskytl tomuto procesu stabilní základy – a tím byl Albert Einstein. Einstein odvodil empiricky určené zákony difuze na základě termodynamiky z teorie Brownova pohybu molekul a tím postavil pevné vědecké základy. Ale byli to Graham a Fick, kteří objevili základní principy, jež vedly k současné podobě léčby selhání ledvin.

Historicky první popis procesu tohoto typu byl publikován v roce 1913. Abel, Rowntree a Turner „dialyzovali“ uspaná zvířata tak, že jejich krev vedli mimo tělo skrz hadičky s polopropustnými membránami. Membrány byly vyrobeny z kolodia, materiálu na bázi celulózy. Není však jasné, zda Abel a jeho kolegové původně zamýšleli tento proces známý jako vividifuze použít k léčbě selhání ledvin nebo, jak se někdy uvádí, ho pro tento účel použili až později. Léčba dialýzou však i dnes stále využívá zásadní prvky Abelova přístroje pro vividifuzi.

Hirudin, protisrážlivá součást slin pijavic, byl poprvé objeven v roce 1880 britským fyziologem Haycraftem. Než mohl Abel vést zvířecí krev „dialyzátorem“, bylo nutné alespoň dočasně potlačit její srážlivost. Abel a jeho kolegové používali látku známou jako hirudin.

Německý lékař Georg Haas z města Giessen poblíž Frankfurtu nad Mohanem provedl první léčbu dialýzou u člověka. Předpokládá se, že Haas provedl dialýzu u prvního pacienta se selháním ledvin v létě roku 1924 po několika přípravných pokusech. V roce 1928 už měl za sebou Haas dialýzu šesti dalších pacientů, z nichž ani jeden nepřežil pravděpodobně kvůli tomu,že se pacienti nacházeli v kritickém stavu a léčba dialýzou nebyla dostatečně efektivní. Haasův dialyzátor, který také využíval kolodiové membrány, byl postaven v mnoha modelech a velikostech.

Kdy a jak se Haas dozvěděl o úsilí Abelovy výzkumné skupiny, je předmětem mnoha spekulací. Ale přesná odpověď není známá. Haas s největší pravděpodobností dokončil své přípravné pokusy, které začal v roce 1914, aniž by věděl o Abelových zkušenostech, protože komunikaci ztěžovala válka. Ale po jejím skončení už pravděpodobně o snaze Abelova týmu věděl. 

Haas stejně jako Abel při své první dialýze také použil hirudin jako protisrážlivé činidlo. Avšak hirudin často způsoboval závažné komplikace způsobené alergickou reakcí, protože látka nebyla dostatečně vyčištěná a pocházela z živočicha člověku velmi vzdáleného. Nakonec Haas při svém sedmém a posledním pokusu použil látku známou jako heparin. Heparin je univerzální protisrážlivá látka vyskytující se u savců, kterou poprvé z psích jater izoloval Američan MacLean v roce 1916. Tato látka způsobovala podstatně méně komplikací než hirudin, i když nebyla dostatečně vyčištěná, a co více, dala se průmyslově vyrábět ve velkém množství. Heparin se tak stal nejpoužívanějším protisrážlivým léčivem od roku 1937, kdy byly do výroby zavedeny účinné čistící metody odstraňující alergické reakce vyvolávající cizorodé látky.

W.KOLFF SICE NEBYL PRVNÍ, ALE PRVNÍ ÚSPĚŠNÝ...

Willem Kolff z Nizozemska si v Kampenu zajistil úspěch, na který Haas nikdy nedosáhl. Kolff použil otáčivou bubnovou ledvinu k léčbě 67leté pacientky, kterou do nemocnice přijali s akutním selháním ledvin. Týdenní léčba pomocí tohoto zařízení, které Kolff vyvinul v předcházejícím roce, umožnila pacientku později propustit s normální funkcí ledvin. Zemřela v 73 letech na nemoc nesouvisející se selháním ledvin. Během předcházejících několika pokusů Kolff neúspěšně léčil 16 dalších pacientů, ale až tento úspěch se stal prvním průlomem v léčbě pacientů se selháním ledvin a prokázal užitečnost konceptů vyvinutých Abelem a Haasem.

Kolffův úspěch částečně souvisel s technickým zlepšením samotného vybavení používaného k léčbě. Jeho otáčivá bubnová ledvina používala membránové hadičky vyrobené z materiálu známého jako celofán, který se používal k balení jídla. Během léčby byly hadičky naplněné krví omotané okolo dřevěného bubnu, který se otáčel v elektrolytickém roztoku známém jako „dialyzát“. Když se membránové hadičky ponořily, uremické toxiny díky výše popsaným fyzikálním procesům přešly do roztoku.

Příklady Kolffovy otáčivé bubnové ledviny po 2. světové válce překročily Atlantik a dostaly se do bostonské nemocnice Petera Brenta Brighama, kde došlo k jejich zásadnímu technickému vylepšení. Upravené přístroje byly známé jako ledvina Kolffa a Brighama. V letech 1954 až 1962 byly z Bostonu převezeny do 22 nemocnic po celém světě.

Ledvina Kolffa a Brighama „složila“ praktickou zkoušku v extrémních podmínkách během války v Koreji. V té době osm z deseti zraněných vojáků s posttraumatickým selháním ledvin zemřelo. Major Paul Teschan, vojenský lékař americké armády, věděl o projektu nemocnice Petera Brenta Brighama a přivezl jeden z přístrojů z vojenské nemocnice

Waltera Reeda do jednotky MASH (mobilní armádní chirurgická nemocnice) v Koreji, kde provedl 72 léčebných výkonů u 31 pacientů. V těch nejextrémnějších podmínkách umožnilo použití dialýzy značně zvýšit procento přežití těžce nemocných pacientů a získat čas na dodatečné lékařské postupy.

ODSTRANĚNÍ PŘEBYTEČNÉ VODY Z TĚLA – DALŠÍ DOKONALOST

Jednou z nejdůležitějších funkcí ledvin je, kromě odstranění uremických toxinů, řízení vodní bilance a tedy i odstranění nadbytečné vody z těla. Když ledviny selžou, musí tuto funkci převzít umělá ledvina, která je také známá pod názvem dialyzátor. Proces, kterým je z těla pacienta během 

dialyzační léčby odstraňována podtlakem přes membránu dialyzátoru nadbytečná voda, se nazývá ultrafiltrace.

V roce 1947 Švéd Nils Alwall publikoval vědeckou práci, v níž popsal upravený dialyzátor, který vyvíjel v letech 1942 až 1947. Celofánové membrány, použité v jeho typu dialyzátoru, snášely ve srovnání s Kolffovou konstrukcí vyšší tlak díky svému umístění mezi dvě ochranné kovové mřížky. Celý systém membrán s mřížkami byl umístěn v pevně uzavřeném válci, takže nezbytného tlakového rozdílu k odstranění tekutiny z krve bylo dosaženo nižším tlakem na straně dialyzačního roztoku. Tento jev se nazývá u l t r a f i l t r a c e.

A VÝVOJ ŠEL DÁL...

Když Kolff dokázal, že uremické pacienty lze úspěšně léčit pomocí umělých ledvin, vyvolal tím na celém světě vlnu nadšení pro vývoj vylepšených a efektivnějších dialyzátorů. Na vrcholu vývoje stál v tomto období „deskový dialyzátor“. Namísto pumpování krve skrz membránové hadičky směřoval tok dialyzačního roztoku a krve skrz střídající se vrstvy desek z membránového materiálu. Tento vývoj započal s prvním dialyzátorem Skegga a Leonardse v roce 1948 a dosáhl svého technologického vrcholu v roce 1960 předvedením dialyzátoru norského lékaře Fredrika Kiila. Tyto dialyzátory byly předchůdci dnešních deskových dialyzátorů. Kiilovy dialyzátory se na některých klinikách používaly až do konce 90. let 20. století.

Technologické dolaďování dialyzátorů doprovázely vědecké objevy týkající se přenosu látek přes membrány a pozornost se začala upínat na výzkum zaměřený čistě na dialýzu. Toto úsilí umožnilo kvantitativní popis dialýzy a vývoj dialyzátorů s jasně určenými vlastnostmi.

V této souvislosti je třeba uvést, že než začaly být jak cívkové tak deskové dialyzátory průmyslově vyráběny, musely sestry před dialýzou pro každého pacienta dialyzátory ručně sestavovat a sterilizovat.

Hemodialýza se po prvních úspěších v Seattlu stala nejčastější léčbou chronického i akutního selhání ledvin na celém světě. Membrány, dialyzátory a dialyzační přístroje se neustále vylepšovaly a průmyslově se vyráběly v čím dál větším množství.

Velkým krokem kupředu byl vynález dialyzátoru z dutých vláken, s kterým přišel Američan Richard Stewart v roce 1964. Jeho technologie nahradila do té doby tradiční membránové hadičky a ploché membrány několika dutými membránami velikosti kapilár. Tato konstrukce umožňovala průmyslovou výrobu dialyzátorů s dostatečnou plochou tak, aby uspokojily narůstající požadavky na účinnost dialyzační léčby.

Vývoj související technologie průmyslové výroby byl dokončen v Dow Chemical v letech 1964 až 1967. Tato nová technologie umožnila v následujících letech vyrábět velké množství dialyzátorů za rozumnou cenu. Dnešní kapilární dialyzátory z dutých vláken, které jsou vybavené efektivnější a lépe snášenou membránou vyrobenou především ze syntetických polymerů, jsou stále založeny na původních návrzích.

V důsledku stále většího rozšiřování klinické hemodialýzy se vědci museli začít zaměřovat na jedinečné problémy pacientů s chronickým onemocněním ledvin. Na rozdíl od počátečních let dialýzy, která jsme zde popsali, už dnes není v souvislosti především s rozšiřováním metody vyskoobjemové hemodiafiltrace neexistence adekvátních léčebných metod pro pacienty se selháním ledvin problémem. Současné problémy mají různou podobu a vycházejí už z pouhého množství pacientů, kteří léčbu dialýzou potřebují. Tento celosvětově stále narůstající počet pacientů představuje demografické, ekonomické i lékařské problémy – je to populace, jež by byla bez pomoci, kdyby nebylo inovativních vědců, které jsme zde představili.

SITUACE V NAŠÍ ZEMI

Vynález nizozemského lékaře a jeho úspěch se nevyhnul ani naší malé zemi. První dialýza na území ČSSR byla otevřena v 60.letech na interní klinice v Hradci Králové, následovala Praha, Brno, Ostrava... ale procedura na tehdejších přístrojích trvala více jak 8 hodin a středisek bylo málo. Pacienti procházeli nemilosrdným výběrem před komisí. Rozhodoval věk, celkový zdravotní stav a vitalita a říká se, že (prý) i kádrový profil. Lidé nad 50 let a s podružnými chorobami už k dialýze nebyli doporučeni. Ani ti, co se na dialýzu dostali, neměli na růžích ustláno. Tehdejší procedury byly vyčerpávající, možnosti pacientů byly dost omezené a život hodně složitý. U nás se výrobou komponentů k dialyzačním přístrojům zabývala firma PAL Magneton Kroměříž s.p. Situace se zlepšila až v 80.letech, dostala se do země kvalitnější technika a v polovině 80.let se začala formovat i dětská nefrologie a dialýza ve Fakultní nemocnici Motol v Praze. Tamní dětské dialyzační centrum mělo koncem 80.let 4 přístroje švédské firmy a fungovalo ve třísměnném provozu 6 dní v týdnu. Sloužilo dětským pacientům z celého Československa a do roku 1991 bylo jediným pracovištěm s touto specializací. Dětští pacienti ze vzdálených koutů republiky létali do Prahy letadly ČSA, nebo je vozila sanitní služba. Takový výlet za životodárným přístrojem byl ovšem celodenní... V Roce 1991 zahájilo provoz druhé dětské dialyzační středisko, v Ostravě. Brno mělo na Černopolní dva přístroje pro akutní dětské pacienty. Co se týká dospělých, po roce 1990 rostla střediska jako houby po dešti. Objevila se i první nestátní střediska. Jako první v Rychnově nad Kněžnou a v Praze. Zmizela potřeba lékařských komisí a hemodialýza se stala dostupnou všem, kdo ji potřebují, bez rozdílu věku a zdravotního stavu. Soukromá střediska navíc začala nabízet doplňkové služby, jako občerstvení během dialýzy, nebo sluchátka pro poslech hudby a TV. Začaly fungovat i pacientské organizace, asi nejdéle působí Společnost dialyzovaných a transplantovaných, jejich rodinných příslušníků a přátel dialýzy. Ta se zasadila i o rekreační středisko pro pacienty s ledvinovými problémy. V 90.letech pod hlavičkou této organizace působil i Klub dialyzovaných a transplantovaných dětí, jeho činnost skončila v roce 1999. Dnes je ČR pokryta sítí soukromých i státních dialyzačních středisek a pro pacienty tak není problém i vycestovat po republice a i do zahraničí.

Navzdory rozsáhlému technologickému pokroku v oblasti dialyzačních přístrojů představovalo napojení pacientova krevního oběhu na mimotělní oběh dialyzačního přístroje v prvních letech dialyzační léčby závažný problém. Pacienti byli napojeni na mimotělní oběh krve pomocí skleněné trubičky, která se zaváděla chirurgicky do tepny a žíly pacienta. Vzhledem k tomu, že takto vytvořený cévní přístup měl minimální životnost, bylo možné provedení pouze několika dialyzačních výkonů, a tedy neumožňoval léčbu pacientů s chronickým nezvratným selháním funkce ledvin.

Opakované napojení na dialyzační přístroj, a tedy dlouhodobou dialyzační léčbu umožnil až tzv. Scribnerův shunt, který spočíval v propojení tepny a žíly pacienta silastikovou hadičkou. Její část, vystupující nad pokožku, se při napojení na dialyzační přístroj rozpojila a propojila s mimotělním oběhem dialyzačního přístroje. Po ukončení dialyzační léčby se pak oba konce hadičky zase spojily a tak se procedura při každé dialyzační léčbě opakovala. Na jaře roku 1960 Belding Scribner v Seattlu implantoval svůj „shunt“ Američanovi Clydu Shieldsovi. Shields se tak stal prvním pacientem léčeným chronickou hemodialýzou, která mu umožnila žít dalších jedenáct let, než v roce 1971 zemřel na srdeční onemocnění.

Nejvýznamnější průlom na poli cévního přístupu pro dlouhodobou dialyzační léčbu přišel následně v roce 1966, kdy Brescia a Cimino chirurgicky vytvořili podkožní propojení mezi tepnou a žílou. Vysokotlaká krev, přiváděná z tepny přímo do žíly, tak vede jednak k rozšíření jinak tenké žíly, což umožní opakované zavádění dialyzačních jehel, a jednak do žíly přivádí dostatečný průtok krve potřebný k účinné dialyzační léčbě. Podkožní technika arteriovenózního zkratu snížila jinak velmi vysoké riziko infekce cévního přístupu, jak tomu bylo v případě zevního Scriebnerova shuntu, a umožnila tak léčbu dialýzou probíhající v horizontu mnoha let. Tato, tak zvaná arteriovenózní (AVF) píštěl se používá dodnes jako z mnoha důvodů nejideálnější způsob cévního přístupu k napojení pacientů na mimotělní krevní oběh dialyzačního přístroje. Pouze v případech, kdy není možno včas vytvořit podkožní cévní přístup nebo v případech, kdy cévní systém pacienta je natolik poškozen, že jej k vytvoření cévní fistule nelze použít, je možno k napojování pacienta použít cévní dialyzační katetr, který se zavádí do některé z centrálních žil.

JAK TEDY HEMODIALÝZA FUNGUJE?

Při hemodialýze dochází k očišťování krve od odpadních látek do dialyzačního roztoku přes polopropustnou membránu dialyzátoru difuzí po koncentračním spádu. Z prostředí s vyšší koncentrací odpadních látek (v tomto případě pacientovy krve) se molekuly odpadních látek přesouvají do prostředí s koncentrací nižší nebo nulovou (v tomto případě dialyzační roztok). Krev proudí uvnitř trubiček z dialyzačďní membrány, které jsou zevně omývány dialyzačním roztokem. Krev očištěná od odpadních látek a přebytku vody se pak mimotělním oběhem vrací do krevního oběhu pacienta.

Dialyzační roztok je připravován v dialyzačním monitoru z dialyzačního koncentrátu a ultračisté vody, která je dodávána z filtračního zařízení pracujícím na principu iontoměničů a reversní osmósy. Dialyzační monitor je přístroj, pomocí kterého jsou krev a namíchaný dialyzační roztok dodávány do mimotělního oběhu tak, aby dialyzační léčba byla po všech stránkách jak účinná, tak i bezpečná. Každá dialyzační procedura trvá 4-5 hodin a provádí se zpravidla 3x týdně. Nevýhodou standardní hemodialýzy fungující na principu difúze je její nižší účinnost, kdy odstraňování toxických látek je omezeno pouze na část nízkomolekulárních látek. To znamená, že toxické látky o vyšší molekulové hmotnosti a toxické látky vázané na bílkoviny jsou odstraňovány minimálně nebo vůbec ne. V případě potřeby lze zvýšit účinnost buď vyšší frekvencí výkonů (až denní) nebo prodloužením doby jednotlivých výkonů (až 8 hodin).

Česky používaný pojem „umělá ledvina,“ je tedy nepřesný, protože onou umělou ledvinou je pouze válcovité pouzdro s membránami (kapilára, dialyzační patrona). To je součástí krevních setů (soustavy hadiček) a je zavěšeno z boku přístroje. Jím prochází krev pacienta, poháněna krevní pumpou a protisměrně jím prochází dialyzační roztok.

JAK TO PROBÍHÁ A CO PACIENT

Princip dialýzy už tedy známe, teď trochu jednoduché praxe. Je li u člověka zjištěno, že jeho ledviny jsou nemocné a budou potřebovat nějakou náhradu, dochází pacient do predialyzační poradny. Zde mu nefrolog vyloží jeho možnosti a dá mu vybrat některou z metod, může probíhat i příprava na zařazení pacienta na čekací listinu k transplantaci. Pacientovi je rovněž vytvořený cévní přístup-nejčastěji AV shunt, též fistule, nebo tepennožilní spojka, či zkrat. Vyžaduje li to akutní stav pacienta, zavádí se dvoucestný dialyzační katetr, poblíž podklíčkové oblasti, nebo do třísla.

Když stav dostoupí potřeby náhrady ledvin a je rozhodnuto o hemodialýze, pacient si vybere nejbližsí hemodialyzační středisko (HDS). Střediska jsou již dnes po celém světě, v ČR jich máme okolo stovky a dle potřeby přibývají. HDS by mělo být voleno tak, aby byla dostupnost pro pacienta co nejkomfortnější. Město Brno má 4 střediska: FN Bohunice, 2 střediska má FN U Sv.Anny a jedno je na Třídě Kpt. Jaroše. Střediska bývají součástí nemocnic, nebo jsou stavěna samostatně a jsou u nich doplňkové služby (nefrologická ambulance, laboratoř, bufet, atd.). Ve střediscích je školený personál a lélkaři. Je možná i domácí hemodialýza a naše pojišťovny už ji i hradí. Pacient je proškolen a terapii si provádí doma sám, za pomocí rodiny. Ale je to u nás méně častý způsob.

Nefrolog podle laboratorních vyšetření určí pacientovi jak často a jakou dobu dialýza potrvá a na každém středisku se lze domluvit tak, aby to pacienta co nejméně obtěžovalo. Pak je pacientovi určena tzv. SUCHÁ VÁHA. To je hmotnost, při optimální bilanci vody v těle, od které se odvíjí množství odstraněné vody, při každé proceduře. Nemocné ledviny totiž postupně přestanou vytvářet moč. Ultrafiltrace /UF) se počítá podle jednoduchého klíče – 1 kilogram – 1 litr. Tzn, když má pacient určenu svou optimální (suchou výhu) třeba 60 kg a na začátku dialýzy váží 62 kg, je nutné odstranit 2 litry vody z pacientova těla. Pacient se váží na začátku a na konci každé dialýzy. Říká se, že suchá váha je taková, při které nemá pacient žádné komplikace. Po příchodu a zvážení pacient ulehne na postel (některá HDS mají i polohovatelná křesla), sestra zapíše jeho váhu, změří krevní tlak a nastaví parametry na přístroji. Poté zavede pacientovi do ruky dvojici jehel (nebo zapojí mimotělní oběh ke katetru). Zreguluje otáčky krevní pumpy, jakou rychlostí bude krev hadičkami proudit a přidá přípravek proti srážení krve do soustavy hadiček. Celá procedura nejčastěji trvá okolo 4 hodin. Po tuto dobu je pacient omezen na pohybu, takže může spát, číst si, sledovat TV, poslouchat hudbu. Mnohá střediska nabízí občerstvení během HD, nebo si pacient může vozit svoje jídlo a najíst se. Může třeba i diskutovat s ostatními pacienty, nebo se bavit s personálem. Po uplynutí určené doby je pacient odpojen od přístroje, znovu se zváží, aby se zkontrolovalo, zda bylo dosaženo přibližné suché váhy a pacient odchází domů, pokud je bez potíží. Krev pacienta projde setem i membránami za 4hodiny mnohokrát, takže 5ti litrový krevní oběh projde setem a dialyzátorem několikrát. Tím je kvalitně očištěn.

Dialyzovat se musí opakovaně, nejčastější frekvence je 3x v týdnu, takže pacient se stává často nejlepším kamarádem personálu a vztahy na střediscích bývají nadstandartní. Liší se od vztahů na jiných odděleních. Dopravu na a ze střediska si volí pacient sám (auto, MHD), nebo ji zajistí sanitní přepravní služba. V určené dny sanitka pacienta odveze a zase doveze domů. Jedna procedura tak i s dopravou dle vzdálenosti vezme cca 7 hodin pacientova času. Nedialyzační dny pak může pacient vykonávat ostatní činnosti. (práce, škola, zábava...)

KOMPLIKACE A OMEZENÍ

Asi nejviditelnější komplikací je vcelku časová náročnost. I když dialýza sama o sobě trvá dnes „pouze“ okolo 4 hodin, ještě se musí počítat s dopravou na středisko a zpět a s nějakými prostoji. Další nepříjemností může být napichování cévního přístupu. Do končetiny se zavádí dvě jehly a i když píchnutí dnes už připomíná běžný krevní odběr, pořád je to tždně šest píchanců a měsíc má týdny 4 a rok měsíců dvanáct.... Někomu může vadit nutnost být omezen v pohybu ten čas při dialýze. Pacient s cévním přístupem v končetině, je omezen v pohybu, ale dnešní způsob fixace jehel umožňuje větší volnost, nicméně velké výčiny se dělat nedají. Co se týká zdravotních komplikací, mohou nastat, ale dají se eliminovat a řešit. A záleží na každým pacientovi, u někoho se neprojeví žádné komplikace. Nejčastejší je pokles tlaku během dialýzy, nebo svalové křeše v dolních končetinách. Nejčasteji je to způsobeno náhlým úbytkem tekutiny v těle a personál to umí vcelku rychle vyřešit.

Asi nejdrastičtější omezení, na které si mnoho pacientů musí zvykat a mnozí si ani nezvyknou, je tekutinová bilance. Pacienti si musí hlídat příjem tekutin, hlavně v případě, že už nemočí a vodu z těla odstraňuje pouze dialýza. Příliš častá vysoká ultrafiltrace je zátěž pro srdce. Zatímco zdravému člověku se doporučuje vypít za den 2 až 3 litry tekutiny, nemočící má dělat pravý opak. Vypít co nejméně. Nepsané pravidlo říká, že optimální je tak do dvou kil mezi dialýzami. Mnoho lidí tak vytříbí ze svého jídelníčku polévky, nebo ovoce, kde je vysoký obsah tekutiny. Cévám a kostem vadí taktéž vysoký příjem draslíku a fosforu ve stravě, ale i toto se už dnes dá redukovat medikamenty. Jinak v klidu může člověk dělat to, na co fyzicky stačí. Střediska vitálním pacientům vychází vstříc, spousta lidí studuje, pracuje i sportuje. Jen se prostě 3x za týden vytratí ze světa zdravých, aby na moment setrvali ve světě nemocných.

KONTROVERZE A OMYLY

Spousta lidí se domnívá, že umělá ledvina se zašívá někam do těla. Možná tomu tak jednou bude, ale zatím tomu tak není. To, co se nazývá umělá ledvina, je součástí docela velkého stroje a do těla se to určitě nevejde. Dalším omylem je, že člověk na dialýze může být pouze omezenou dobu a pak umře, pokud urychleně nedojde k transplantaci ledviny. Není tomu tak. Bez funkčních ledvin se žít dá, právě za pomocí dialýzy. Pokud člověk dodržuje jistou sebekázeň, pokyny nefrologa a program procedur, není v bezprostředním ohrožení života a může žít docela dost let. Jsou pacienti, kteří transplantaci ledviny podstoupit nemohou, nebo ji nechtějí a docházejí na středisko mnoho let. Takže není pravdou to, co se rádo uvádí ve filmech, že je někdo napojený na dialýzu a do tří dnů mu musí sehnat novou ledvinu, jinak nepřežije. Právě za pomocí dialýzy přežije. Mnoho lidí se domnívá, že s dialýzou zcela končí život a člověk se stává hrozným mrzákem. To už vůbec není pravda. Ano, je možná nucen změnit některé své návyky, je jistým způsobem na náhradě ledvin závislý. Mimo dialyzační dny se však může věnovat všemu, na co sám stačí a díky rozsáhlé síti středisek po celém světě, dnes není problémem ani dovolená u moře. Byl znám případ, kdy jeden dobrodruh měl dialyzační přístroj i na své jachtě. Omylem je také, že dialýze se říká „léčba“ Ne, pokud jde o chronické selhání ledvin, je to proces nevratný a dialýzou se ledviny neléčí, pouze a jen nahrazuje jejich činnost. Velký omyl je také to, že dialyzovaný člověk bývá unavená troska s bolestmi. Jistě, jsou i tací, ale díky dnešním šetrným metodám je spousta lidí vitálních a na ulici je pohledem nepoznáte od zdravých. Zkrátka jen musí svůj čas více plánovat.

Zdroje: Wikiskripta.cz, Wikipedie.cz, Ledvimy.cz, Dialyza.cz ———----------------------------------------------------------------------------------

Dočetli jste až sem a pozorně? To je dobře, moc dobře. Abyste našli kešku, vašim úkolem bude zodpovězení deseti otázek. U každé otázky jsou 4 možnosti, ale pouze jedna je správná. Za každou odpovědí je v závorce písmeno a číslo. Dosadíte.li čísla správných odpovědí za písmena ve vzorci finální souřadnice, můžete vyrazit za pokladem.

N 49°AB.CDE E 016° FG.HIJ

1.Kolik známe náhrad za nefunkční ledviny?

Dvě (A – 0)

Tři (A – 1)

Čtyři (A – 5)

Pět (A – 8)

.2.Který vědec je nazýván „otcem dialýzy“ ?

George Haas (B - 0)

William Kolff (B - 3)

Morgan Alwill (B - 7)

Thomas Graham (B – 5)

3.Kdy byl proveden první pokus o dialýzu u člověka?

Zima 1906 (C - 2)

léto 1924 (C - 6)

podzim 1925 (C - 0)

jaro 1945 (C – 4)

4.Jak se nazýval tehdy užívaný přípravek ze slin pijavic proti srážení krve v mimotělním oběhu?

Heparin (D - 9)

Fraxiparin (D - 3)

Eprex (D - 7)

Hirudin (D – 0)

. 5.W.Kolff, lékař který s dialýzou prorazil a byl úspěšný, pocházel z:

Nizozemí (E – 6)

Německa (E – 9)

Rakouska (E – 3)

Irska (E -1)

6.Co je nejdůležitějším principem dialýzy?

Destilace (F - 0)

difúze (F -4 )

sublimace (F - 9)

odpařování (F – 8)

7.Jak se nazývá dnes nejčastěji používamé zařízení pro opakované připojení pacienta k dialýze pomocí jehel?

AV zkrat, shunt, fistule (G - 1)

tříselný zkrat (G - 7)

cévní klička (G – 3)

nefron (G – 5)

8.Co je ultrafiltrace (UF)?

Dělení krve a plazmy (H - 1)

očista krve od fosforu (H - 4)

zabránšní srážení krve (H - 0)

odstraňování přebytečné vody (H - 6)

.9.Ve kterém městě byla v tehdejším Československu první dialýza?

Praha (I - 3)

Hradec Králové (I - 0)

Brno (I - 7)

Ostrava (I – 1)

10.Jaká je nejčastější a nejpoužívanější frekvence dialýz?

Každodenní (J - 6)

2x týdně (J - 0)

3x týdně (J - 2)

1x týdně (J - 9)

Dostali jste se až sem, a myslíte si, že jste na vše odpověděli správně, pak máte finální souřadnice keše, ale nemáte ještě vyhráno, schránku chrání ctyri strazci. Abyste se dostali k logbooku, budete potrebovat pomocnika, ktereho si je treba donest sebou. Odstranite opatrne pruhledny kryt a vyjmete logbook. Strazce nepostracejte prosim.

Něco o keši

Keš je velikosti large, je umístěna v přístupné obydlené oblasti. K jejímu získání není třeba nic rozebírat, ničit ani vstupovat na přilehlé pozemky. Je dosažitelná z chodníku. V keši si můžete prohlédnout opravdovou umělou ledvinu, o které jste si přečetli v listingu. Je součástí keše umístěna napevno, nelze s ní otáčet. Prosíme nevytahujte ji z keše a nepoužívejte násilí. 

Přejeme příjemné luštění a lov.

Na keši se podíleli Kamil Kyzlink senior,- tvorba schránky a jeji instalace na misto,

                                 GeoKolejova.cz - komponenty do keše a listing

Dále bychom chtěli poděkovat MUDr. Svojanovskému a Janě Novotné za spolutvorbu keše.