Cвятогор Letterbox Hybrid

святогор

Syrá matička zem neunese tíhu bohatýra Svjatogora. Musí proto chodit jen po Svatých horách. Je obrovitý. Vysoko vyčnívá nad koruny stromů. O jeho ramena se opírají oblaka. Příchod Sjatogora doprovází hřmění a zemětřesení. Bezcílně putuje po horách Svatejch.

Svjatogor se chvástal, že vše uzvedne. „Dejte mi pevný bod a otočím Zemí!“ často vykřikoval. Jednou se před ním objevil shrbený stařík a shodil na zem pytel. I stařík mu řekl, ať pytel uzvedne. Svjatogor vzal za pytel, ale nadzvedl ho sotva o milimetřík a s únavou ho pustil. „Co je v tom pytli?“ tázal se. „Celá zemská tíže“ odvětil stařík. Za vychloubání jeho čekala ho brzká smrt.

I vyrazil bohatýr Ilja Muromec ze své dědiny hledat Svjatogora. Byl opásán čtyřmi kruhy brnění. Aj jako velká věž vypadal. Ale když na začátku cesty své Svjatogora spatřil, z dáli jako hora skalnatá velký byl. Jen špičatá přilba Svjatogora bohatýra prozrazovala. Ilja se k němu vydal. Šel dlouho k vodě horské, pak jak Don mohutné až spatřil velké zvíře kamenné co pohledem svým Ilju k nohám Svjatogora přivedlo. Ve tmě Ilja vytáhl meč a zaútočil.  Svjatogor však ucítil jen šimrání na nohou a řekl „Ehhh ti ruští komáři dnes koušou“ a sehnul se k Iljovi. Popadl ho a strčil do kapsy. Pak jel dál s Ijlou v kapse tři dny. Cesta jeho vedla nahoru do hor Svatých. Nikoho nepotkal, jen prázdné salaše bačů. Až po třech dnech, před kamennými schody, řekla Svjatogorova kobyla, že neunese dva bohatýry a jednu ženu. I vyndal Svjatogor z kapsy Ilju i svou ženu, kterou tam nosil. Ilja mu hnedle řekl, že ho manželka svedla. I Svjatogor ženu svou na místě zabil a s Iljou se sbratřil. Putovali spolu po schodech, po Svatých horách k rozcestí velkému. Na rozcestí se zastavili. Jedna cesta vedla dolů – cesta manželství. Druhá nahoru – cesta bohatství. Třetí  cesta - na té čeká smrt. I vydali se po té třetí. Ta cesta již mnoho bohatýrům podobných hrdinů nesla. Oba když zjistili kam a koho cesta je, hned, po chvilce, páru stovek metrů raději do svahu na neznatelnou cestu obbočili. I jak to v horách Svatejch bývá, cestička jim hnedle zmizela. „Nu což bratře, stoupejme strmě dále. Po temeni hřbetu pojď a dál nahoru na vrch“ Tu za strmého putování svého výš, sosnu spatřili. V kousku té syré země jedinou. Však před ní pár metrů malého mužika s hranatou hlavou uviděli. Co tu děláš tak jediný?“otázal se Svjatogor. „Tam pár metrů vpravo hrob někoho z vás jsem vykutal“ odvětil jinak němý mužik. Tu spatřili kamennou rakev. „Lehni si do ní Iljo“ zavtipkoval Svjatogor. „Je mi malá, lehni si do ní ty Svjatogore“. I ulehl Svjatogor do rakve a ta se zaklapla. Ilja se pokusil rakev rozbít, ale při každém úderu se přes rakev obepnula další obruč. „Je to můj hrob Iljo. Vyvrtej do rakve díru a já ti předám svou sílu“ řekl Svjatogor. Ilja vyvrtal díru a slízal pěnu, co s díry vytekla. Byla to Svjatogorova síla. „ Olízni ještě kapku, Iljo. Je poslední.“ Ale Ilja tak neučinil. „ Dobře jsi udělal. Ta poslední kapka by tě zabila“.

Tak musel Ilja putovat dál sám. Svjatogor v těch horách Svatejch navždy zemřel.