-
Difficulty:
-
-
Terrain:
-
Size: 
(micro)
Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions
in our disclaimer.
Listingové souřadnice ukazují kamsi do pole. Nikoho snad nepřekvapí, že kešku tam nenajde. Je tam tedy vůbec něco zajímavého? Přepnete-li si na mapy.cz na mapu turistickou, zjistíte možná, že by tam měl být Rybník. Podivná věc, že. No, snad nám to časem někdo vysvětlí. Třeba někdo z cacherů bydlí poblíž a něco o tom ví.
ooo ooo ooo ooo ooo ooo ooo ooo ooo
Jistě to všichni dobře znáte. Pohádky často končí nějakým všeobecným prohlášením, že jejich hrdinové po skončení popisovaného příběhu žili šťastně až do smrti, případně jestli neumřeli, tak žijí až dodnes. O detailech jejich dalšího života už se ale většinou nic moc nedozvíme, pokud tedy příběh nemá nějaké pokračování. U tradičních pohádek a podobných vyprávění už ale žádný další díl většinou nenásleduje.
Třeba taková Popelka. To je, mimochodem, obzvlášť zapeklitý případ. Verzí tohoto příběhu existuje mnoho, často dost odlišných. Například: víte vůbec, že v podání Boženy Němcové v něm vystupují i lidojedi?!?
Tak nebo tak, nakonec si prý vzala prince a - už je to tady - žili spolu šťastně až do smrti.
Žádná pohádka už ale dál nerozebírá třeba to, že Popelku, zvyklou na život ve skromných poměrech, začal pohodlný život na zámku, se všemi plesy a hostinami, po nějaké době nudit. Ba co nudit, někdy až přímo s
zvláštním způsobem stresovat. Postupně si začala vymýšlet všelijaké kratochvíle a rozptýlení. Pořídila si motocykl, na zimu zase sněžný skůtr, na jezeře kousek od zámku začala stavět repliku středověké galeony (což ji ale taky brzo omrzelo, takže ji nikdy nedokončila), udělala si pilotní průkaz na rogalo, podle některých zlých jazyků se ve chvílích, kdy jí do duše padla obzvlášť hustá tíseň, vrhala i na kokain. Dalo by se takto pokračovat dlouho, ale jak asi sami víte, v těchto detailech se už nechtělo nimrat ani Boženě Němcové, ani Václavu Vorlíčkovi, ani Waltu Disneymu... no a nám se taky nechce. Není to totiž jednoduché. Leckterá taková historka z Popelčina pozdějšího života by se dala ze začátku klidně vyprávět jako pohádka, kolikrát se to ale potom úplně zvrtne a vypravěč aby si lámal hlavu, jak ten příběh dopovídat.
Třeba tenkrát na podzim. Bylo krátce před Vánoci, všude spousta firemních večírků, charitativních sbírek, mikulášských besídek, adventních koncertů, divadelních představení, dokonce i princ chystal velký galavečer jako otvírací akci plesové sezóny. Popelka si ale usmyslela, že by to chtělo spíš trochu čerstvého vzduchu a že uspořádá veliký piknik v přírodě. "Piknik v prosinci?", říkáte si? No ano, u Popelky nebyl takový nápad nic neobvyklého. Navíc kdo ji trochu lépe znal, tak věděl, že je velice vynalézavá, a že i s nepříznivým počasím si určitě nějak poradí. Však to ani není žádná věda - veliké ohně, vyhřívané stany, svařák, punč, horká medovina... proč bychom se netěšili.
Zpráva o chystaném pikniku - neboli dostaveníčku, mejdanu, dýchánku, exkurzi, posvícení, hodech, spářce, kalbě, soiree, outdoor gatheringu, rave party, halali, potlachu, team buildingu, oslavě... a tak dále, podle toho, co komu Popelka napsala na osobní pozvánku, protože okruh jejích přátel a známých ze světa pohádek i jiných vyprávění byl opravdu hodně široký a pestrý - se brzy roznesla po širém kraji i jeho okolí a v určený den se pak ze všech stran začali sjíždět hosté.
Paradoxně úplně první dorazili na místo ti, které Popelka sice ani nepozvala, ovšem nějak se o akci doslechli a na dovolení přijet se nikoho neptali. Speciálně upraveným offroadovým autobusem přijel už krátce po poledni Alibaba a celá jeho parta. Přijeli s nimi i trpaslíci od Sněhurky, kterým Alibaba nabídl zbývající volná místa v autobuse. Jestli tím snad nesledoval nějaké postranní úmysly, to už se asi nikdy nedozvíme, protože Sněhurka (která mimochodem jediná z celé téhle skupiny byla pozvaná) prohlásila, že než jet společně s nimi, tak to sní raději bedýnku otrávených jablek, nebo kdyžtak v nejhorším pojede stopem. (Podle pamětníků i Popelčina deníku ale nakonec na akci vůbec nedorazila).
Další část účastníků se na místě objevila sice přibližně ve stejnou dobu, ale ne úplně naráz - šlo totiž o ty, kteří přijeli linkovým autobusem Znojmo - Vratěnín (který byl mimochodem pořádně plný) a než došli od zastávky, pochopitelně se trošku roztrousili. Snad nikoho nepřekvapí, že nejrychleji tu cestu zvládli sportovci - starý pan Klapzuba (na svůj věk pořád ve skvělé kondici) a všichni jeho kluci ušatí fotbalističtí. Hned za nimi přišla skupinka malých černoušků. Následovala pak skutečně zvláštní skupinka - manželky Eduarda Petišky. Sám pan Petiška s nimi ale nepřišel, ani žádné jiné lásky, dokonce ani paní Alena.
Co přišlo potom, to jste snad ještě nikdy neviděli! Popelka pro zpestření akce objednala kromě jiných hudebních skupin také jednu faakt velkou kapelu, složenou ze samých klarinetistů! Vzhledem k opravdu značnému počtu hudebníků, patřících k plné sestavě tohoto orchestru, ale nakonec s vedením souboru domluvila, že přijde jen jeho polovina. Dvanáct z těchto hudebníků navíc nezvládlo dlouhou cestu z Kynžvartu - všichni šli totiž pěšky, protože se v tom množství do žádného dopravního prostředku nevešli a rozdělit se za žádnou cenu nechtěli. (Někteří z těch dvanácti cestou bídně zahynuli, někteří záhadně zmizeli a pár se jich prostě vrátilo zpátky domů). I tak to ale byl skutečně ohromující zážitek, když výsledný počet klarinetistů připochodoval v předlouhém zástupu, ve stejnokrojích a srovnaným krokem, skoro jako vojáci, po cvičení, po práci!
Už jsme zmínili, že Popelka se znala s kdekým a nad různorodostí kontaktů v jejím adresáři zůstával až rozum stát. To by sice mohlo vysvětlit, jak nesourodé společenství se nakonec vytvořilo na místě setkání, ale asi nám to nepomůže pochopit úplně všechny bizarní zjevy, které bylo možno pozorovat při příjezdu některých účastníků. Co si třeba pomyslet při pohledu na náklaďák, v jehož kabině sedí vesele zpívající čuníci (ano, jeden z nich řídí!), zatímco vzadu na korbě se natřásá skupina opravdu dosti rozhněvaných mužů? Proč vlastně přijeli spolu, navíc zrovna tímhle způsobem? Na to nám asi nikdo hned tak neodpoví.
U jiných dopravních prostředků bychom nějakou souvislost mezi jejich pasažéry naopak našli snad celkem snadno, i když na první pohled to taky vypadalo, že jsou namíchaní hlava nehlava. V jednom rovněž pořádně nacpaném autobuse například přijela sestava, kterou zřejmě vyslali bratři Grimmové: bylo tam několik nespravedlivých soudců, stejný počet líných pacholků a do třetice ještě stejně velká skupinka lovců. Byli tam taky mládenci ze Švábska, několik zvláštních služebníků, menší hejno labutí. Cestou k nim zřejmě přistoupili ještě havíři z Kutné Hory. Jo a samozřejmě tam byl taky ještě řidič. Jeden.
Poslední, co ještě kronikáři zvládli zaznamenat, byl příjezd vlaku. Na Popelčinu žádost byl vypraven zvláštní spoj, posílený o několik vagónů navíc, který přivezl opravdu hodně cestujících - jeden by to málem ani nespočítal!
V jednom vagóně jelo ještě několik postav z pohádek bratří Grimmů, které už se nevešly do před chvílí zmíněného autobusu: černé princezny, dítka Štěstěny, hejkálkové, lenoši, přadleny, ptáčkové, tovaryši a zaslíbené princezny, k tomu ještě vrabčák a jeho synové. Zřejmě aby tam měli veselo, jeli s nimi ještě brémští muzikanti. V tom stejném vlaku ale bylo i hejno krkavců, delegace tří sudiček, všichni apoštolové a stejně tak všichni měsíčkové i s Maruškou. Co si budeme povídat, v tom počtu i ve vlaku vznikl pořádný "guláš" - byli tam i všichni stateční pistolníci, stejný počet samurajů, všichni (ale fakt všichni!) mušketýři, několik veteránů, pan Cibulka a jeho medvědi, nějací muži ze člunu (o psu nemluvě, takže ho nepočítáme), hned vedle tankisti a pes, kterého zase pro změnu počítáme, a třeba i jistý pan Eduard Hofman a všichni jeho tatínkové. Jeden vagón byl poloprázdný, ale nikdo už si tam přistoupit nechtěl - byla tam totiž skupina jakýchsi špinavců a taky tlupa opic (shodou okolností stejně početná). Ani do dalšího vozu už se nikdo nehrnul - zcela bez dozoru tam řádila veliká smečka dalmatinů! Skupina panen vedená p.u. Pythagorem jela tedy až v posledním vagóně, kde se jim během cesty poměrně snadno podařilo přesvědčit průvodčího, aby nechal vlak vlakem a šel s nimi na piknik (ač byly vlastně docela hloupé). I toho tedy, jako posledního zdokumentovaného účastníka, stihli ještě kronikáři započítat. Pak již prý padla tma a přívaly dalších návštěvníků nebylo možné dále zaznamenávat - přicházeli pěšky, přijížděli na koních i nejrůznějšími jinými dopravními prostředky. Bylo jich ještě mnoho, přemnoho... a jestli ještě nepřišli nebo nepřijeli všichni, tak tam přicházejí a přijíždějí dodnes.
No a jak to nakonec celé dopadlo? Inu, o tom si, milé děti, povíme zase někdy příště.
Additional Hints
(Decrypt)
avxnz aryrm (G2!), wra fr qboer qíirw. araí gb nav an fgebzr, nav i cnermh, nyr xhf qerin gnz wr.